Recenze - Váhavá kamera bloudí po zasněžené sibiřské krajině. Po několika desítkách vteřin spočine její pohled na trojici mladých Rusů. Ptají se, co tu kameraman dělá. Po odpovědi, že točí dokument o Chodorkovském, prohlásí jedna z dívek, že ho nezná. Dalšímu mladíkovi jméno něco říká. Jde podle něj o člověka, který okradl stát o spoustu peněz.
Úvodní záběr filmu Chodorkovskij předjímá vše podstatné. Styl snímání i nevědomost mladých naznačují ambivalentní postoj Rusů k bývalému oligarchovi a poukazují na záhady, které zahalují jeho zatčení. Jakási přízračná aura, jak se později tu naznačuje, obklopuje i Chodorkovského - muže, který symbolizuje často protichůdné představy o přerodu popřevratového Ruska.
Německý režisér Cyril Tuschi původně zamýšlel natočit hrané drama. Skutečnost ho však přesvědčila, že mu poskytne lepší materiál než nejdivočejší fantazie. Po pěti letech příprav a zpovídání lidí, kteří by mohli poodhalit něco ze zapeklité story, vznikl ze 180 hodin materiálu nízkorozpočtový dokument, který skutečně v lecčems překonává sebelepšího scenáristu.
Snímek komponovaný jako pátrání po přízraku se zaměřuje především na souboj Putina a Chodorkovského, který si dovolil při setkání tehdejšího prezidenta s nejbohatšími podnikateli otevřeně kritizovat vládní praktiky. V zemi, v níž jsou mocenské složky neprůhledným způsobem propojeny nejen s podnikatelskou sférou, ale s organizovaným zločinem, symbolizuje jeho vystoupení odpor proti Putinově autoritativní vládě i ovládání nejbohatších oligarchů.
Čtěte také:
Moje fantazie je chudší než věci kolem Chodorkovského
Jiří Just: Dokument o Chodorkovském je svědectvím o Rusku
Pro mnohé možný vůdce opozice, pro jiné člověk, který okradl stát o spoustu peněz. V zemi, kde v devadesátých letech pravděpodobně neexistovala banka nespolupracující s mafií, přitom nejspíš nikdo z bohatých nežije s úplně čistým štítem. Zatímco si Chodorkovskij už sedm let odpykává trest v sibiřském vězení, Tuschi se snaží navázat s ním kontakt a natočit interview. Bezvýsledně; Rusko pomalu zapomíná a pohodlná soukolí moci a peněz se točí dál.
V průběhu snímku se s portrétovaným setkáme párkrát v archivních záběrech, muž se záhadnou minulostí žije pouze ve svědectví médií, bývalých spolupracovníků a příbuzných. Přízračnost i záhadnost prezentovaných událostí podtrhují občasné krátké rekonstruované pasáže provedené pomocí černobílé animace. Obraz jakéhosi živoucího mýtu se prohlubuje.
Nepřímé výpovědi vykreslují šachovou partii o moc, Tuschi využívá předchozích zkušeností na poli hraného filmu. Za pomoci výběru a sestřihu materiálu, oněch několika atmosférických animovaných pasáží se symbolickým přesahem a užití hlasu vypravěče pátrajícího po „fantomu" vytváří drama s otevřeným koncem.
Rodinné záběry z doby pouhých několika dnů před oligarchovým zatčením zpětně nabývají na síle spolu s tím, jak vychází najevo, že Chodorkovskij věděl o zatčení a dobrovolně si vybral osud ve vězení. Volba hodná (?) hrdiny, za kterou se mu však dostane kritiky od bývalého kolegy Dmitrije Gololobova, nuceného stejně jako většina lidí kolem společnosti Jukos k osudu emigranta. Gololobov v emotivním projevu říká, že větším hrdinstvím by bylo emigrovat a snažit se pomoci.
Málokdy se dokumentu podaří působit jako promyšlené drama, a přitom se vyhnout z nařčení z manipulování reality do podoby úhledného, byť spletitého a mnohoznačného příběhu. Téma si však evidentně vynutilo zpracování a Tuschimu, který prý měl při natáčení párkrát pocit, jako by se ocitl uprostřed špionážního filmu, se daří sestavit autenticky působící a dramatický náhled nejen na osudy nejbohatšího ruského oligarchy, ale na poměry v tamní společnosti.
Nepochybným vrcholem dokumentu je nakonec krátký rozhovor s Chodorkovským, nahraný skrze mříže v době druhého soudního procesu. Exkluzivita materiálu se pojí s výlučností okamžiku, k němuž celou dobu vypravěč směřuje; se setkáním „tváří v tvář". Těch pár vět, které jsou najednou vyřčeny jakoby v přítomnosti, práv teď, působí symbolicky - coby jediná možnost „padoucha i hrdiny" a „toho nejlepšího z těch špatných" otevřeně promluvit.
Váhavost dokumentaristových dotazů i mnohoznačný úsměv, pokora v Chodorkovského hlase a tiché poděkování právě díky autentickému vzezření posilují dramatičnost díla a zapadají jako poslední díl do skládanky pohledů.
Skládanky, která se však nedá sestavit jako puzzle, spíše odehrát jako napínavá partie pokeru. Vše je nejisté, ale ledacos se dá vyčíst z pohledu do tváře.
