Zatímco Khaled se vzhlédl v Elvisovi, pro Rachida Tahu byl vzorem anglický punk. Přestože jsou oba přibližně stejně staří, hudebně jsou si velmi vzdáleni. Ostatně i jejich osudy jsou jiné.
Zatímco Khaled byl slavný už doma v Alžíru a kvůli popularitě své svobodomyslné hudby musel zemi opustit, Taha emigroval se svými rodiči v pouhých deseti.
Vyrůstal ve Francii, ale víc ho poznamenala hudba za Kanálem. Vliv Led Zeppelin a punku je v jeho skladbách naprosto zřetelný. Sám říká, že dělá evropskou hudbu, která má kořeny v nejstarších evropských kulturách.
Svou první skupinu pojmenoval Carte de Séjours (Povolení k pobytu) a vydal s ní v osmdesátých letech tři alba; nikdy však nedosáhli výrazného úspěchu. Už tenkrát se nicméně Taha potkal se svým pozdějším producentem, kytaristou Stevem Hillagem (Gong, System Seven).
Ani první sólová alba z počátku devadesátých let ještě nepřinesla kýžené ovoce, ale určila směr. Úspěch přišel až o pár let později.
Hudba Rachid Tahy v sobě mísí mnoho vlivů. Používá tradiční nástroje a melodie, na straně druhé techno a heavymetalové postupy. Toto vše podkresleno smyčci a odbavováno s punkovými postoji a ironickým odstupem.
Na albu Olé Olé z roku 1995 už sice najdeme tuhle lákavou a taneční směs, ale pořád ještě nebyla namíchaná v tom pravém poměru. Ten se povedl na následujícím albu Diwan, na kterém najdeme letité písně marockých, egyptských a alžírských autorů pojaté jako velkolepý mix arabské a taneční hudby. Deska obsahuje snad největší Tahovy hity, skladby Ya Rayah a Ida.
Právě s těmito dvěma songy (plus několika dalšími) je zastoupen na záznamu koncertu 1, 2, 3 Soleils z roku 1998, na kterém vystoupili tři největší hvězdy stylu raï: Khaled, Faudel - a Taha. Deska se stala obrovským hitem téměř po celém světě.
Zatím poslední album Tékitoi? (Kdo vlastně jsem?) z roku 2004 a v produkci Briana Ena je nejspíš Tahovým nejpovedenějším titulem. Mísení stylů tu graduje, přitom jsou skladby velmi přímočaré a s jasným názorem. Albu vévodí skvělá coververze skladby Rock The Casbah od Tahových oblíbenců The Clash, ovšemže zpívaná arabsky.
Rachid Taha se u nás představil už několikrát. Na dvou naprosto vyprodaných koncertech v pražské Akropoli a předloni na festivalu Colours of Ostrava. Snad každé vystoupení bylo trochu jiné, ale jedno je spojovalo. Energie, kterou Taha do vystoupení dává. Jeho extatické pohyby před masivní stěnou elektroniky a kytar jsou naprosto hypnotické.
Na pódiu v klobouku a černých brýlích vypadá trochu jako Jim Morrison a nejspíše tam podobnost nekončí. Bojovník proti intoleranci a všem formám rasismu, ale výtržník a rebel je první arabskou rockovou hvězdou. Se vším, co k tomu patří.
