Ve věku 74 let rozhodně nebyl se svou tvorbou hotov. Pokud snad část publika potřebuje takové ujištění, pak je vyřkněme naplno: odešla jedna z největších osobností, jakou hudba a alternativní kultura posledního půlstoletí u nás měly.
Oldřich (povolme si při této příležitosti pojmenování křestním jménem, jak je používali i mnozí z publika) začínal mezi písničkáři s kytarou, ale velmi rychle se ozřejmilo, že nebude patřit k "folkové" scéně. První písně jako Ztracený ve světě ještě přívalem mámivých obrazů odkazovaly na psychedelický folk Donovana a dalších autorů z přelomových 60. let. V rané éře stihl Janota i komentovat český národní úděl: písně Tango 1926 nebo Česká skládanka tak činily sarkasticky, výklad dějin zakládající na národní mýty byl autorovi pro smích, ovšem jeho kousavý úhel pohledu zůstával zralý. Kriticky zkoumal atmosféru mejdanů (Královna včel), dokázal rozprostřít krajinu metafor pro obraz všech, kdo mění filozofie a názory, když je to snazší (Země nikoho). Hrál také ve skupině Pentagram s Jakubem Nohou.
Už od 70. let se ale dalo poznat, že Janota bude vždycky hledat vlastní, hrdě nezávislou cestu k duchovním obzorům. Mysterium v jeho písních odkazuje k pohanství i křesťanské mystice, buddhistické a hinduistické motivy podkládal znalostí a vlastním životním stylem. Ve výsledku ze skladeb přicházelo spíš silné vanutí pocitu cesty za hlubinami tajemství, ne výzva k intelektuálním výkonům. I když impulzů k úvahám bylo u Oldřicha Janoty vždycky dost.
Skutečné popularity, ba jakéhosi kultovního statusu v nezávislých kruzích, se dočkala jeho skupina Mozart K. Janota ji na léta 1979 až 1983 věru nevystavěl podle osvědčených modelů. Sound undergroundové kapely určovaly harmonium, saxofon, mandolína: působili tu kunsthistorik Miloš Vojtěchovský, hudebník a literát Jan Štolba nebo bubeník Martin Rychta; existovala i varianta složení s hráčem na sitár Emilem Pospíšilem. Všichni byli pro skvělý výsledek podstatní.
Kapela, která převozem mohutného harmonia lehce demolovala zadní sedačky vozu, se rychle stala legendou. Do undergroundových scén, vytlačovaných kulturními strážci na okraj, vstoupila jako plamen frontmanova schopnost zasnoubit výstižné a nečekané obrazy se svůdností rockového rytmu i citem pro melodii. Obrazy pražské periferie ve skladbách Měsíc nad Radlicemi, Proluka nebo Jinonický dvůr jsou fotografiemi doby: ve svém skeptickém, ale také velmi pozorném pohledu měl Janota cosi společného se spisovateli Franzem Kafkou i Michalem Ajvazem.
Z Hotelu Savoy na pražském Pohořelci udělal místo kontemplace a zjevení. Čerpal z vlastní zkušenosti domovníka či kolportéra novin, kompozice Místní blázen nebo Předplatné vystihovaly lokální postavy: bez sentimentu, spíš v duchu jeho písňového sloganu "láska - zvíře o dvou tvářích". Zásadní byl Oldřichův baryton: zaříkávačský, přepínající mezi zpěvem a záměrným parlandem, jako by chtěl neochudit hudbu o magický rozměr řeči.
V době Mozarta K. vznikla i píseň Zrychlený vlak. Milovalo ji mnoho fanoušků, mezi nimi také rockový songwriter Petr Fiala. Ten ji se svou kapelou Mňága a Žďorp natočil a proslavil pod názvem I cesta může být cíl. Janota, jenž se tak poprvé ocitl na playlistu rádií, si u coververze užíval její paradox: "Ta písnička totiž vznikla jako reakce na to, jak národ houfně podepisoval Antichartu, na to zklamání. A Petr to pojal lehce tanečně. Ale ta radost, kterou do toho dal, je možná lepší odpověď i na takovou smutnou událost, jako byla Anticharta. A vlastně díky Petrovi je to jediná moje píseň, která se ocitla v žebříčcích a hrála se v rádiích. Já jsem moc zadumanej," řekl Lidovým novinám.
Janota potřeboval bytostně hledat dál. Publikum, které se slastně propadalo do obrazných písní Druhý břeh, Bitva na Tursku nebo Protínáme kruhy, náhle přišlo o jasné písňové kontury. Trio s Lubošem Fidlerem a Pavlem Richterem uchopilo elektrické kytary a magnetofonové smyčky: příboj experimentálního zvuku se po svém inspiroval minimalismem Steva Reicha, zároveň měl spády k noisovému přehlcení. Pozdější výběr z nahrávek této trojice pod názvem High Fidelity je pokladem pro příznivce extrémnějšího rocku i experimentů a kritika ho velmi ctí.
Pro samotného Oldřicha Janotu znamenala odvážná změna konec přízně širokého publika: historky o překvapeném obecenstvu na festivalech kolují dodnes. Zpěvák a tvůrce nelitoval, nemohl jinak. Vždy si také od nadšeného publika držel jemný odstup, jako by v něm cítil pro tvorbu riziko. Později ke vzpomínce na vyšší popularitu řekl: "Přece jen se trochu líp hladoví člověku, který se svého času pořádně najedl."
Pořád mu však zbylo dost a dost příznivců. V akustickém triu s Vojtěchem a Irenou Havlovými jeho tvorba zprůzračněla a spojila "živě hrané smyčky" s velkým instrumentálním umem. Janota byl sice bytostný básník, hudebně se ale nešetřil, vybíral si těžší cestu a zvlášť u určitých poetik vedle sebe potřeboval mít zkušené instrumentalisty, kteří však neztratili lidskou citlivost - už to dělalo z kapel výborné společnosti.
V době s Irenou a Vojtěchem Havlovými zastihl Janotu konec totality: konečně mohl začít vycházet na deskách. Ale nekonformnímu autorovi bylo proti mysli, že by měl "jako každý" nyní vydat soubor díla z let totality.
Coby důkaz, že už skutečně nemyslí ve formě rockové písně, zveřejnil v nové svobodě instrumentální album kolektivní ambientní improvizace Jiná rychlost času: Hvězdná mapa. Obecně byl k vydavatelům a nabídkám ostražitý, bylo pro něj nemožné přistoupit na obecné standardy, "protože se to tak dělá", z historek o nezavršených projektech by jistě vznikl vtipný sborník.
Odmítal být tím Janotou, jakého si do něj projektovali různí lidé. Je až absurdní, že publikum si muselo počkat na nahrávky Mozarta K. do roku 2003, kdy sám Janota pečlivě sestavil archivní dvojdisk Jako měsíc. Především pak po letech polevil ze své neústupnosti a v roce 2016 svolil k osmialbové retrospektivě Ultimate Nothing. Jistě ne náhodou ji nechal sestavit Jaroslava Tarnovského, o třicet let mladšího muzikanta nezatíženého sentimentem.
Janota je skvělým reprezentantem spirituality na skutečně nezávislé úrovni, zároveň lidi a myšlenky víry (respektive rozmanitých věrouk) zblízka znal. Ovšem jak šel do let, elegantní mystický ekumenismus, jistě spjatý s hledačstvím šedesátých let a proudů new age, začal směňovat za příchylnost k domácímu křesťanství: už nepotřeboval exotickou okliku přes druhý konec světa. Na obal alba Ora pro nobis navrhl motiv, který se mu zdál jako božský vtip. Za hlavou Panny Marie vlaje vlajka Evropské unie: vidíme tak, že kruh z hvězd je v podstatě převzatým symbolem hvězd mariánských. Na dotaz, jaký osobní vztah má coby zřejmý nečlen církví k Boží rodičce, pravil: "Jako odpověď se nabízí reklamní slogan na Kofolu: Když ji miluješ, není co řešit."
Jaký byl Oldřich Janota? Jako mnozí bytostně kreativní lidé: pohotový, plný jemného humoru a záviděníhodného napojení na přítomný okamžik. Putoval mezi řadou zaměstnání od pečovatelské práce po překladatelství. Byl laskavý - a nekompromisní, co se týče rozhodování o věcech své tvorby: mnohdy zatopil organizátorům a spolupracovníkům, kteří pro něj chtěli něco udělat, ale on to v tu chvíli nechtěl. Měl velký cit pro rovnostářské spolubytí, zároveň uměl pouhým mlčením ztišit publikum, byl vůdcovská figura. Jistě by mohl být guru, pokušení skutečného ovládání druhých ale nikdy nepodlehl.
Nikdy se nepřestal měnit. Kdo v posledních letech přišel na koncert, mohl ho zastihnout v takřka rodinném zpívání s manželkou Romanou, jindy s mistrnými jazzovými instrumentalisty Jaromírem Honzákem, Davidem Dorůžkou, Lubošem Soukupem a Vítem Křišťanem. Ale také jste mohli očekávat jeho skvělé písně - a Oldřich místo toho nezahrál ani tón a rozezpívával samotné publikum. Učil je své písně, významové hry, "nezávislé mantry" a malé kóany. Než aby posluchačům dopřál setkání s hvězdou, dovedl je ke zjištění, že oni sami mají v sobě svit hvězdy. Mimochodem je to posun naprosto charakteristický pro 21. století.
Oldřich Janota měl nadgenerační respekt, i mladší nezávislé kapely jako Sítě vnímaly společné večery coby mimořádný okamžik. Teď, když ho dlouhá řada známých i neznámých lidí označuje za jedinečnou osobnost, se hodí připomenout: nikdy nedostal žádnou výroční cenu typu Anděl nebo Vinyla. Byl nepoužitelný pro poroty, které tak rády zasnubují svá ocenění s někým, kdo jim zvedne publicitu nebo souzní s momentálními tématy. Oldřich Janota byl formát na státní cenu: teď už ji může obdržet jedině in memoriam.
