Glosa - Je drsné začít 47. karlovarský festival jedním z nejdepresivnějších filmů programu. Ovšem tady platí, hrdinové zdejší soutěže východoevropských filmů - jak se tu říká - sekce Na východ od západu nemají často moc důvodů k dobré náladě. Program usilující v nové koncepci o objevování nových talentů zahájil snímek Až do mesta Aš slovenské režisérky Ivety Grófové, který je tak trochu i z domácích zdrojů. Vznikl díky minoritnímu podílu producenta Jiřího Konečného a jeho Endorfilmu v česko-slovenské koprodukci.
Odvážný a nekompromisní debut vypráví o tragédii dvou opuštěných slovenských šiček - z nichž je jedna Romka z osady -, které přišly do českého pohraničí za prací či vidinou lepšího života. Ale v době ekonomické krize končí jako prostitutky na ulici sloužící k potěše stárnoucím německým zvrhlíkům.
Z Karlových Varů je to sice, co "by prezervativem dohodil", ale tento nízkorozpočtový film (280 tisíc euro) nemá nic společného s velkými, dráždivými dramaty, které chodí na červeném koberci představovat hvězdy. Nenajdeme v něm bulvární optiku, ani moralistní pokrytectví, kterým se obvykle zpracovává téma východoevropské prostituce. Film Až do mesta Aš představuje spíše hraný film složený z dokumentárních záběrů - či "hranou" rekonstrukci typizovaných a upřímnějších osudů z pohraničních erotických podniků a dálnic.
Cikánka Dorota (Dorota Bílá) odjíždí po dosažení dospělosti za prací do Čech, protože ji rodiče už nechtějí živit. Před našima očima se trmácí ve vlaku, loudá se zimní ulicí nevábného města barů, bordelů a vietnamského tržiště. Pospává za šicím strojem, v hospodě vyhlíží svého prince, chtěla by se bavit a žít. Jenže další příběh se odvíjí už mechanicky podle očekávaného scénáře. Dorota je brzy vyhozena z textilky a ocitá se bez peněz. Nemá kam jít, dokud ji nezačne protřelejší slovenská kamarádka nabízet chlapům.
Místy se vám může dokonce zdát, jako by ztrácel veškerou nadsázku či iluzívnost hrané kinematografie. Kamera je improvizovaná, scény dělí prudké předěly. Před našima očima se trochu popisně zjevuje život ztracených a hihňavých holek nechaných okolnostmi všemu napospas. Grófové neherci nejsou s to zahrát velké lidské charaktery, které by apelovaly na naše emoce či vzbuzovaly napětí. Jsou exemplárně obyčejné, banální. Brzy snadno uvěříte i tomu, že skutečně vidí v německých sexuálních turistech vidinu lepšího života.
Výsledek je nevyrovnaný, neudrží rytmus, ani technické standardy. Vedlejší postava blonďaté spolubydlící je vlastně zajímavější než hlavní hrdinka Dorota. Ale ono to nevadí, výsledek stojí na trochu jiné kvalitě. Přemýšlíte nad tím, jak ten film vlastně točili. Jak se jim podařilo zachytit nudnou, ale hrozivou autenticitu bídy českého pohraničí města Aše. Hlavní postavy představované neherci se pohybují v nijak aranžovaném prostředí. A divák postupně propadá do této atmosféry bezvýchodného života, v němž se člověk postupně stává za dvacet euro jenom odhalenými kalhotkami, prsy, nástrojem vzrušení pro vrasčité dědky.
Grófová se scénáristou Markem Lesčákem si nakonec poradila i s největší obtíží tohoto filmu, který chtěl evokovat banalitu neštěstí novodobé prostituce, aniž by ukazoval sex pro divácké potěšení. Film nás vtahuje do sledu živých, obyčejných, ale hrozivých okamžiků, když s holkama a kamerou nastoupíme třeba do nočního auta za cizími chlapy. Kdy sledujeme Dorotu v ložnici, které její německý klient slibuje štěstí a věrnost. Jak ten film skončí, máte najednou pocit, že jste pochopili něco, o čem jste si předtím dělali možná trochu předsudečné představy. Na Slovenský film s českou účastí je to úspěch.
