Středa, 21:00 - Přeložit anglický název filmu Wasted Youth může být na karlovarském festivale ošemetné. Organizátoři z toho vybruslili tím, že název rozzlobeného snímku ze sekce věnované řecké filmové mládeži přepsali jako Zmařené mládí. Je to politicky korektnější, byť v druhém významu by mohlo jít o mládí zmaštěné - příběh ukazuje partu kluků, kteří paří od časného odpoledne až do pozdní večera.
Ve druhé lince pak sledujeme dva řecké poldy nudící se ve službě, kteří nakonec při rutinním výjezdu spouští tragédii: jednoho z těch drzých mladíků zastřelí. Na poměry řecké kinematografie jde o sugestivní sociální film, který nadržuje spíš svobodomyslné mládeži než jejich tatíkům, kteří žijí pornografií, krachem obchodních snů a manželstvím vypěstovanou impotencí. Milostná scéna z manželství po 20 letech připomíná vyřazovací TV pořad Máš padáka!
Syrový příběh byl vzdáleně inspirován skutečnou událostí, která otřásla Řeckem před několika lety a spustila rozsáhlé demonstrace. Autoři drží diváka v napětí, zrnitý obraz zachycuje bez velkého filmařského mistrovství ducha země, ze které dnes mizí peníze i pracháči. A nová generace křičí: Když už jsme zdědili bordel, ať to aspoň stojí za to.
Úředníci Mezinárodního měnového fondu a Václav Klaus to neuslyší rádi, ale tady nevidíte žádné nové pravicové Supermany ani povinné pracovní tábory, kde by se umazával řecký dluh. V neoliberálním svinčíku se prohání sebestředná sobecká mládež se skejty, aby žila každým okamžikem.
Jejich poptávka po receptech dospělých na ekonomickou krizi je nulová. Stálo by za to, aby technokratičtí ekonomové občas vyrazili mezi lid do kina, aby aspoň poznali realitu. Řecko dnes ztělesňuje jeden z rozporů moderní západní civilizace, která vynalezla zkorumpovaný stát i pohodlnost a dluhy.
To čeští vrstevníci jsou ve Varech mnohem přičinlivější, byť nikoliv státotvornější. Ochrance se podařilo zadržet sígříka, který na svoji akreditaci zfalšoval značku umožňující se zadarmo vozit festivalovými audinami na výlety. Inu, čeští kujóni.
PS: Omluva, že humor tohoto vývaru je už trochu WASTED!
Středa, 14:00 - Debaty o karlovarské soutěži dřív připomínaly plavbu mezi Skyllou a Charybdou. Šlo o to říct si svoje, ale nikoho moc nenaštvat něčím, co by se pamatovalo do dalšího ročníku. Až poslední roky se i čeští novináři občas odváží napsat něco víc a nejen pilovat stylistický krasopis.
Světové festivaly si přebírají filmy, aby je mohli uvést ve své soutěži. Konkurence s Cannes či s Berlinale je nerovná. Je to jako přemluvit George Clooneyho, aby jel místo do Toskánska do Topoľčan, protože mu tam nabízejí plnou penzi a bahno.
Nicméně i tak bych letošní varské soutěži vyčítal podivné zastoupení polské kinematografie, která na letošním festivalu v Gdyni ukázala řadu zajímavých debutů a talentů. Rozhodně není pro Vary nedostupná, naopak je nám blízká. Proč třeba očekávaný film Barbory Sass shrábla Moskva konající se několik dnů před českým festivalem, zatímco u nás běží „nepovedený" Potomek knížat?
Naopak se mi líbili oba němečtí zástupci. Psychologické drama z prostředí divadla Neviditelná, kde rodinou poznamenaná dívka dospívá pod kuratelou sadistického režiséra, i Lollipop Monster od Zisky Reimannové.
Jeho hrdinky Oona a Ari jsou dvě sotva patnáctileté emo příšerky - a svět, do kterého obě nebezpečné kočičky dospívají, není podle jejich představ. Otcové se věší na školním hřišti, rodiny ovládá korektnost a prázdné řeči, ale hlavně je nikdo nebere vážně. Malé tygřice vyrůstají mezi designovými trendy a žiletkami, lomcuje jimi vztek, hudba a hormony. Autorce se podařilo evokovat bezelstnou zkaženost a nebezpečnost dnešní náctileté generace, která je posedlá konzumem i depresí.
Mezi emo emocemi vzlíná sadomasochismus holčiček, které zůstávají zranitelnými dětmi, ačkoliv si už hrají na falešné kočičky. Krev si drásají z ruky i z duše. Základem dramatu je smrt Oonaninova otce, jehož matka podváděla se švagrem. Výsledná dívčí pomsta je bonbónkem na konec.
Plnění mediálního prostoru připomíná na festivalu krmení nenažrané šelmy, která má pořád hlad. Jste hrdiny Tarrova nekonečného filmu Turínský kůň uváděného tady po Berlinale. Sedíte nad počítačem a hrajete osmisměrky a přesmyčky s názvy filmů; latiník a kolega Tonda Tesař takhle stvořil název Habemus Satan jako parafrází Morettiho „papežského" filmu Habemus Papam.
Středa, 10:00 - Jít na rozhovor s drsňákem Kim Ki-dukem je trochu jako odhodlat se k návštěvě fitka. Čekáte, že se zapotíte, pobavíte a uvidíte svaly. Korejský filmař totiž vypadá tak, že si s sebou přivezl na festival posilovací náčiní, že každé ráno běhá až na vyhlídku Diana a pak vleze na půl hodiny do solárka. Přitom si na sebe navléká hadry: jeho dress code z červeného koberce tvoří potrhané triko a maskáče.
Ve Varech prohlásil, že se chystá bojovat proti americkému filmu, protože Transformeři byli právě uvedeni v 60 procentech korejských kin. Jinými slovy: k rozhovoru do lesklého časopisu by nebylo potřeba přepisovat jeho dobře míněné naivní rozumy, stačilo by otisknout velkou momentku s titulkem.
Film Arirang, který do Varů přivezl, představuje sebemrskačský rozhovor, který vede Kim Ki-duk s video kamerou, lahví sodžu a s vlastním egem na vesnické samotě. Pokládá si ty nejcitlivější otázky: jestli je vůbec dobrý režisér, jakou mají jeho filmy cenu i jaké je místo mezinárodně uznávaného autora doma v Koreji, kde se ocitá spíše na okraji. Vydržet se to dá tak půl hodiny; záleží, jestli si k tomu taky něčeho neloknete.
Drsnou kanadskou legrací se ukázal být mockumentary Sunflower Hour od Aarona Hustona, který se točí kolem fiktivního konkurzu na loutkovodiče dětského divadla. Na něm se scházejí čtyři naprostí idioti: náctiletá emo satanáška Olivie, kterou zneužívá učitel z dramaťáku, šikanovaný teenager David, schizofrenik Shamas a pošahaný pitomec Leslie, jemuž nedochází ani vlastní homosexualita. A ti všichni bojují o životní šanci v showbizu.
Film si dělá legraci ze všeho možného: z amerického snu o slávě, ze současné masové kultury i sebestředných dokumentů o ujetých slavných, které točí sjetí a špatně placení filmaři. Skoro třicet procent fórků míří na homosexualitu. Domácí bratrský dialog tohoto homohumoru zní třeba stylem: Čau buzno! Už sis dal svoje homomlíko? Nech na pokoji svoji homokládu! A následně jeden z nich dostane ránu do koulí...
Je to tak blbé, až to občas dosahuje na vrchol vtipnosti; asi jako orální sex s maňáskem. Najdete tu všechny pošuky rodu homo homo sapiens: od plešatého producenta z pornoprůmyslu přes gangstery po i skutečně ambiciózního filmaře. Pokleslá psychoterapie přináší bizarní obraz hysterické mediální současnosti, ale i názorné předvedení, co je brainstorming. Ani pitomý nápad se nemá házet pod stůl, všechno nás má inspirovat.
Bez zábran i soucitu se tu posmívá lidem se možnými i nemožnými psychickými problémy, kteří mluví sami se sebou a zároveň lezou do televize a filmu. Skrývají se před světem, přitom v něm bez zábran exhibují.
Žádná laskavá legrace jako ve střední Evropě. Tohle je psycho-show.
Úterý, 20:00 - Film by vás měl zneklidňovat. Z kina byste měli odcházet s pocitem, že se s vámi něco stalo. Kinematografické dílo má na chvíli narušit všední jistoty, jež vám poskytuje malá středoevropská skepse a lhostejnost ke korupci.
Naším pohledem na západní multikulturní společnost otřese nesnadný i strhující film Play natočený podle skutečných událostí, který uvedl poprvé v Cannes jeden z profilových evropských mágů současnosti Ruben Östlund. Přiznám se, že jsem pospíchal do kina Čas s bušícím srdcem, neboť jeho předchozí film Involuntary patří do stránek mého best of deníčku.
Černou grotesku skládaly dohromady střípky hned několika příběhů. Malé děti tancují erotický tanec před televizí jako popové hvězdy, řidič autobusu zastaví uprostřed dálnice a čeká, dokud se nepřizná cestující, který strhnul záclonku. Všichni vykonávají role života, jenž se absurdně zvrtnul v čirou šílenost. Přičemž celá ta legrace řeže jako skalpel do tváře, před nímž nelze utéct.
Play ze sekce Jiný pohled je o dost menší hlína. Ocitnete se spíš na mučidlech skandinávského hororu, jenž se nenápadně odehrává na ulici dnešního Göteborgu. Režisér/doktor Östlund klinicky vyšetřuje dramata a traumata přistěhovalců i soužití menšin se švédskou majoritou. Z povzdálí - a politicky nekorektně - sledujeme, jak gang černošských kluků zajme tři mladší vrstevníky z lepší rodiny. Sígříci je s sebou vláčí po městě, hrají s nimi ponižující hry, až je o všechno oberou.
Jedno fatální odpoledne psychického teroru se sice pomalu rozbíhá a má chvíle, kdy si lze odskočit do knihovny na doplnění znalostí o švédském sociálním státu. Jindy se ale třesete vztekem a odporem, jak sledujete posměšné a důmyslné psychické mučení bezbranných dětí. To sahá od kliků přes inscenovaný běžecký závod až po šikanování a hru na dobrého a zlého policistu. Dívat se na to bolí, stejně jako je ke konci nesnesitelná délka dvouhodinového filmu. Přesto se nelze odtrhnout.
Pořád jde přitom o děti a o dětské hry, jakkoliv v nich přejímají návyky okolní společnosti s jejím sociálním konfliktem. Vše se odehrává na pozadí normálního života; kolem chodí lhostejně lidé, venčí psíky, prohánějí se na letních lyžích. Nikdo si ani nevšimne, že malí rukojmí právě zažili peklo, které je může poznamenat na celý život. Östlund ale nesoudí ony černošské kluky, evokuje společnost, kde jsou jen viníci a oběti.
Na cestu domů jsem si musel vzít taxík, aniž bych tušil, že mě čeká ještě jeden film. Řidič mi začal vyprávět o pověstném karlovarském taxikáři Láďovi s úctyhodnými 160 kg pod vlastní kapotou, jenž trpí narkolepsií. Například zastaví na semaforech nebo na štaflu a usne. Ráno se pak vyptává kluků, jak se v noci jezdilo. Všichni ho mají rádi, že je s ním taková legrace.
Vystupoval jsem s pocitem, že mě Östlund stále pronásleduje - a že už žijeme v jeho vizi současného světa.
Úterý, 14:00 - V Karlových Varech dostanete za dobře odvedenou práci občas pozvánky na party. Včera to byl dokonce polední dvojboj mezi party festivalu Cottbus v Puppu a koktailem Variety v hotelu Thermal.
Mezi oběma místy letos provozují půjčovnu kol, takže si můžete dát i trojboj: pojídání řízečků, šlapání na kole, klábosení nad sklenkou. Já jsem soutěž v polovině vzdal a strávil půlhodinu s producentem Martinem Vandasem, který je hendykepován zraněným kolenem.
V Thermalu kolegyně Markéta hrála jinou zoufale oblíbenou hru - jak se dostat do vyprodaného a zaplněného Velkého sálu. Tady běžel ušlechtilý soutěžní snímek Spoluautor a příběh dramatika v krizi režíroval jako svůj debut herec Martin Donovan, kvůli němuž by Markéta okopávala zahrádku a pekla bábovky.
Nasadila všechny zbraně a fištrón, aby pronikla do karlovarského Alcatrazu bez lístku. Vartovala kolem zadních vchodů, běhala od čerta k ďáblu, ale skála odolala. Nostalgicky jsme poté vzpomínali na časy před deseti lety, kdy jsme chodili zadem načerno i na slavnostní zahájení a zakončení, protože chlapi z ochranky měli ještě alespoň první třídu střední školy, pochopení a „lidskou tvář".
Pátý den festivalu už padá pisatel pod náporem demence, kterou vyvolává kombinace depresivních filmů, alkoholu, nevyspání a žertíků podobně znavených kolegů. Jako je festival, který by promítal filmy pozpátku.
Já přestávám rozlišovat mezi snem a skutečností. V noci se mi zdálo, že spím v karlovarském Domově mládeže se na pokoji se třeni ženami a jedna z nich je Šeherezáda. Vyrážím na Modrého ptáka Gust Van den Bergheho.
Přechozí část blogu:
Michalův vývar: Kvitujeme Wimbledon. Pohádka noci!
Kritika nebyla vždy jen uměním poklony, kterou pisatelé věnují kamarádům a oblíbencům. Je tomu více sto let, kdy jeden český kritik končil své texty stručnou větou: Do plamenů! Roztrhat! Podobné pocity jsem měl během filmu Corpo celeste ze sekce Jiného pohledu.
Samozřejmě, kritik by měl zůstat soudný a uvědomit si, že zatím nedostal Řád za dokonalost, který mají například Korejci a rozdávají si je v Soulu. Nicméně Alice Rohrwacherová by měla za svůj film podstoupit pokání, byť byl její intimní deníček hubené zrzky byl uveden v canneské sekci Quinzaine des réalisateurs.
Autoři líčí dospívání třináctileté Marty, která vyrůstala ve Švýcarsku, než se přestěhovala s rodinou do Itálie. Vidíme ji chodit po městě, jejíma očima nasáváme atmosféru cizího betonového prostředí, v němž si připadá ztracená. Doma je traumatizovaná vztahem k sestře, na hodinách katechismu se konfrontuje s italským katolickým prostředím, které jí učí lásky k Ježíši, ačkoliv je plné rozporů i pokrytectví.
Aby nebylo mýlky, byť nejde o nové ani originální téma a na na fotce blogu vypadám trochu jako hrdina filmu Mimo Satana, mám pro dívčí herbáře citů a pocitů pochopení. Jen mě štve, že to mohl být skvělý film. Výsledku ale padá řetěz, jak říká kolega Aleš Stuchlý. Recitují se tu dívčí frky opsané z časopisecké rubriky Bibi radí a hlavně se v té pocitové inscenaci ztrácí outsiderská postava dívky.
Pondělí, 16:00 - Hong Sang-soo natáčí filmy, které se vymykají představě, že korejské snímky jsou plné krve, thrillerových her a křiku. Ostatně i i sami Korejci přiznávají, že je tento přístup v současné době „vyždímaný jako sušená oliheň na poledním slunci".
Jeden z profilových tvůrců korejské nové vlny naopak přistupuje ke svým snímkům trochu jako francouzský režisér Eric Rohmer. Tedy bez rozpočtu a s kamarády. Hong Sang-soo si postaví kameru na ulici či v baru a navede své herce, aby si sedli za stůl a povídali si o banálních osudech svých protagonistů; a ono to stačí.
Laciné natáčení připomíná intelektuální klábosení či jen zpovědi u piva či korejského sodžu. A pokud máte trpělivost počkat si, jak autor dovede nenásilně budovat z těchto obrazů napětí, můžete se zúčastnit hodin psychoterapie a psychologie moderní duše.
Ve filmové novince Den, kdy přijíždí sledujeme herce Seong-juna coby vyučujícího na venkovském gymnáziu, který dorazí do Soulu za kamarádem. Celý film pak prakticky tvoří scény, v nichž hlavní protagonista navštěvuje se známými jeden bar a jednu restauraci. Povídá si s nimi o životě, zatímco proud alkoholu i krásné ženy spouští nebezpečné hry na pravdu, jež odhalují moderní milostné vztahy-nevztahy.
Hrdina si nedovede vybrat mezi několika z nich, až ztrácí postupně všechny. Navštíví nešťastnou láskou, která ho před časem opustila, aby ji uprosil k návratu. Vzápětí se nechává svádět přítelkyní kolegy, zároveň usiluje o majitelku baru zvaného Román, která mu připomíná milenku z řad jeho studentek.
Hong Sang-soo postupně rozplétá emocionální spletenec, v němž se všichni ti rozumní, inteligentní a vzdělaní lidé nechávají ovládat chtíčem a rozmary srdce. Ani nejsou potřeba srdceryvná neštěstí, aby vyprávěl o tisíci a jednom způsobu, jak si s ženou u stolu a alkoholem v krvi zničit život. Tragédie se mohou skrývat za několika slovy a prchavými dojmy. I druhé jsme s to zničit z rozmaru či ješitnosti.
Citlivá komedie vychází z kavárenské reality a pro někoho bude filmařova éteričnost, citlivost, hra slov a pohledů pod hranicí rozpoznatelnosti. Ostatní objeví sadomasochistický skupinový sex každého s každým, byť se často provádí jen v myšlenkách. Postupně se před námi odhalují humanitní slaboši, kteří se nám tolik podobají, a Hong Sang-sooův pohled není nijak laskavý. Ve Varech publikum propadalo záchvatům smíchu, ale v té hořkosti všem postupně došel humor.
Psychologický nářez jsem vyrazil vyvážit na party do Grandhotelu Pupp, kde jsem udělal rozhovor s kanadským filmařem Denisem Villeneuvem - o násilí, civilizačním konfliktu i kinematografii jako nástroji komunikace.
Autora filmů Požáry a Polytechnika to snad bavilo. Dokázal poctivě odpovídat celou půl hodinu, než z něho vypadlo, že od rána skoro nejedl. A že zažívá muka, když se musí dívat na všechny ty hosty debužírující kuřecí soté.
Pondělí, 10:00 - Dobře míněná snaha uspořádat na karlovarském festivalu debatní panel věnovaný státní podpoře českého filmu se zvrtla v absurdní divadlo s podtitulem „Mezi uměním a komercí". Návštěvník nemusel platit vstupné, „kultura" byla zadarmo. Hráli se Naši furianti v českém filmovém podnikání a kulturní politice.
Mluvit se mělo o fungování státního fondu pro podporu a rozvoj české kinematografie a o vizi, jak bude jeho role upravena v novém zákoně o kinematografii, jehož návrh se v utajení peče, smaží a magicky zaříkává v rámci pracovní skupiny na ministerstvu kultury. Pořádající České filmové centrum předhodilo davu producentů ředitelku odboru medií a audiovize ministerstva kultury Helenu Fraňkovou a členku rady fondu Terezu Dvořákovou.
Od účasti režiséra Václava Kadrnky na panelu se zase čekala nějaká krev už kvůli jeho snímku 80 dopisů, jenž byl letos uvedený na Berlinale a oceněný hlavní cenou v Plzni. Zápletkou měla být otázka, jestli „systém podpory umělecké svobody" funguje, když radní ročně rozdávají přes sto padesát miliónů korun, ale jeden z mála nekompromisních a uměleckých titulů vyrobený v Česku zůstal opomenut. Ze státního fondu nezískal ani korunu, jen povzbudivou herdu do zad a poděkování za účast v soutěži.
Kadrnka kritizoval nejen formu prezentace projektů na Státním fondu, kterou doprovází pětiminutové rychloslyšení. Zároveň si stěžoval na zkušenosti s producenty, v nichž nenacházejí režiséři skutečné partnery, kteří by jim pomohli růst a posouvat své projekty. Už to začínalo vypadat na pořádnou debatu; přítomná ostatně byla drtivá většina producentů včetně Deány Jakubiskové.
Jenže scenárista a dramaturg Jan Štern vše stočil k prezentaci zvažovaných změn státního fondu, což připomínalo pouliční marketing s kosmetikou. Jinými slovy mluvilo se o drobných procedurálních věcech, počtu expertních posudků či nezávislosti radních, kteří čelí nejrůznějším tlakům, ale zároveň jsou součástí onoho malého rybníka.
Bylo až fascinující sledovat, jak v tom nekonečném povídání zaniká to podstatné, co se nikdo neodvažuje říct nahlas, abychom náhodou nepostrašili veřejnost či média. Tedy že CELÝ SYSTÉM STÁTNÍ PODPORY UMĚLECKÉ SVOBODY SELHÁVÁ.
K tomu není potřeba znalost zákona ani semestr na FAMU, stačí selská logika. Česká republika produkuje ročně několik divácky úspěšných filmů pochybné umělecké kvality. Chybí kvalitní mainstream, na chvostu se pohybuje několik na koleně vyrobených filmečků, které se ani nedostanou do kina. Snímek, který nezaujme multiplexy během prvních dvou víkendů od premiéry, končí v krabicích či na odstaveném disku. Vždyť Kadrnkův přelomový snímek vidělo něco přes 800 diváků. Ať nikdo neříká, že jsme až takovým národem ignorantů.
Tajenka této křížovky je: systém neumí podpořit ani toho, kdo se doopravdy snaží o něco uměleckého, ani kinaře budující si publikum náročného diváka, ani nezávislého distributora uvádějícího dobrodružně a bez pořádné reklamy nekomerční filmy. Chybí průmyslová „automatická podpora" pro úspěšné producenty dosahující návštěvnosti, ale stejně transparentní rozhodování nad uměleckými projekty, které by se dalo srozumitelně vysvětlit a kvantifikovat - jako všude v civilizovaném světě okolo.
Zdejší politika podpory filmu je založena na dobré vůli desetičlenného sboru hlav pomazaných, který více či méně rozumně „sype" peníze do nových filmů, festivalů či modernizace kin.. Jako když si vybíráte příští ženu, kterou vám někdo popíše jen na papíře, tvrdí předseda rady Státního fondu Přemysl Šoba. Víc zatím nesvedeme.
Vše připomínalo furiantskou debatu operujících doktorů nad pacientem, který má utržené vazy, krvácení do mozku i žaludeční vředy. A na operačním stole se řeší, jestli mu nasadit acylpyrin nebo mu koupit zánovní berle.
Bohužel téměř nikdo z naštvaných producentů nedostal pořádně možnost vyjádřit své názory. Jen se křičelo o peníze. Škoda, že Štern neprokázal větší cit pro komunikaci s lidmi, kteří se tak snadno nescházejí.
Zůstal jen obraz státního fondu a žádajících pacientů, kteří jsou závislí na dávkách jeho peněz jako narkomani na drogách. Potřebují je do začátku každého projektu, ale to neřeší celý problém kinematografie, které přitom nechybí slibní tvůrci, odvaha ani nápady.
