Neděle, 17:00 - Psát z Varů blog, když Kvitová vyhraje Wimbledon, není med. Všichni mluví kolem o tenisu a prvním podání české star. I pracovitá kolegyně Katka z konkurenčního webu si stěžovala, že jejích deset článků nikdo nečte. Jediný recept je dostat do titulku Wimbledon. Takže tímto plním povinnost.
Když se nějaký film jmenuje Pohádky noci, slibuje to ve Varech mnohé. Nemluvím o VIP prasárničkách ani klucích na prázdninách hledajících po večerech nějakou tu princeznu. Tak se jmenuje letošní celovečerní animovaný film Michela Ocelota, který doputoval po berlínském uvedení i na karlovarský festival. Uvedli jej - jak jinak - o půlnoci v rámci sekce Horizonty.
Točit dnes takové filmy není legrace, celovečerní produkce animovaných filmů podléhá přísným formátům mířícím na dětské diváky; čím mladší, tím lepší. Naproti tomu francouzský autor snímků Kirikou či Azur a Aznar natočil velmi formalistní film spojující šest magických pohádek pro děti i dospělé. Vycházejí z imaginace exotických legend i z francouzského humoru, který není vtipný v tradičním smyslu slova, zato plný poezie.
Jedna pohádka vypráví o princezně, která se snaží okrást a nechat zabít vznešeného snoubence, jenž se v noci proměňuje ve vlka. Další je verzí pohádky o hloupém Honzovi, který získá polovinu království mrtvých a nejstarší mrtvou princeznu (!) k tomu. Hlavně se však celá podívaná se odvíjí v dekorativním stylu plném vyšívaných krajin a primitivních profilů postav, jimž šelmovsky žhnou oči; nechybějí oslňující západy slunce ani osamělé siluety na jejich pozadí. Ještě trochu a celá ta vznešená krása by se mohla zvrhnout v airbrushový kýč nebo rumunský porcelán.
Ocelot to ale ustojí, byť jeho novinka nestrhne tolik jako jiné letošní artové animáky Rabínova kočka či Chiko a Rita. Film rámuje scéna z městského kina, kde si tři postavy vyprávějí před prázdným sálem. Pohádkovým tématem se stává v první řadě sama nutnost vyprávění příběhů, které z naší civilizace mizí, naznačuje Ocelot. Takže bychom si měli po večerech povídat i o něčem jiném než o sexu, jídle a politice.
Finský kritik Harri vysvětloval nad sklenkou kanadskému filmaři Denisi Villeneuvovi, jemuž festival letos věnoval retrospektivu, jak se musí dělat rozhovor. Někdy musíte položit tu úplně stupidní otázku, abyste trochu uvolnili atmosféru. Načež jsme z recese sestavovali žebříček těch nejbizarnějších uvolňovacích dotazů, které jsme kdy zaslechli. U mě zvítězila tato trojice, kterou ocenil i Villeneuve: Jak byste vysvětlil mimozemšťanovi svůj film? - Věnujete se filmu spíš proto, abyste měl ženský, anebo peníze? - Myslíte si, že jste vtipný?
Většina současných filmů se točí kolem otázky identity. Já jsem tu svoji ztratil v neděli nad ránem, když jsem si všiml, že mi na konci obojku zavěšeného kolem krku nevisí akreditace. Pro člověka pohybujícího se na festivalu to znamená katastrofu. Nikam se nedostanete, nedají vám lístky do kina ani najíst na party. Zachránil mě až Marek, hlídač z kina Čas, který ji našel pod sedadly. Děkuju.
Neděle, 10:00 - Kromě filmů bylo mou největší sobotní starostí nenastydnout a udělat takzvaný expertní vstup do ČT. Ve Varech je v první řadě zima, takže u koktailového F baru na terase Thermalu si připadáte v bundě jako na horách.
V rámci stánků s klobásami a předváděním kosmetiky by mohli organizátoři rozdávat svetry a další festivalový pramen by mohl být svařák na zahřátí. Kolega Antonín Tesař přijel do Varů s přesným itinerářem předpovědi počasí, která slibovala dvacítky. Jenže někde udělali v hydrometeorologickém ústavu chybu.
Největším filmovým zážitkem se ukázal libanonský film O.K., dost a sbohem, který dojal i řadu otrlých umělců a mistrů světa z Prahy - jako třeba mě. V koprodukci se Spojenými arabskými emiráty ho natočila různorodá dvojice Rania Attieh a Daniel Garcia. Jemná komedie se pohybuje na pomezí zaprášeného dokumentu z ulic libanonského Tripolisu a hraného filmu bratří Dardennů či Jaroslava Papouška. Líčí osudy staromládeneckého majitele cukrárny, který ve svých čtyřiceti žije stále se svou matkou. Sbírá angličáky a myslí si, že reklamní erotické esemesky od prostitutek jsou z lásky.
Nenucený a intimní pohled autorů odhaluje drobné absurdity i nádherné vtípky života ve znamení klasického oidipovského komplexu, který bych nepřál ani největšímu nepříteli. Tvůrci však zachycují sugestivní handrkování matky s nedospělým, byť „přestárlým" synem s chápavou ironií; jako by šlo o scény z libanonských Homolků. Sledujeme hádky o barvení vlasů, o dovolenou, televizi či to, zda se má syn oženit a osamostatnit. Je to něco mezi manželstvím a věčnou válkou lidí, kteří jsou na sobě závislí.
Když matka nečekaně odjede, popudlivý a osamělý chlap v taťkovských svetrech si bez ní nedovede uvařit ani večeři. Bezcílně bloumá městem, předvádí se jako mezinárodní podnikatel před prostitutkou, na kterou se obleče jako na první rande. Najme si etiopskou služebnou, která „není tak ošklivá jako holky ze Srí Lanky, ale musíte ji doma zamykat, aby vám neutekla".
Ale co je nejdůležitější, film předvádí arabský svět úplně jinak, než jsme zvyklí, bez zbytečné ideologičnosti. Není plný terorismu a středověkých náboženských praktik, ale titěrných obyčejných životů, které se žijí bez ženy a bez rodiny, zato se všetečnou matkou. Můžeme si uvědomit, že muslimové nemusejí mít problémy jen se Židy, Američany, terorismem, ropou a dovozem pracích prášků na svoje šátky. Někteří mohou v prudérní patriarchální kultuře zápasit s odpoutáním se od domácí plotny. Samozřejmě by kvůli tomu nemuseli posílat své bratry s noži na americká letadla.
A co se týče ČT, dopadlo to jako obvykle. Dotáhl jsem to do zpráv se dvěma větami o Kim Ki-dukovi, které mi tam nechali. Televize je vlastně taková konzervárna z pinkfloydovské Zdi. Postupujete tu ve frontě s dalšími „filmovými publicisty", abyste se objevili na obrazovce. Je kolem toho docela legrace; ale když nadejde řada, obratný speaker Jakub Železný položí seriózní otázku, abyste mu vysvětlili celý svět dotyčného filmu - teda jak že to jako je. Stačíte ze sebe vymáčknout své dvě věty, pak zazní „U mě dobrý". Načež se objeví obří noha, která vás vykopne zpět mezi smrtelníky.
Sobota , 18:00 - Člověk by si neměl nechat ujít v lázeňském městě film o nemoci - i když mu celou noc řvou pod okny grázlíci, kteří si myslí, že budou žít věčně, dokud poteče na světě pivo nebo aspoň becherovka. Takovým atakem byl snímek Andrease Dresena Konečná uprostřed cesty, který testoval diváky strachem ze smrti, ale i ze znalostí rakoviny.
Ve Varech začal snímek - který v Cannes vyhrál spolu s Kim Ki-dukovým snímkem letošní sekci Certain regard - opožděně kvůli technickým problémům, ale kdo si počkal, neprohloupil. Nechtěně groteskní úvod jsme prořehtali s Alešem Struchlým ze Cinepuru. Pak už přišel na řadu film autora pocházejícího z bývalé NDR, jemuž se podařilo vyprávět příběh obyčejné „salámové rodiny" skladníka a řidičky tramvaje, kterou kdesi v Magdeburgu či Jeně zasáhne nečekaná tragédie. Otec má na mozku nádor, který nelze operovat, a zbývá mu nanejvýš pár měsíců života.
Vstupujeme do intimity proležené postele a zašedlého povlečení, ale Dresen ukazuje, že o rakovině lze točit inteligentní filmy plné života a katarze - aniž bychom morbidně stavěli do popředí zkázonosné buněčné bujení a potoky slz.
Strhující je vývoj zkraje statečného Franka, který pod náporem paralyzující nemoci propadá záchvatům sebelítosti i vzteku. Ocitá se odkázaný na pomoc druhých, zejména „terorizované" ženy; s jeho osudem se ale obtížně vyrovnávají jak dvě malé děti, tak staří rodiče.
Film vyznívá jako tragikomedie, v níž se příbuzní semknou pod tíhou tragédie dohromady. Silné jsou právě komediální detaily: syn se ptá otce, jestli dostane po jeho smrti iPhone a hudebník Frank si vybírá playlist svého smutečního koncertu v krematoriu. Před domácí tragédií si rodina vyrazí na jeden z umělých tropických ostrovů s palmami, pláží a jezírkem, jež se staví v německých halách. Zastávka na konečné je poctivá a autentická, jako bychom se na chvíli ocitli u postele nemocného.
První soutěžním filmem letošního ročníku je naproti tomu francouzská pantomimická komedie prázdniny u moře natočená ve stylu Jacquese Tatiho a jeho Prázdnin pana Hulota či Bustera Keatona. I jejími protagonisty jsou francouzští dělňasové, tentokrát ale vyrážejí na k moři, aby byla legrace. Vše se odehrává beze slov, s divadelními hereckými výkony.
Lopaty se kodrcají autíčky, vaří si u stanu, vybalují sendviče. Zahýbají manželkám a lenivě odpočívají na slunci. Připomene to někdejší české zájezdy, byť tady si nikdo nestěžuje na příliš horké slunce ani chladné noci.
Režisér Pascal Rabaté se na všechno dívá se soucitem a milou ironií. „Snažil jsem se ukázat společenskou vrstvu, která už z Francie mizí, aniž bych natáčel příliš politický film. Zobrazuji lidi několika generací - od nejmenších dětí až po stárnoucí manžele," prohlásil ve Varech režisér.
Známá česká kritička na první tiskovce hlavně ocenila, že francouzská burleska promítaná ráno nevnucuje divákům přílišné rozumy. To prý novináři v devět hodin ráno ocení. Hmm, tak díky…
Sobota, 10:00 - 46. karlovarský festival zahájili tančící mimozemšťané. Na pódiu se zjevily obří masky jakýchsi biskupů s mitrou, jež nesla těla vetřelců v těsném syntetickém hábitu. Když připočtete groteskní obří rukavice, pak výsledný dojem byl, jako by se zkřížil Benedikt XVI. se Sigourney Weaverovou a průměrnou dramaturgyní ze Studia kamarád.
Zahájení bylo plné oficialit a televizního Marka Ebena, který přirovnal UFO k Ústřednímu filmovému orgánu. Festival odtajnil i jinou záhadu vesmíru - novou znělku s Judem Lawem, která letos přibyla ke starším dílkům Ivana Zachariáše s Milošem Formanem, Věrou Chytilovou či Johnem Malkovichem. Všechny jsou na téma, co lze se soškou křišťálového glóbu z Varů dělat.
Na to dát s ní po hlavě nějakému „ústřednímu orgánu na ministerstvu kultury" se ale zase nedostalo. Slavný britský herec ji použije jako náhradu za ukradený znak své limuzíny rolls royce a s novým "karlovarským tunningem" se projíždí po předměstí Los Angeles. Upřímně; připomíná to další díl teleshoppingu Horsta Fuchse, který vyzraje na zloděje z Východu.
Před další náloží festivalové legrandy, české slávy plné světovosti a oslavami světového přínosu kinematografii herečky Judi Denchové jsem už stačil prchnout do kina na thriller Býčí šíje. Začal jsem si totiž připadat trochu jako mimozemšťan. Navíc je úvodní film Jana Eyrová opravdu špatný. Těžko uvěřit, že tohle kostýmní drama o nešťastné lásce natočil Cary Fukunaga - autor drsné mexické road movie s emigranty Sin nombre.
To belgický titul Býčí šíje uvedený letos na Berlinale byl plný masa, svalů, růstových i normálních hormonů. Farmáři ilegálně dopují své býky na jatka a prodávají steaky. Zároveň si hrají na alfa samce, až nevědí, na kterou stranu ohrady patří. Z maskulinních gest všech těch vesnických balíků a mafiánů jste měli po odchodu z kina chuť udělat pár kliků, objednat si tatarák a zbít nějakého lázeňského šviháka.
Příběh režiséra Michaela R. Roskama vypráví o Jackymu Vanmarsenillovi, jemuž valonští grázlíci rozmašírovali při dětských hrách „vejce". Drobný kluk vyrostl na masu, pocitech nespravedlnosti a hormonech, jimiž se celý život dopuje do podoby „divokého, frustrovaného zvířete". Když se znovu setkává s někdejším kamarádem a dávnou platonickou láskou, musí se konfrontovat nejen se ztraceným životem, ale i touhou po pomstě. Nakonec nechybí v estetizovaném filmu s řadou noir ozvuků ani ta řádná jatka.
Neuvěřitelným zážitkem byl animovaný satirický film Ježek Jiří vycházející z kultovního polského undergroundového komiksu. Trojice Wojtek Wawszczyk, Jakub Tarkowski, Tomasz Leśniak vypráví pokleslý příběh dvou zcela odlišných ježků žijících mezi lidmi v dobách polského postsocialismu. Vše se pohybuje na hraně černé komedie a kresleného sexu. Polští náckové přemýšlejí, proč nemají ani na pivo, když je Polsko nádhernou zemí. Polský ministr kultury zdraví své voliče čágo bégo a nešťastná polská manželka podvádí slabošského manžela šachistu s mluvícím „ježkem" Jiřím.
Nato se šílený zneuznaný vědec pokusí naklonovat ideální formu nového života a ve filmu je pak možné i nemožné. Z experimentu vznikne sliz ve tvaru ježka, který ale na rozdíl od Jiřího zvrací, prdí, páchá neplechy a vyznačuje se neustálou potřebou souložit s čímkoliv - i s elektrickou zásuvkou. Vrcholná scéna nastává, když se ježčí kreatura vloupe do sex shopu, načež následuje nálet erotických pomůcek na katolický Krakov. A co je nejhorší, lidé ho začnou obdivovat. Jediný, kdo může Polsko zachránit, je náš dobrý Ježek Jiří.
Jaké formy života se klonovaly a křížily na zahajovací party, to nevím, nebyl jsem zván. Filmové kritičky si stěžují, že dress code karlovarského festivalu je minisukně a vystavená prsa, ať je vám dvacet nebo padesát. Mezi zahraničními vymetači festivalů se zase nese drb, že se zhoršuje jídlo. „Méně suši a ryb, více českého salámu," prozradil mi finský kamarád.
Já jsem dal přednost restauraci Uzbecké speciality v jedné místní ruské ulici Karlových Varů. A jak vidno, zatím stále ještě žiji a bloguji.
