Tučňák Augusto vyráží na svůj první lov ryb. Ztratí se při něm na moři a marně hledá cestu domů. Nešťastná situace mu však přináší i leccos dobrého. Potkává třeba racka nebo kapitána v přístavu, s nimiž zažívá něco, co by jej jinak nepotkalo. Všichni mu radí, že domov je tam, kde končí oceán. August jej ale nenachází, stmívá se, on leží vyčerpaný na kře a neví, co s ním bude dál. O jeho dalším osudu rozhoduje umírající pacient či pacientka.
Zodpovědět otázku, co nejvíc schází člověku na konci života, nejspíš nelze. Odborníci z oboru paliativní péče se ale shodují, že důležitý je pocit, kdy lidé o něčem mohou rozhodnout a něco mají pod kontrolou - takových chvil s blížící se smrtí přeci jen zpravidla ubývá. I proto je autorské představení Michaely Váňové nazvané Tam, kde končí oceán participační a ten, pro koho hraje, může rozhodnout o tučňákově osudu.
Existují vzdáleně podobné projekty jako Zdravotní klaun nebo Loutky v nemocnici. Váňová je ale první profesionálkou, která v Česku zkouší neprobádanou kombinaci divadla s paliativní péčí. Musela proto do značné míry experimentovat, vycházela z rozhovorů se zdravotníky i z obecných zásad oboru. "Patří mezi ně snaha porozumět pacientovi a jeho potřebám tak, aby si do něj člověk neprojektoval svá vlastní přání. Věděla jsem, že musím vytvořit takové představení, které třeba ani nedohraju nebo jej budu muset v průběhu celé změnit. Nejvíc jsem se bála toho, že bych divadlem přinesla něco, co by pacientům spíš přitížilo," připouští.
Obavy se ale nenaplnily. Divadelnice vnímá, že každý umírající si ze setkání vezme to, co potřebuje. "Je to prostor, který může využít pro to, co je pro něj důležité. Někteří se při tom setkají s tématem, které figurovalo v jejich životě. Mohou si jej pojmenovat, uzavřít a pak odejít. Pro jiné je to hlavně o setkání s uměním jako takovým. Dlouho s žádným nebyli v kontaktu, protože jsou v nemocničním prostředí vytržení z běžného života. Zároveň zažívají, že je tam někdo, kdo má o ně zájem a je tam jen pro ně," říká.
Asi dvacetiminutové představení obvykle hraje pro jediného diváka. Někdy se zapojí rodinný příslušník, což má také své kouzlo. "Pak je to hlavně o společném zážitku, který může být důležitou vzpomínkou na to, že spolu ještě prožili něco hezkého. Pro rodinu to může znamenat, že svého blízkého ještě jednou viděli takového, jaký skutečně je. Nemoc totiž často způsobí, že je zachmuřený, unavený a apatický. Díky divadlu na chvíli ožije," pozoruje Váňová. Paliativní divadlo ostatně také spočívá v "obyčejném" rozptýlení nemocničních dnů, které ubíhají jeden jako druhý.
Často se návštěva herečky po konci představení protáhne. "Děti si se mnou chtějí dál hrát, dospělí třeba i povídat. Když je pro ně důležité něco říct, je pro mě důležité to slyšet," říká. Leckdy se umírající obracejí do vzpomínek, někdy jsou i smutné, pak herečka i pacient společně pláčou. Jindy si ale vybavují radostné chvíle. "Občas jsou to pocity viny, že něco udělali a nemůžou to vrátit, že nemají srovnané vztahy, nebo povzdech nad jejich aktuální situací. Někdy sdílí obavy z toho, jak bude konec probíhat," vyjmenovává. "Ale chtějí si povídat třeba i o tom, jestli mám kluka a jaký je. A pak mi popřejí hodně štěstí," dodává Váňová.
V nemocnici jako na pískovišti
Původně její autorská hra pro paliativní pacienty vznikla jako doktorský výzkumný projekt na pražské DAMU. Už od konce konzervatoře cítila, že chce od divadla víc než "jen bavit diváky". Zkoušela studovat pedagogiku, která pro ni nakonec nebyla, pak dokončila výchovnou dramatiku na divadelní fakultě.
Zásadní byl moment, kdy Váňová pro české krajany žijící v USA, z nichž někteří byli přeživšími holokaustu, připravila představení na motivy dětí zachráněných sirem Nicholasem Wintonem. Tehdy poprvé zakusila, jakou může mít divadlo sílu, diváci děkovali, plakali, prožívali katarzní momenty.
Po tomto silném zážitku se rozhodla dál pracovat s takzvaným aplikovaným divadlem, tedy takovým, které je určené pro konkrétní cílovou skupinu a odehrává se zpravidla mimo klasické divadelní sály. Zvolila si právě paliativní péči a přiznává, že zpočátku nebylo jednoduché se do nemocnic dostat. Přirozeně, protože v tomto směru neměla žádné zkušenosti a jedná se o velmi křehkou oblast. Nakonec jí dali šanci v pražské Nemocnici Milosrdných sester sv. Karla Boromejského a díky kladným ohlasům pak také v Ústřední vojenské nemocnici.
V lednu Váňová spoluzaložila neziskovou organizace Vlaštovka, kterou finančně podporuje Nadace rodiny Vlčkových, a nyní se věnuje hlavně dětské paliativní péči. Působí ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze a Fakultní nemocnici v Hradci Králové. Do každé dochází jednou týdně a věnuje se především těm dětem a jejich rodinám, které jí doporučí personál. Na přání ale může zavítat i jinam, klidně k pacientovi domů. Práce s dětmi je pro ni jiná hlavně v tom, že na rozdíl od dospělých nejsou vždy v terminálním stadiu života. Často je před nimi třeba ještě deset let, mají naději na zlepšení, nebo je čeká život s výraznými omezeními. Od interakce s dospělými se její úloha liší také v potřebě interakce s rodiči.
Pro děti buď dělá divadlo, momentálně je to nová inscenace Slavnost pod hvězdami, nebo s nimi hraje hry jako takzvaná herní specialistka. "Když se řekne herní práce, spousta lidí si představí, že si s dětmi hrajeme, prostě aby si hrály a měly radost. Někdy je to i z tohoto prostého důvodu. Ale dost často, zejména v paliativě, je to ještě o něčem jiném. Prostřednictvím hry si může dítě třeba pojmenovat emoce spojené se svou nemocí nebo se zbavit strachu z nepříjemných vyšetření," vysvětluje.
Po vyšetření pak spolu zase mohou reflektovat jeho průběh. "S pomocí loutek nebo i zdravotnických pomůcek, které tam byly, si zahrajeme, třeba jak to proběhlo. Tím minimalizujeme potenciální traumatický zážitek," vysvětluje divadelnice. "Dítě hru přirozeně využívá mimo jiné k tomu, aby se mohlo s něčím vypořádat. Je běžné, že děti z rodin, kde jsou časté hádky, si hrají s panenkami, které na sebe křičí. Vracíme mu tím přirozenost, kterou by normálně zažívalo třeba na pískovišti," míní. Současně s tím pokračuje ve výzkumu zkoumajícím, co divadlo i herní práce dětským pacientům přináší.
Milosrdný konec
Většinu dosavadního života přitom Michaela Váňová měla z tématu smrti obavu. Nebo přesněji dělala, že neexistuje, a nechtěla, aby do jejího života patřilo. "Asi jako mnoho dalších lidí jsem i já vyrůstala v rodině, kde se o smrti moc nemluvilo. Sama jsem jako dítě nebo dospívající prožila několik úmrtí ve svém okolí a byl to pro mě strašák, kterého v životě nechci. Paliativa mi začala zkušenost se smrtí narovnávat, teď ji vnímám jako přirozenou," přemýšlí.
Dnes vnímá, že smrt může být díky paliativní péči svým způsobem i milosrdná. "Zajímat se, uzpůsobit podmínky umírajícímu tak, aby se cítil co nejlépe nebo aby to bylo alespoň snesitelnější. Pokud je to očekávané úmrtí, vždy je možné do těchto chvil přinést alespoň nějakou radost. To je pro mě jako pro umělkyni úlevné," říká.
Adamczyková otevřeně: V Česku je umírání tabu. Pomáhá mi o smrti rodičů vtipkovat (19. 7. 2023)
