Autor více než dvacítky knih zabývajících se lidskými právy, ekonomikou, historií či uměním bude vyznamenán za "kritickou reflexi zásadních konfliktů naší doby", zdůvodnila nadace. Podle ní Ignatieffovy knihy "čtenářům stěžejním způsobem pomáhají zorientovat se v současnosti stižené válkou, politicky rozdělenou společností a ohrožením svobody".
Sedmasedmdesátiletý potomek ruských imigrantů zastával vysoké funkce na univerzitách v Cambridge, Oxfordu, Harvardu a Torontu. Naposledy v letech 2016 až 2021 byl rektorem Středoevropské univerzity v Budapešti. Tu právě za jeho éry z Maďarska vyhnala vláda premiéra Viktora Orbána novelou vysokoškolského zákona, namířenou proti americkému miliardáři maďarského původu a zakladateli školy Georgi Sorosovi. Právě pod Ignatieffovým vedením se instituce přesunula do Vídně. "Středoevropská univerzita byla přinucena odejít," zalitoval tehdy.
Ignatieff napsal knihy o filozofovi Isaiahu Berlinovi či román Scar Tissue, který byl nominován na Bookerovu cenu. Přispívá do publikací jako New York Times či New York Review of Books. V letech 2008 až 2011 byl předsedou Liberální strany Kanady, a tedy lídrem tamní opozice.
V českém překladu Jaroslava Hronka nakladatelství Kalich koncem minulého roku vydalo Ignatieffovu knihu O útěše: jak žít s nadějí v temných časech, obsahující úvahy o zhruba dvacítce osobností jako Gustavu Mahlerovi, Albertu Camusovi, Václavu Havlovi či Michelu de Montaignovi. Ignatieff na jejich příkladu ukazuje, jak se lidé v extrémních situacích obracejí jeden k druhému a kde nacházejí naději.
Autor knihu začátkem roku osobně představil v pražské Knihovně Václava Havla. "Útěcha je velmi staromódní slovo. Už téměř vypadlo z jazyka. Po tisíciletí to slovo mělo náboženské konotace, vystihovalo naši touhu být spaseni, vykoupeni, najít smysl v našem utrpení. Věřit, že když ztratíme někoho, koho jsme milovali, znovu se s ním potkáme v nebi. Útěcha tak celá tisíciletí přinášela naději, že naše nekonečné, nesmyslné utrpení bude vykoupeno na onom světě," řekl Ignatieff v Praze. "Stále jsme dědici této tradice, i když dnes už se k víře tak mohutně nehlásíme. Podle mě jsme ale méně sekulární, než jak se tváříme. Tento jazyk spásy nás stále pronásleduje," dodal.
