Po nedávné Šárce od Zdeňka Fibicha se jedná o další dílo, které první scéna svěřila zahraničnímu týmu. Zatímco v případě české klasiky se to ukázalo jako krok vedle, Médea uváděná ve Stavovském divadle se v mnoha ohledech povedla. Působí jako sugestivní psychologické drama a nabízí nové možnosti interpretace, avšak naráží na špatné obsazení.
Libreto vychází ze stejnojmenné antické tragédie dramatika Euripida. Inspiroval jej řecký mýtus o Jásonovi, jenž se vydal pro zlaté rouno, aby získal vládu nad Thesalonií, která mu právem náleží. Tamní vládce se ale nehodlá tak snadno vzdát a ukládá mu přinést zlaté rouno s příslibem pokojného předání vlády.
Nejznámější je zřejmě právě část příběhu, v níž se Jáson snaží splnit tři "pohádkové", zdánlivě nesplnitelné úkoly. Má však pro něj slabost bohyně Héra a uvalí kletbu na dceru majitele rouna Médeu. Ta se do mladíka beznadějně zamiluje a využije svou kouzelnou moc, aby mu pomohla úkoly splnit a rouno získat, čímž však zradí svého otce i vlast. Celá situace se pak ještě zkomplikuje. Aby hrdinka ochránila svou lásku, stává se bratrovražedkyní a utíká s Jásonem z vlasti.
Euripides nás přenáší do chvíle, kdy spolu Jáson a Médea již deset let spokojeně žijí. Zplodili dva syny, přesto nedosáhli vysněné moci. V Korintu, kam se uchýlili, se nyní naskýtá příležitost převzít vládu, pokud by se Jáson oženil s dcerou zdejšího krále Kreónta, mladičkou a krásnou Glauce. Neváhá, poruší manželský slib daný Médee a zasnoubí se s Kreóntovou dcerou.
Autor opery Cherubini zhudebnil původně francouzské libreto, některé motivy si kromě Euripida vypůjčil také ze zpracování téhož námětu filozofem a dramatikem Senecou. Prostor na jevišti Stavovského divadla tak dává i Jásonově nastávající Glauce a děj zasazuje do dne, kdy se má uskutečnit jejich svatba.
Hudebně strhující je již dramatická předehra, něčím možná připomínající ouverturu z Mozartova Dona Giovanniho a dávající tušit tragický rozměr díla. Dirigent Robert Jindra ji s orchestrem pojal v živém tempu, díky němuž publikum hned zkraje navnadí.
Jindra sáhl po pozdější italské verzi opery, v níž byly mluvené dialogy nahrazeny zpívanými částmi. Opera díky nim v 19. století získala odlišný ráz a původně pozdně klasicistní melodie doplnily recitativy v romantickém stylu Giuseppa Verdiho, což Médee přidává na dramatickém spádu.
Německý režisér současné inscenace Roland Schwab se scénografem Paulem Zollerem zasadili děj do zdánlivého moderního bezčasí. Kulisy klasicistního sálu s velkými francouzskými okny připomínají dobu a místo vzniku opery, kostýmy Sabine Blickenstorferové odkazují snad do 50. a 60. let minulého století, kdy Médeu zpívala Maria Callas. Účesy ženských postav, vyčesané vzhůru do pomyslné "ruličky" kolem hlavy, zase patří spíše do 19. století, kdy byly dokomponovány recitativy. Kdyby vše stylově zůstalo v bezčasí nebo Callasině době, působily by kostýmy komplexněji a snad povedeněji.
Kontrast k tomu na jevišti vytváří základy či snad "podhoubí" paláce, pokryté černými pytli s odpadky a vodou. Zřejmě má naznačit, že okázalé pozlátko korintského království a jeho představitelů je ve skutečnosti zdola prohnilé a špína, již politici zametali pod koberec, se dávno nahromadila a každou chvíli může vybublat zpět na povrch. Zatímco v salonu nahoře se popíjí šampaňské a házejí třpytivé konfety, Médea se plácá ve vodě na smetišti.
Jedinou pozitivní salonní postavou s morálním kreditem zůstává Glace v podání Jany Sibery, jíž se zvláště povedla koloraturní árie v prvním dějství. Postavu ztvárnila jako čistou duši s upřímnými obavami o to, co způsobí sňatek s mužem, který byl zaslíben jiné, a tak alespoň deklaruje, že ochrání jeho děti.
Samotná černě oděná Médea v podání ruské sopranistky Světlany Aksenové působí vlastně velmi současně. V "podzemí" se ocitá zčásti proto, že po bratrovraždě byla vyhoštěna z vlasti. Když ji pak zradí Jáson, není jen zavrženou manželkou, ale ženou na samém okraji společnosti. Nejenže ztratila postavení a životní lásku, pro niž obětovala vše včetně svých příbuzných, nakonec nemá přístup ani k vlastním dětem. Stala se v podstatě bezdomovkyní. Navíc je stále stižena kletbou nekončící lásky k muži, z níž se nemůže vymanit.
Když přichází Médea poprvé na scénu Stavovského divadla, třímá v rukou právě pytle s odpadky, které mrští po Glauce a Jásonovi - jako by jim chtěla připomenout špínu, kterou si před vlastním prahem nezametli a jež se nyní skrývá pod leskem jejich navenek luxusní svatby, zatímco Médea skončila na obrazné společenské i doslovné skládce.
Autoři zajímavě pracují se dvěma rovinami scény i společnosti. Postupně vyplouvá na povrch, jak nelidsky se k Médee zachová nejen její manžel, ale i vládce Korintu Kreón, když jí nařídí, aby království druhého dne opustila a zřekla se dětí, které už nemá nikdy spatřit. Odpadkové pytle tak ve druhém dějství vyvěrají na povrch a pokrývají už nejen základy, ale i většinu salonu, který je zjevně uprostřed neodvratitelného rozkladu. Tvůrcům je také ke cti, že Jásona nezpodobňují jako prvoplánového krasavce.
Médea se u něj i Kréonta snaží domoci soucitu, zatímco v jejím podvědomí pomalu narůstá šílenství a touha po pomstě. Pomyslný protipól k hrdince tvoří empatická služebná Néris v podání islandské mezzosopranistky Arnheiður Eiríksdóttir. Coby Médeino pomyslné alter ego je oblečená ve stejných šatech a nosí stejný účes, jen s jinou barvou vlasů. Protagonistku se snaží přivést k rozumu a rozmluvit jí krutou mstu vůči manželovi.
Režijní pojetí mělo potenciál, avšak naráží na nešťastné obsazení. Zatímco americký tenorista Evan LeRoy Johnson odvádí v roli Jásona výborný pěvecký výkon s průrazným, jistým hlasovým projevem, představitelka hlavní role nebyla vybrána nejšťastněji. Ruská pěvkyně alespoň na druhé premiéře působila, že si ukousla příliš velké sousto a na roli Médey ještě není dostatečně zralá ani hlasově vybavená.
Herecky odvádí skvělý výkon, výborně zpodobnila zoufalství, momenty šílenství i rozervanost v okamžicích, kdy Médea plánuje vraždu vlastních dětí, zároveň jí však zmítá mateřský cit. Pěvecky nicméně Světlana Aksenová roli nezvládla, i v menším prostoru Stavovského divadla na hlas příliš tlačila, což si vybralo daň v tom, že jí postupně začal odcházet lesk střední a spodní polohy. Ke konci představení už působila hlasově tak unaveně, až vzbuzovalo pochybnosti, zda vůbec zvládne vypjatou závěrečnou scénu. Poslední výstupy nakonec odzpívala bez potřebné hluboké dechové opory s výškami odizolovanými v hrudníku.
Její vypětí působilo o to kontrastněji v porovnání s Néris, kterou Eiríksdóttir Arnheiður zpívala výborně, hlas měla dobře posazený a srovnání s ní ruské pěvkyni ve finále spíše uškodilo. Hvězdu večera zastínily jak islandská mezzosopranistka, tak Jana Sibera coby Glauce.
Maďarský basbarytonista Marcell Bakonyi v roli Kreóna nezklamal, ale ani neoslnil, i jeho role by zasloužila témbrově barevnější hlas. Hezký výkon předvedly služebné v podání mladých pěvkyň Magdaleny Hebousse a Marie Svobodové. Sbor byl výborný především ve výstupech z bočních lóží, na pódiu působil chvílemi rytmicky nepřesně a ani orchestr po slibné předehře nakonec nedostál vzbuzenému očekávání. Skvělá byla instrumentální sóla, dirigent Jindra ale nastavenou laťku neudržel celou dobu a tělesu chvílemi chyběly větší barevné i dynamické kontrasty.
Režijní pojetí jistě neuspokojí tradicionalisty, kontrast mezi navoněným salonem a odvrženou Médeou na skládce však byl slibný. Fungovat mohlo i Médeino moderní vzezření akcentující hrdinku jako univerzální ženský archetyp, v současné době zvlášť aktuální. To vše by ale bývalo bylo muselo být podpořené kvalitním hudebním nastudováním a pěveckým obsazením. A tomu bohužel představitelé na druhé premiéře nedostáli. Zcela nevyzněla ani závěrečná scéna, v níž Médea polije chrám benzinem, zapálí a na scéně se objeví mrtvá těla dětí.
Kdyby chtěli tvůrci pražskou inscenaci zachránit, museli by najít novou hlavní představitelku. Otázkou je, zda by mezi současnými pěvkyněmi Národního divadla takovou vůbec našli.
