Na českém literárním nebi posledních let vybledly někdejší hvězdy Petry Hůlové či Miloše Urbana, jež mísily nosné příběhy s pokusem hledat nová témata či způsoby vyprávění. Na jejich místo nastoupili autoři, kteří bez výraznějšího stylu vyprávějí fádní příběhy z dobře známého světa.
Nejnosnější chovnou líheň si na ně zřídilo brněnské nakladatelství Host, kde si je pěstují za zvuku mantry, že když se něco čte lépe než Joyceův Odysseus, tak to přece musí být i lepší než ten Odysseus. A tak dnes dominují romány, kde se úplně běžným lidem dějí úplně běžné věci a člověk si říká: snad stačí, že v tomhle žiji, proč o tom musím ještě číst.
Naštěstí nebem plným hvězd, které nechtějí víc než svítit na náš známý svět, čas od času proletí kometa. Před šesti let to byl Matěj Hořava, jehož povídková sbírka Pálenka připomněla, jak magicky může vyprávění znít, když se věty hledají a cizelují. Teď zase jako nebeský úkaz působí Vratislav Kadlec. A shodou okolností i on září sbírkou povídek.
Takřka čtyřicetiletý debutant, který se živí hlavně jako překladatel knih pro děti a mládež, nedbá zavedených pravidel o tom, co se dnes líbí nebo dobře prodává. Je nezkrotný vypravěčský živel, po tuctech chrlící nápady, z nichž každý by vydal na román.
Kadlec dá do kratičkých povídek nápadů několik, do delších aspoň jeden nosný a k němu dosypává hrsti dílčích. Povídková sbírka pak funguje tak, jako po desetiletí fungovala dlouhohrající deska: celek má jednotné ladění a dramaturgii, některá témata či postupy se ozývají opakovaně, přitom je ale každý kousek novým začátkem.
Vratislav Kadlec je nejspíš jedním z mála, kdo si ještě uvědomují, že máme-li noviny, fotografie nebo kamery na dokumentování světa kolem nás, je zbytečné, aby totéž dělala literatura. Že doménou dobré literatury byla po staletí ochota a schopnost popustit uzdu představivosti a nenastavovat světu zrcadlo, ale zkoušet se na něj dívat ve stylu "co by bylo, kdyby".
V Kadlecových povídkách kupříkladu jakýsi František Zlatohlávek před spaním tak dlouho odkládá své jméno na noční stolek (bez břemena vlastní identity a minulosti se vskutku musí spát lépe), až jej jedno ráno nedokáže najít. Kromě jiného se zkusí obrátit i na ty, kdo mají pomáhat a chránit. Jenže jak nahlásit krádež jména, když první otázka policejního postupu musí nutně znít: "Vaše jméno?"
Jistý Milan z Dnětve zas při procházce v mlze ztratí tvář. A s ní i energii dál to "řešit". O to víc po jeho tváři pátrá oddaná manželka Františka, které se nakonec podaří najít i Mlžný úřad, pečlivě skladující to, co mlha sebrala lidem i přírodě. Jenže dobře to nedopadne a Milan si musí opatřit tvář novou - jaká bude, začneme s mrazením v zádech tušit, pokud jsme pečlivě četli začátek povídky.
Kadlec běžné události a jevy jemně a nenápadně posouvá do nevídaného, bizarního, groteskního. Nejsou to žádné črty ani exhibicionistické experimenty. Události, dialogy i scenérie precizně odpozoroval ze života, ale vždy je rozpohybuje nápaditou a přitom funkční imaginací i jazykem, který ho poslouchá na slovo.
Na rozdíl od hlavního proudu české prózy u Kadlece mezi ztvárňovaným světem a jeho obrazem v textu stojí dědictví velkých duchů naší, ale hlavně světové literatury. Tam, kde jiní mají dojem, že jsou prvními, kdo popisují třeba konflikt mezi rodičem a dítětem, si Kadlec uvědomuje, že tytéž situace před ním popsaly stovky mistrů, a že jsou tedy hodny ztvárnění až tehdy, když najde způsob, jak to udělat jinak a přitom se mistrům vyrovnat.
Současný český román nabízí zážitky jak v závodní jídelně - kousíček masa, univerzální hnědá omáčka a k tomu hodně knedlíků. Kadlecovy povídky jsou jen jako jednohubky; každá ale jiná, nápaditá a všechny dělané uvážlivě, ručně a s radostí, že pořád je kam sáhnout pro další suroviny.
Vratislav Kadlec: Hranice lesa
Nakladatelství Argo 2020, 176 stran, 228 korun
