reklama
 
 

Vodní nůž Paola Bacigalupiho řeže hluboko do pocitu bezpečí Západu. V boji o vodu zmizela lidskost

Aktualizováno 4. 5. 2016 20:24
Paolo Bacigalupi je s největší pravděpodobností nejdůležitější autor science fiction nového tisíciletí. Patří k vlně autorů, kteří na přelomu tisíciletí našli nový zdroj pro sci-fi - nikoli ve vesmíru a mimozemských civilizacích, ale v podrobné analýze pozemských kultur. Vodní nůž je děsivý obraz světa, který ztratil jakékoliv zdání lidskosti, kde není možné nikomu věřit a kde jde o jediné – sehnat vodu a uplatit jakýmkoliv způsobem Smrtku, která je vždy nablízku.

Angel je vodní nůž – elitní žoldák z Las Vegas, pro které vykonává nejrůznější pochybné práce. Tu vyhodí do vzduchu přehradu, tam pomáhá organizovat domobranu střílející zoufalé uprchlíky z vyschlých států. Protože Amerika blízké budoucnosti sice stále ještě navenek působí jako demokratická země, ale skutečnou moc drží majitelé „vodních práv“ – té nejžádanější komodity.

Angel se domnívá, že zná pravidla hry a ví, jak si naklonit Santa Muerte, božstvo nové doby. Jenže jeho nejnovější mise v umírajícím Phoenixu jej spojí s novinářkou Lucy, jejíž známý objevil něco, co může změnit rovnováhu sil a pro co umírají lidé. Zápas o budoucnost padlého města i poslední zbytky lidskosti může začít.

Návrat dospělé science fiction

Paolo Bacigalupi je s největší pravděpodobností nejdůležitější autor science fiction nového tisíciletí. Prosadil se povídkami, které vycházely v letech 1999 až 2008 nejprve samostatně a posléze ve sbírce Čerpadlo 6. Už v krátkých příbězích nastínil svá zásadní témata – úbytek přírodních zdrojů, pád stávajících mocností, nutnost nového myšlení a ohrožení humanity podmíněné v podstatě nikoliv zažitými ideály, ale prostě bohatstvím společnosti, která je prosazuje.

Vybrané povídky pak rozvinul i ve svém prvním románu. Dívka na klíček spojila obrazy nového vzestupu lidí sražených globální katastrofou do pozice chudých a rasově diskriminovaných páriů z povídky Na žlutou kartu a světa, kterému vinou nejrůznějších mutací geneticky modifikovaných potravin hrozí permanentní hladomor z příběhu Kalorik – to vše zasazeno do Thajska budoucnosti těsně před revolucí.

Bacigalupi totiž patřil k vlně autorů, kteří na přelomu tisíciletí našli nový zdroj pro sci-fi tak příznačného „pocitu úžasu“ nikoliv ve vesmíru a mimozemských civilizacích, ale v podrobné analýze pozemských kultur. Na rozdíl od kyberpunkového opojení popkulturou a technologickým fetišismem symbolizovaným především moderním Japonskem, se autoři jako Bacigalupi nebo Ian McDonald (Řeka bohů, Brasyl) zaměřili na kultury Číny, Brazílie, Indie nebo Turecka – tedy země disponující bohatou kulturní tradicí a nezpochybnitelným potenciálem rozvoje, ale také obřími sociálními rozpory a sklony k omezování lidské svobody. Sám Bacigalupi ostatně studoval čínštinu a posléze v Asii i žil.

V dalších dílech ovšem svět východních kultur opustil a v řadě románů pro mládež (Prachožrouti, Potopená města) se zaměřil na USA sražené na kolena – jak jinak – vlnou přírodních katastrof a následky drancování neobnovitelných zdrojů. Zatímco první z těchto románů byl stále především chlapeckým dobrodružným románem, v druhém Bacigalupi nabídl děsivý obraz dětských vojáků, kteří nežijí kdesi v daleké Africe, ale v troskách zdánlivě nejmocnější civilizace našich dní.

A podobně – byť ještě stále se zdáním jakési vlády zákona – rozvráceném světě se odehrává i Vodní nůž (a také starší povídka Lovci tamaryšků), jímž se Bacigalupi vrací k tvorbě pro dospělé. Nedostatek vody způsobil naprostý rozvrat, vláda ve Washingtonu je čímsi vzdáleným, jednotlivé státy získaly právo střežit své hranice, na nichž jsou stříleni a věšeni Texasané – bezejmenná masa uprchlíků ze států, které již definitivně vyschly. K moci se dostaly korporace a jejich manažeři spravující ubývající vodní zdroje za pobaveného dohledu Číny, která z nových podmínek dokáže profitovat.

Nejsilnějšími hráči jsou přitom Kalifornie a Las Vegas, jejichž zájmy se střetnou ve Phoenixu, novodobém pekle na zemi. Policie zde zrovna odhalila masové hroby stovek Texasanů, místní zločinečtí bossové chovají hyeny krmící se lidským masem a nejčtenější články lokálních médií dokumentují hrůzy moderní apokalypsy – s náležitě krvavými obrázky a chytlavými hashtagy.

Mokré myšlení a to nové

V tomto městě rozehrává Bacigalupi napínavý thriller – pryč jsou sci-fi motivy nových technologií nebo kvantových teorií. V centru pozornosti je brutální „ruční práce“ vykonavatelů vůle mocných, kteří v podstatě nikdy do děje nezasáhnou osobně. Celý děj je důsledně vyprávěn „ze zdola“. Pěšáci plní své malé úkoly a dopadají na ně následky rozhodnutí, o kterých neměli ani tušení. Reagují, přizpůsobují se, uzavírají křehká spojenectví, zrazují se – a využívají jen nože, palné zbraně, svá těla a mozky. Nic jiného.

Výsledkem je děsivý obraz světa, který ztratil jakékoliv zdání lidskosti, kde není možné nikomu věřit a kde jde o jediné – sehnat vodu a uplatit jakýmkoliv způsobem Smrtku, která je vždy nablízku. V určitém ohledu připomíná Vodní nůž loňský snímek Sicario nebo podle scénáře Cormaca McCarthyho (s jehož apokalyptickými vizemi by si ostatně Bacigalupi jistě dobře rozuměl) natočeného Konzultanta. Podobně jako v těchto filmech, i v románu jde o okamžik prozření, že staré – mokré – myšlení a ideály jsou mrtvé, že je třeba jít dál, najít nový modus operandi – a zaplatit odpovídající cenu; penězi, krví, životy lidí, kteří vám věřili.

Bacigalupiho síla je v obrazech – vybydlené domy, kterým byla odříznuta voda, prachem pokryté slumy a zoufalství v očích všech, kteří nemají povolení k pobytu v moderních arkalogiích – ale i v jazyku, kterým vše popisuje a náhledu do mysli postav, které formuje zkušenost, která je zcela reálná i dnes, ale o které v naprosté většině případů nechceme přemýšlet a vytěsňujeme ji, ve zprávách ji přebijeme obrázky štěňátek a případně ji maskujeme v brakovém žánrovém čtivu.

Ovšem Bacigalupi rozhodně není brakař. V jednom místě správně poznamenává, že dobrá žurnalistika není jen o propírání známých afér, ale o odhalování souvislostí a ukazování, co se skrývá za obzorem, i když to lidé nechtějí slyšet. V návaznosti na použitá filmová přirovnání, se sluší poznamenat, že oscarový Spotlight sdílí s Bacigalupim stejný pohled na věc a na to, co je důležité.

Bacigalupi navíc skutečně není technickým typem autora (příznačné je, že nikde například nevysvětlil, co jsou to zač a jak fungují ony kličkopružiny, které se vyskytují v Dívce na klíček) a je tak přístupný i nežánrovému publiku. Jeho pozornost je vždy soustředěná na postavy, na lidské příběhy a na to, jakým způsobem je deformuje okolí.

Nikdy přitom neztrácí schopnost psát i o těch nejděsivějších věcech poeticky, a pokračuje tak v nejlepší tradici autorů, jako byli Ray Bradbury nebo George R. R. Martin, než přesedlal na Hru o trůny. Vodní nůž, navíc s geniálními ilustracemi Milana Malíka a skvělým překladem Richarda Podaného, je tak letos dost možná tím nejlepším ze dvou světů – jak science fiction, tak thrilleru – a rozhodně je to román, který je široko daleko nejděsivější, protože zdaleka nejlépe ukazuje, jak a na čem může skončit blahobyt Západu, jehož moc je tak nekonečně křehká...

Paolo Bacigalupi, Vodní nůž, př. Richard Podaný, Argo, Praha 2016, s. 352, 398 Kč.

Film o vztahu člověka a robota Ex Machina naznačuje důležité otázky tělesnosti a sexuality, které bude ale dál potřeba propracovat, říká recenzent Tomáš Stejskal. | Video: Tomáš Stejskal |  04:47

autor: Boris Hokr | 4. 5. 2016 8:00

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama