Dvaašedesátiletý Marshall text dokončil těsně před nástupem koronaviru, což se ovšem může jevit i jako klad. Čtenářům ukazuje, že bezbřeze otevřený svět nikdy neexistoval a tendence států či komunit uzavírat se před - někdy zdánlivým - nebezpečím či ze stejných důvodů zavírat druhé tu byla vždy. Podle Marshalla dokonce bobtnala.
Po pádu Berlínské zdi se snad z perspektivy postkomunistické země mohlo zdát, že svět je otevřený. Schengen nám zpřístupnil podstatnou část Evropy a víza jsme potřebovali do stále méně zemí. A zdi jako ty v Izraeli se mohly stát jakousi turistickou atrakcí.
Marshall se pochopitelně věnuje všem nejznámějším zdem - včetně té "krásné", kterou chtěl na mexicko-americké hranici postavit bývalý prezident Donald Trump. Tento příběh autor podkládá souborem faktů: jak se vyvíjí podíl hispánského obyvatelstva v jižních státech USA a jak dlouho jsou tyto oblasti vůbec součástí Spojených států.
Také Velká čínská zeď je pro Marshalla spíš pobídkou, aby popsal všechny vnitřní bariéry současného tamního režimu. Ty už nestojí z cihel, ale jsou vystavěny z plusových bodů za poslušné a minusových za podezřelé chování. Těžko propustnou zeď autor spatřuje také v tom, zda dotyčný obyvatel Čínské lidové republiky umí, nebo neumí anglicky, a zda tedy má alespoň nějakou možnost najít si na internetu nezávislé informace.
Moderní zdí se v Marshallově pojetí dá ostatně nazvat i takový brexit - i jemu je vyčleněna jedna kapitolka.
Země, o kterých píše, Marshall pravidelně navštěvuje. Zná souvislosti, politické ambice a nálady obyvatel. Pro českého čtenáře může být zábavný příběh, jak se britský občan s legitimací RAF v kapse vydává roku 1979 do záhadné a tajuplné krajiny nazvané NDR.
Ruku v ruce s prožitky jsou data, na kterých autor staví analýzy. "V roce 2014 žilo v arabském světě pouze pět procent obyvatel planety, přesto se však právě tady událo 45 procent veškerých teroristických útoků a soustředilo se tu 58 procent veškerých uprchlíků," píše v oddíle věnovaném Blízkému východu.
Co za těmi čísly stojí? Marshall za jeden z nejdůležitějších faktorů označuje náboženství. Ne islamismus, bídu, postkolonialismus, ale náboženství. Pokud by si ho čtenář snad chtěl zařadit jako konzervativce, nesměl by ale číst třeba kapitolu o Izraeli. Marshall k tématu zkrátka nepřistupuje jako ideolog, ale hledač.
V českém prostředí budou zřejmě nejobjevnější stránky věnované zdím na indickém subkontinentu, kde ve stínu přestřelek na hranicích a pronikání migrantů i teroristů dřímají jaderné arzenály znepřátelených zemí. A pak také kapitola věnovaná Africe. Na dohled Evropě zde třeba stojí zeď z písku dlouhá 2700 kilometrů a vylepšená nejrozsáhlejším minovým polem na světě. Autor této recenze se k ní kdysi pokoušel dostat, ale autobusy dál nejezdily a taxikáři najednou dělali, že nerozumějí. Ano, mluvíme o území takzvané Západní Sahary okupované Marokem.
Zdi svým způsobem tvoří i hranice některých afrických států, jak byly kdysi narýsovány na konferencích koloniálních velmocí. Oddělují příslušníky jednotlivých kmenů, přetínají čáry přirozeného pohybu kočovníků a jejich dobytka.
Afričané ale úspěšně budují nové zdi sami, třeba ty, které oddělují chudé od úspěšných. A Tim Marshall podotýká: "Přestěhováním do domu v opevněných lokalitách se paradoxně zvyšuje pravděpodobnost, že se stanete obětí vloupání. Když už má někdo na to, aby si pořídil takové bydlení, vnuká tím lupičům automaticky myšlenku, že by mohlo stát za to jej vykrást."
Svět beze zdí je nereálný. To by však nemělo bránit nám o něm snít.
Kniha
Tim Marshall: Věk zdí - Proč dnes všude na světě vyrůstají nové hradby
(Přeložil Jan Prokeš)
Nakladatelství Rybka Publishers 2020, 288 stran, 329 korun.
