Praha - Jsou autoři, při vyslovení jejichž jména hned naskočí i název jejich nejvýraznějšího díla… Například Gabriel García Márquez: Sto roků samoty, William Styron: Sophiina volba či Günter Grass: Plechový bubínek.
A pak jsou autoři, kteří zemřou, a titul žádného jejich díla nikomu automaticky nenaskočí. To se potom v nekrologu vedle spojení "jeden z nejvýznamnějších" ještě objeví douška "mezi jeho nejznámější knihy patří" a následuje dlouhý výčet titulů, který širšímu publiku nic neříká. To proto, aby se ukázalo, že když nenapsal nic, co bychom znali, napsal toho aspoň hodně, a tak to tedy asi významný literát bude.
Jistě, lze namítnout, proč by mělo být s autory zkratkovitě spojováno jenom jediné dílo, ale taková už je doba – rychlá a povrchní, nemilosrdná minimálně v tom, že už se nikdo automaticky před tím, kdo se snaží vytvářet umění, neklaní. Mimo jiné i proto, že takových lidí je čím dál víc a jejich dopad čím dál menší.
Nějak mě ten skrček přerostl
Jenže románový debut Plechový bubínek (1959) je opravdu nejvýraznějším počinem Güntera Grasse – a tento román měl dopad pořádně velký. Jistě to zaskočilo i samotného autora a možná i následně dlouhá léta na hlavní postavu Oskara Matzeratha žárlil, protože v jeho příběhu vytvořil něco, co už pak nedokázal – nemohl dokázat – překonat.
A věhlas Plechového bubínku trvá dodnes. Tedy v době, kdy leckteří adepti literární slávy v rozličných rozhovorech, televizních a rozhlasových pořadech a na autorských čteních pořád vysvětlují, proč je jejich román skvělý a jak namáhavé bylo ho napsat… Skoro to vypadá, jako by se dotyční literáti báli nechat čtenáře se svou knihou o samotě – aby náhodou neměli čas přijít na to, že to je plytká slohová práce pokroucená nezvladatelnými poryvy ambicí.
Ale ty ne a ne se vynořit
Možná to bude znít krutě až hloupě, ale opravdu se dá ve zkratce říci, že po Gdaňské trilogii Günter Grass sice dál pilně psal, ale to podstatné už měl napsané. Psí roky (1963) lze považovat za mnohohlasé uzavření Gdaňské trilogie, ale vedle Plechového bubínku zůstává živá především prostřední položka – novela Kočka a myš (1961).
Ta se přiřazuje k velkým "empatickým" novelám, v nichž je vypravěč součástí děje, ale stojí stranou a hlavní roli přenechává svému kamarádovi, spolužákovi, sousedce… Jedná se třeba o Velkého Gatsbyho Francise Scotta Fitzgeralda, Snídani u Tiffanyho Trumana Capoteho či Zlaté brejličky Giorgia Bassaniho. Pokud tedy J. D. Salinger na konci Kdo chytá v žitě varuje: "Nikdy nikomu o nikom nevypravujte, poněvadž by vám pak začal scházet", v těchto novelách je to obráceno na hlavu: jejich vypravěčům ti, na něž vzpomínají, schází, a nezbývá jim už nic jiného než o nich vyprávět.
Tak je to i v Kočce a myši, točící se kolem potopeného vraku lodi a z armády zběhlého spolužáka Joachima Mahlkeho, která končí výmluvnými větami: "Jakéhosi poručíka, velícího uzavíracímu oddílu, jsem při jedné takové přestávce požádal, aby tě vyvolal z pódia hudebníků: ,Žádá se poddůstojník Mahlke, aby se dostavil ke vchodu!‘ – Ale ty ne a ne se vynořit."
Pravdu by řekl jen blázen
To v Plechovém bubínku je vše v režii Oskara Matzeratha. Román začíná takto: "Dobrá tedy: jsem chovancem Léčebného a zaopatřovacího ústavu, můj ošetřovatel mě pozoruje, takřka mě nespouští z očí; neboť ve dveřích je špehýrka, a ošetřovatelovo oko má onu hnědou barvu, která mne, modrookého, nemůže prohlédnout."
Co se hned v úvodu snaží Günter Grass říct? Že pravdu může říct jen blázen? Že pravda se může říkat leda v zaopatřovacím ústavu? Nebo že pravdu lidé s klidem vyslechnou jen od blázna?
A mimochodem Oskar Matzerath, skřet, který se rozhodl, že nevyroste, je na počátku řady fyzicky zdeformovaných literárních postav, které následně zaplavily literární díla. Dalo by se jistě diskutovat o inspiraci i v případě hlavního hrdiny – včetně jeho synka – románu Bohumila Hrabala Obsluhoval jsem anglického krále… Jako by se vykloubená doba zkrátka zapsala i do Oskárkovy fyziognomie.
Vedle výrazné hlavní postavy bylo Grassovým trumfem při psaní Plechového bubínku taky to, kolik už toho měl ve dvaatřiceti letech za sebou. A to jsme se ještě další podrobnosti dozvěděli ve vzpomínkové Při loupání cibule (2006), která je mimochodem pozoruhodná především tím, že působí právě jako slupka od cibule – Plechového bubínku. Nabízí totiž to, co před téměř padesáti lety kompaktní románový stroj odmítl pojmout.
Třetím Grassovým trumfem je Gdaňsk. Město, kde se narodil a vyrostl. Město, které bylo svobodným státem, kde se střetávala polská, kašubská, židovská a německá kultura. Víme, že takováto hraniční města překypují čímsi – ano, řekněme to – magickým.
A "trumfem" potom rovněž bylo to, že se Günter Grass po válce přesunul – musel přesunout – do západní části Německa. Takže svůj Danzig ztratil, ale zároveň si v sobě jeho nekontaminovaný obraz uchoval. A v Gdaňské trilogii je patrné, že autor psal i proto, aby se znovu vrátil do svého města. U pozdějších próz jako Žabí lamento či Jako rak už převládá spíš pocit, že Günter Grass své rodiště pouze mechanicky vytěžuje.
Umět prohrát je výhra
Zbývá otázka, proč Plechový bubínek českému čtenáři tak konvenuje? Protože je to středoevropský román par excellence… Plný humoru a upovídanosti, plebejské bezmoci – jelikož život bez toho, aby se člověk ušpinil, není možný – a pobaveného pohledu z žabí perspektivy, v případě Oskara Matzeratha téměř doslova.
Nejde zkrátka o ony tuhé, vznešené či na závažnost si hrající německé romány, které Plechovému bubínku předcházely a které ho následovaly… Možná hrubě znějící zkratka, ale nic si nenamlouvejme – překlady současné německé literatury v českém prostředí rozhodně žádné čtenářské žně nezažívají… A Plechový bubínek není německý román, daleko spíš jen román německy napsaný.
A potom je tady i otázka, čím Plechový bubínek vlastně zaujal samotné německé čtenáře? V románu Rudolfa Lorenzena Všechno, jen ne hrdina říká voják bojující na východní frontě, že Němci byli učeni vyhrávat, ale nikdo je nenaučil prohrávat… Možná tedy Günter Grass Němcům na konci padesátých let ulevil tím, že jim v Plechovém bubínku naznačil, jak prohrávat.
A na závěr ještě, co se vlastně změnilo tou smutnou událostí – smrtí Güntera Grasse. Člověk, který léta chodil po světě jako autor Plechového bubínku a napsal řadu dalších, podružných knih, už nežije. Oskar Matzerath toto osiření ale v zaopatřovacím ústavu hravě přežije. Což lze Günteru Grassovi zas jen závidět, protože většina literárních postav bývá mrtvá, tedy zapomenuta, už dlouho před smrtí svých autorů.
