Hlavní hrdina česky nedávno vydaného románu Švédské holínky, osamělý mrzout Fredrik Welin, má za sebou nepříliš povedený život. Chce si někde v klidu lízat rány, a tak se uchýlí na švédský ostrůvek zvaný šér - do kouzelné krajiny svého dětství, do domu, jejž postavili jeho prarodiče a kde sám prožil idylické první roky.

Jednoho dne se však Welin probudí a zjistí, že dům hoří. Při požáru přijde o vše, stihne si vzít akorát holínky. Navíc obě levé.

Román právě proto nazvaný Švédské holínky vydal krátce před svou smrtí roku 2015 jeden z nejslavnějších švédských autorů a zcela jistě král novodobých detektivkářů Henning Mankell, jehož dílo se může směle rovnat Agathě Christie. Jím vytvořená postava nerudného komisaře Kurta Wallandera je dnes jméno, jež zná i ten, kdo se detektivního čtiva jinak s úšklebkem straní.

Už v sériích s Wallanderem autor opakovaně naznačoval existenciální krize problematického detektiva s dobrým srdcem, jež pak unisono kopírovali téměř všichni skandinávští autoři krimi.

Kromě toho byl ale charakteristický a nezaměnitelný Mankellův způsob práce s náladou, psychikou postav a sugestivními popisy krajiny, jak té přírodní, tak i městské - v těchto okamžicích byly jeho detektivky spíše plnokrevnými romány, v nichž zápletka a pátrání hrají druhotnou roli.

Nyní vyšel Mankellův poslední román Švédské holínky, jež volně navazuje na předchozí prózu Italské boty: obě spojuje hlavní hrdina, který po ničem nepátrá, straní se všeho i všech a hlavně si ve svém strnulém životě nepřeje absolutně žádné události. Jeho jedinou vzrušující zábavou je každodenní ranní koupel v ledovém Baltu, v díře vysekané do ledu.

Fredrik Welin má k tomu dobrý důvod: je bývalým chirurgem, který se při operaci dopustil neodpustitelné chyby a odešel do předčasného důchodu. Na začátku Švédských holínek žije úsporně a stýká se pouze s pošťákem Turem Janssonem. Tímto člověkem ve skrytu duše pohrdá, protože je nejen "hypochondr na plný úvazek", ale navíc vypadá ještě osamělejší než sám Welin.

Ten má na rozdíl od Tureho alespoň dceru, výstřední a výbušnou bytost, o jejíž existenci se dozvěděl v předešlém románu Italské boty. Teď, po požáru domu, si od ní půjčuje karavan, aby v něm počkal, než si postaví dům nový.

Welinovi ale vše fatálně zkomplikuje, když ho policie a pojišťovna obviní, že si dům zapálil sám. Henning Mankell nemá s Welinem kapánek slitování: kdykoliv už si čtenář myslí, že těch neštěstí bylo na chudáka starého příliš mnoho, naloží mu ještě další. Stupňuje tak existenciální úzkost člověka, kterému už nezbývá mnoho času, avšak uvědomuje si, že by přeci jen měl něco udělat se svým životem. Jen vůbec netuší co.

Když se Welinova osobní neštěstí začnou vršit jedno na druhé, zavolá dcera, která v Paříži otěhotněla s africkým přistěhovalcem, ocitla se ve vězení a sama neví, kudy dál. To netuší ani Welin, avšak konečně se rozhoupe, sedá na letadlo a letí dceři do Paříže pomoct.

Ve vrcholných scénách románu tak k sobě otec i dcera hledají cestu a snaží se pochopit, že mají naprosto odlišné představy o tom, jaký život je správné a potřebné žít, a také to, že porozumění není ani jednoduché, ani trvalé.

Přesto má na konci knihy Welin dobrý pocit z odvedené práce. V jeho životě se nekoná žádný zázrak, avšak hrdinova existence je opatřená jakousi něhou smíření a lidskosti. Cenné věci, jimž ostatně autor zasvětil celé své literární dílo.