Jak píše agentura AFP, největší dochovaný soubor Rilkových rukopisů a dopisů se poslední téměř století nacházel v soukromém vlastnictví. Po autorově skonu v roce 1926 přešel do rukou dědiců a možnost jej odkoupit se naskytla teprve po smrti básníkovy pravnučky. Ta měla pozůstalost domě ve městě Gernsbach, kam vpouštěla jen vybrané experty.
Fakt, že nyní dokumenty koupil Německý literární archiv v Marbachu, označuje jeho ředitelka Sandra Richterová za počin století ve svém oboru. Podle agentury DPA se mezi literárními vědci mluví o senzaci nevyčíslitelné hodnoty. "Je to možná nejdůležitější akvizice literární pozůstalosti v poválečných dějinách," prohlásila dokonce ministryně kultury Claudia Rothová.
"Teď je naším úkolem, aby Rilkeho pozůstalost promluvila," dodává ředitelka archivu Richterová, která chce dokumenty postupně zdigitalizovat pro veřejnost. V roce 2025 archiv uspořádá velkou výstavu u příležitosti 150. výročí básníkova narození.
Německý literární archiv pozůstalost koupil za nezveřejněnou částku. Přispěly na to federální vláda, spolková země Bádensko-Württembersko a soukromí mecenáši. Odborníci nyní protřiďují zhruba 10 tisíc Rilkem ručně popsaných stran, přes 130 jeho kreseb, 360 fotografií, 470 knih, do nichž si dělal poznámky, a okolo 8800 dopisů, v nichž často formuloval své názory či východiska uměleckých textů.
Mezi listy jsou i ty, které si Rilke vyměnil s francouzským básníkem Paulem Valérym nebo s Lou Andreas-Salomé. S touto oduševnělou literátkou, dcerou carského generála, žačkou Sigmunda Freuda a bývalou přítelkyní filozofa Friedricha Nietzscheho několik let žil a požádal ji o ruku. Seznámili se, když jemu bylo jedenadvacet a jí pětatřicet roků, připomíná agentura AFP.
Pražský rodák Rainer Maria Rilke, který žil v letech 1875 až 1926, bývá vedle Franze Kafky, Thomase Manna či Franze Werfela považován za jednoho z nejvýznamnějších německy píšících moderních autorů a jeho báseň Panter se mnohé německé děti stále učí zpaměti, píše DPA.
Zabýval se láskou, smrtí, radostí, nicotou, mlčením či utrpením. Autor se zjitřelými smysly trpěl přecitlivělostí na počasí, bolestí svalů či zubů, také se ale vypisoval z pocitu existenciální úzkosti a vykořeněnosti. Cítil se fyzicky podprůměrný, trpěl dusivou péčí afektované matky. Usiloval o jasnost a čistotu v jazyce, srovnával to, co ještě dovedou vyjádřit slova, s možnostmi výtvarného umění.
K jeho nejvýznamnějším básnickým sbírkám patří Píseň o lásce a smrti korneta Kryštofa Rilka, Elegie z Duina, Sonety Orfeovi nebo Kniha hodinek. Básník s bledou tváří a povislými kníry napsal také jeden román, částečně autobiografické Zápisky Malta Lauridse Brigga o pocitech člověk ztraceného v moderním velkoměstě.
Rilke sice žil ve více především evropských zemích, zůstala za ním ale silná česká stopa. Narodil se v pražské Jindřišské ulici. Jeho otec byl úředníkem na dráze. Matka pocházela ze zámožné německé rodiny. Až do jeho pěti let syna oblékala do dívčích šatů a oslovovala jej Sophie, protože se nemohla vyrovnat se ztrátou starší dcery.
Literát absolvoval čtyři roky základní školní docházky v piaristické obecné škole v Panské ulici, pak ho rodiče poslali do vojenských kadetních vzdělávacích ústavů v rakouském Sankt Pöltenu a Hranicích na Moravě.
Po maturitě se ještě zapsal na pražskou univerzitu, roku 1896 ale odešel do Mnichova a dál už pobýval po Evropě. Chvíli působil mimo jiné jako tajemník sochaře Augusta Rodina, jehož monografii sepsal.
Na provinční, "téměř nedýchatelnou" atmosféru Prahy a jazykové ghetto, které v ní představovali německy píšící autoři, nevzpomínal rád. Reflektoval ji ale v rané tvorbě a několikrát se sem vrátil, viděl například pražskou výstavu děl Paula Cézanna. Také se přátelil s Juliem Zeyerem a zasnoubil se s jeho neteří Valerií.
Po roce 1918 obdržel Rilke československé občanství. Sblížil se s českou baronkou a mecenáškou umělců Sidonií Nádhernou, se kterou si psal až do své smrti a několikrát ji navštívil na jejím zámku Vrchotovy Janovice v Čechách. Když ho na zámeckém mostě přes starý příkop přišla uvítat, vypadala "v té první chvíli jako šlechtična na miniatuře nakreslené těsně před velkou revolucí". Básník vzpomínal, jak mu pak ukazovala zámek, zatímco jim "dva sluhové s těžkými stříbrnými svícny svítili do hlubokých komnat jako do dvorů".
Možná proto, že jeho rodiče neměli tolik peněz a slabší finanční situaci maskovali před návštěvami, měl dospělý Rilke slabost pro aristokratická sídla. Navštěvoval jich několik, kromě Vrchotových Janovic zejména skalní zámek Duino nedaleko Terstu. Tam přijel na pozvání hraběnky Marie Thurn-Taxisové a stranou civilizace tu napsal první část Elegií z Duina. Zemřel v prosinci 1926 na leukémii ve švýcarském sanatoriu.
Do češtiny Rilka překládali Jindřich Pokorný, Alena Bláhová, Vladimír Holan, Pavel Eisner nebo Jiří Gruša. Silně ovlivnil Vladimíra Holana, Jana Zahradníčka či Jiřího Ortena.
O Praze se zmiňuje ve více textech, jak doložila literární studie nazvaná Pražská léta Rainera Marii Rilka od germanisty Petera Demetze.
Na podzim 1994 se v pražském Goethově institutu konala rilkovská konference, ze které vyšel sborník. A dnes autorova díla opět vycházejí v češtině. Jen za poslední rok nakladatelství Leda znovu publikovalo Zápisky Malta Lauridse Brigga v překladu Josefa Suchého nebo knihu, ve které na Rilka vzpomíná jeho milenka Lou Andreas-Salomé.
Od roku 2011 připomíná Rilkeho busta v ulici Na Příkopě. Nachází se na domě, kam chodil do školy, a vytvořila ji sochařka Vlasta Prachatická. Roku 2015 přibyl básníkův pomník na Řezáčově náměstí v Holešovicích. Má podobu žulového kvádru, na němž jsou dvojjazyčně vyryty poslední verše z jeho Deváté elegie.
