Psal se rok 2001 a nakladatelství Marvel se rozhodlo trochu si dupnout. Superhrdinský komiks už měl za sebou více než 15 let prvních kroků do dospělých vod, ty ale udělalo především konkurenční vydavatelství DC, když v 80. letech zveřejnilo zásadní díla jako Strážce od Alana Moorea či Návrat temného rytíře Franka Millera.
Komiks tak dal jasně najevo, že více než o zachraňování Země před zlým padouchem chce vyprávět o neradostné realitě skutečného světa, o politice, o společnosti.
Přesto na začátku 21. století stále existoval takzvaný Comics Code Authority neboli orgán z roku 1954, u něhož si nakladatelé mohli nechat schválit, že jejich dílo splňuje celou řádku pravidel a je vhodné pro mládež. Bylo to dobrovolné, ale například zadavatelé reklam se bedlivě dívali, zda je ono schválení přítomno na obálce.
Až Marvel si řekl, že štempl nepotřebuje. Alias vydal v nové řadě Max, cílené na dospělejší publikum, a vyslal jeden z prvních signálů, že chce dělat věci po svém. Tento nejen historicky důležitý komiks vloni v českém překladu Richarda Klíčníka publikovalo Argo.
Scenárista Bendis dostal svolení být ve svém temném krimi příběhu o vyhořelé dřívější superhrdince tak ostrý, jak jen chce. Vulgarismy však rozhodně nejsou tím hlavním, čím se odlišoval.
Brian Michael Bendis především stvořil obyčejnou, zranitelnou protagonistku Jessicu Jonesovou. Sice kdysi byla u Avengers a má jisté nadpřirozené schopnosti, ale po většinu času je na dně ze vztahů, které zpackala, a vůbec ze sebe samotné. Diváci superhrdinských příběhů dnes její komplikovanou povahu důvěrně znají ze seriálu, který se podle ní jmenuje a na Netflixu se v letech 2015 až 2019 dočkal tří řad. Stejně jako u spřízněné série Daredevil stál u komiksové předlohy právě Bendis.
Jessica Jonesová holduje alkoholu a nebojí se sprostých slov, připomíná mnohé hrdiny detektivek drsné školy. Zatímco Phil Marlowe a jeho následovníci se sklony k tvrďáctví a alkoholismu však navzdory vzezření ztroskotanců mnohdy působí frajersky, Jonesová je mnohem civilnější a obyčejnější. Vedle ní si na baru i uprostřed nejtrudnější hodinky sebelítosti začne každý brzy připadat o trochu lépe.
Jak poznamenal v doslovu k poslednímu 28. sešitu Alias, Bendis rád používá ono slovo, kterým jeho komiks začíná. Také proto v komiksu nemohli hostovat mnozí známější obyvatelé marvelovského univerza jako Spider-Man. "Víte, nemůžeme dopustit, aby děti při hledání Wolverina vzaly do ruky číslo Aliasu a dostaly plný zásah z mého septiku," podotýká s lehkou nadsázkou.
Jenže každý čtenář si už po pár stránkách všimne, že o nadávky zase tak moc nejde. Bendis napsal konverzační kriminální i vztahové drama, které sebevědomě stojí na trefných dialozích a nešetří jimi. Kreslíř Michael Gaydos tak musel neustále pracovat na tom, jak oživit stránky plné mluvících hlav. A daří se mu to. K napětí není nutná velkolepá akce, Bendis po vzoru spisovatelů a scenáristů kriminálek typu Richarda Price či Davida Mameta píše o soudobé městské Americe realisticky a syrově, s důrazem na detaily.
Alias je také plný narážek na historii marvelovského světa, které potěší znalce. Jessica Jonesová vzpomíná na své působení v týmu Avengers, prožívá různé typy vztahů se Stevem Rogersem, Mattem Murdockem či Scottem Langem. Ti jsou většině čtenářů či diváků supehrdinských filmů a seriálů známější pod přezdívkami Captain America, Daredevil a Ant-Man. Jenže Bendise stejně jako u titulní hrdinky zajímá hlavně jejich všední stránka a okamžiky, kdy nebojují s megalomanskými nepřáteli, spíše se zákrutami svých osobních a milostných životů.
Navíc v době, kdy Alias vznikal, většina z nich patřila k druhořadým protagonistům marvelovského světa. Bendis jim ke kostýmu a zvláštním schopnostem přidal také osobnost.
Jessica Jonesová se hojně vrtá v traumatech minulosti, které stály za koncem její superhrdinské slávy. A jako detektiv sice umí rozplést mnohé, ale rozhodně není geniální vyšetřovatelkou. Je to ovšem postava, kterou tvůrci neopouští ani v těch nejobyčejnějších chvilkách - včetně okamžiků, kdy musí usednout na toaletu.
Když Bendisovi předchůdci Alan Moore či Frank Miller v 80. letech dávali superhrdinům dospělou podobu, často končili u postav s až psychopatickými rysy, případně u tvrdých karikatur. Bendis nechce přehánět, vypráví sice o světě prosáklém zlem, ale nepotřebuje nic démonizovat.
Jessica Jonesová často zachraňuje jiné superhrdinky, které opravdoví psychopaté drží v zajetí. A spolu s nimi i sebe samu, když se - mnohdy zoufale a bezúspěšně - pokouší srovnat vlastní život do latě.
Alias občas působí jako dílo své doby. Je to jen pár míst, kdy si čtenáři vzpomenou na jisté manýry tvůrců 90. a nultých let, jimiž okatě a zbytečně dávali najevo, že jejich komiks je pro odrostlejší publikum.
Po většinu času ale Alias zůstává skvělý v tom, co je jeho základem. V ponoru do nitra svých hrdinů, které Bendis otevírá nemilosrdnými tahy jako plechovku tuňáka. A zkoumá, co se vyvalí na povrch. Dnes už to není tak vzácné, ale pořád je občerstvující moci pobýt ve společnosti komiksových hrdinů, kteří se nesnaží působit jako největší frajeři pod sluncem, případně nemusí bruslit na hraně naprostého šílenství.
Jessicu Jonesovou po celých 720 stran, ač vám občas snadno může lézt na nervy, chcete především chápavě poklepat po rameni. A právě proto nejde přestat její příběhy číst.
Komiks
Brian Michael Bendis: Alias
(Přeložil Richard Klíčník)
Nakladatelství Argo 2022, 720 stran, 1998 korun.
