O poznání těžší je ale získat představu o tom, jakou stopu trauma - spojené s pocitem zoufalosti, že okolní svět nezasáhl včas - zanechalo na duších Bosňáků. Včetně těch, kteří se třeba narodili až po válce, a se zkázou se tudíž seznamovali jen nepřímo.
Kniha cestovatele, novináře a skauta fotbalových klubů Milana Holuba nazvaná Sarajevo, nejprve zveřejněná před třemi roky v Bosně a Hercegovině a letos publikovaná česky nakladatelstvím VR Atelier, se o to pokouší. A to pomocí próz, provázaných nikoli lineárním příběhem, ale navozováním atmosféry, která se vznáší nad posedáváním v kavárnách, nekonečným klábosením o všem možném, popíjením kávy, pokuřováním, přemýšlením, jak si vydělat peníze, či dojednáváním, jak někoho z rodiny dostat na školu do ciziny.
Při tom všem je hlavní se nikoho na nic zásadního neptat. Zejména ne na to, kdo co dělal za války, případně jestli to nebyl právě tento číšník nebo otec této hezké dívky u protějšího stolu, kdo pálil z minometů na obklíčené Sarajevo nebo jako ostřelovač mířil na promrzlé lidi přebíhající ulice.
Či jinak: Holub se o to pokouší pomocí kusých postřehů a letmých anekdot, vykreslujících balkánskou sveřepost, ale také uvolněnost, ba lenost - jakož i různá poválečná tabu, která jsou pro nynější bosenskou každodennost typická.
Dojmy a pozorování, podaná v drobivých, působivých větách, sice poněkud postrádají černý humor, o nějž ve stínech bosenských kaváren ani v nejhorších časech nebyla nouze. Tu a tam ale dospějí až k pozoruhodné esejistice. Například když autor srovná, byť spíše s pomocí násobilky, masakr ve Srebrenici s vyhlazením Lidic. Patří to k silnějším pasážím knihy.
Holub mezi Bosňáky jistě získal mnoho známých, nedal si ovšem tu práci, aby si třeba od nich nechal korektorsky ověřit pár drobných citací z bosenštiny. Věčný oheň není "vječna varta", nýbrž "vječna vatra". Dva malé prameny nejsou "dva mala izbora", nýbrž "dva mala izvora".
A dále: Muslimové v Bosně jsou národem, nikoli jen náboženskou skupinou, proto se už od dob Titovy Jugoslávie píšou s velkým M, což je důležité právě v kontextu, když se zrovna vede řeč také o Chorvatech a Srbech. Nebo když se o nich čtenář dozvídá, jak si celkem bez okolků rádi dají alkohol. Mezi Muslimy je totiž i dost ateistů.
Podobně jako pěst na oko působí rádoby vtipné rýpnutí, že Slovinci nemají v povaze "prokládat sušení sena tu a tam nějakou menší válkou". Škoda, že autor ve Slovinsku nenavštívil stále neoznačené hroby pravých či domnělých příslušníků protikomunistické katolické domobrany, postřílených Titovými vítěznými partyzány v posledních dnech druhé světové války či krátce po ní. Je to velké trauma, které dodnes štěpí slovinskou politickou scénu. Ty hroby tam jsou někdy k nalezení paradoxně právě i nedaleko seníků.
To vše by se ale ještě dalo při dobré vůli přejít, kdyby tu nebyly momenty, kdy se Holub jakousi freudovsky laděnou retrospektivou zřejmě svých životních zkušeností z vojny snaží vysvětlovat kořeny zla v lidech.
Ochota jinak neškodných osob otočit se zády k lidskosti a páchat zvěrstva, jakmile padnou společenské zábrany, je sice známý fenomén. Formálně se proto v souvislosti se zlem a ukrutností jistě dá říct, že co se dělo, řekněme, v malém na vojně v socialistickém Československu, nacházelo možnost rozvinout se ve velkém v zemi drcené nacionalistickými démony. Jenže tváří v tvář tomu, co lidé zažívali ve vyhladovělém, bombardovaném Sarajevu, a vůbec v celé znásilňované Bosně, takové snahy vyznívají nepatřičně, ne-li komicky. Jsou prostě málo pokorné.
I tak je ale Holubova kniha pozoruhodným svědectvím a zaslouží pozornost. Kromě své záliby v dušezpytu je autor dalek toho, aby ze sebe dělal hrdinu, objevitele, znalce, balkanologa. Když se svými kamarády sedí u kávy, text kapitoly často skončí u toho, že jim v lecčems nerozumí a nedokáže odhadnout, co mu řeknou v příští větě.
Je to celé míněno v dobrém, jako výraz potěšení z toho, že ti lidé přežili, že jsou. Stejně jako Sarajevo, jejich město.
Autor je redaktorem České televize.
Milan Holub: Sarajevo
Nakladatelství VR atelier 2020, 128 stran, 190 korun
