Anglický pacient, ten milostný dopis poušti, tragická válečná love story a román jako hrom, podruhé obdržel Bookerovu cenu. Prvně se tak stalo roku 1992, nyní přibyl takzvaný Zlatý Booker, jednorázové ocenění čtenářů i porotců pro nejlepší prózu posledních padesáti let.

Cena necena, k dílu spisovatele Michaela Ondaatjeho se čtenáři stejně vrací už čtvrtstoletí a stojí za to se ptát: proč je Anglický pacient stále tak populární? Kvůli milostnému příběhu, který později zpopularizoval stejnojmenný film? Kvůli správné míře sentimentu? Snad kvůli pilotovi ztroskotanému v poušti, tomu obrazu jako z Exupéryho?

Je to určující scéna románu: z hořícího letadla v poušti padá člověk. Oheň mu sežehl tvář, nervy, pokožku. Když mu z hlavy strhnou koženou helmu, "planoucí pokrývku s parohy", zbývá z něj muž do černa popálený, obličej jako "ebenová tůň". Nepamatuje si své jméno, hodnost, minulost.

V bolestech a halucinacích tento anonymní černý anděl putuje na nosítkách beduínů, kolem palem a plameňáků, přes duny a vichry, přístavy a oceány, až v posledních dnech druhé světové války končí v opuštěné vile na severu Itálie, v rukách mladé ošetřovatelky.

Jmenuje se Hana a je jí teprve dvacet. Když narukovala, otěhotněla, avšak o dítě přišla. Posléze ztratila otce. Uzavřela se. Pak potkala tohoto anglického pacienta a skoro se k němu přikovala. "Miluju ho," hlásá nyní. Myslí si, že muž svěřený do její péče je světec, že ho zachrání, když nestihla zachránit tatínka. A tak se s pacientem sbližuje. Do jeho pokoje Hana nikoho nepouští, je to její panství. Ještě za svíček muži předčítá a píchá morfium: knihy a drogy, toť jejich intimita.

Itálie, zraněný chlap, mladá ošetřovatelka - zní to jako parafráze na Hemingwayův román Sbohem armádo. Jenže podobnost končí, když ve vile přibudou další dvě postavy: zaprvé bývalý zloděj a špion Caravaggio, muž zmrzačený nacisty, jimž se teď v křehkém psychickém stavu touží pomstít. A zadruhé expert na odstraňování min řečený Kip, introvertní, technicky uvažující ženista v turbanu, náboženstvím sikh.

Kvarteto postav je rafinovaně vymyšlené, každá má trochu jiná východiska, názory, motivace a jejich dočasné soužití ve vile otevírá témata románu: věrnost a zradu, násilí, paměť. Mapy, kolonizaci. Osud kontinentů, možná celé civilizace - ne náhodou kniha ve druhém plánu důsledně odkazuje na renesanci a antiku, základy evropské kultury.

Ne náhodou se vše odehrává v polorozbořené, za války ostřelované vile: podobně poznamenaní, "poničení" válkou jsou i čtyři protagonisté. Zbaveni rodin, radostí, soukromí i národních příslušností rozpráví, obviňují se, zamilovávají a podezírají, to vše v jakémsi bezčasí. Válka skončila, i když bezpečno ještě není, vila je svět sám pro sebe. Mohou se tu fyzicky i vnitřně uzdravit, zbavit se traumat, dostat z válečné křeče.

Filmová adaptace z roku 1996 se soustředila na milostný příběh anglického pacienta s Katharine. | Video: Miramax

Jediný Kip z těch čtyř celou dobu funguje jako stroj, v okolí hledá a úspěšně odstraňuje miny zanechané ustupujícími nacisty. O to hlouběji jeho, snědého příslušníka kolonizovaného národa bojujícího v bílé armádě, zasáhne, když se dozví o útoku na Hirošimu a Nagasaki. Dosud byl Kip pro spojenecké vojáky anonymním příslušníkem cizí rasy, který zneškodňuje nepřátelské bomby. Když ale bombu použijí Spojenci, Kip se cítí zrazen dvojnásob, "existenčně", jako by ho podrazila celá evropská civilizace.

"Na bílý národ by takovou bombu nikdy nesvrhli," zní památná věta románu přisuzovaná Kipovi, jakkoliv si ji ve skutečnosti pomyslí běloch Caravaggio - a tato podsunutá záměna autora myšlenky je jen nejjemnější z literárních triků, jichž autor knihy Ondaatje užívá.

Pro představu, jak jde hluboko: postava Kipa je mimo jiné variací na román Rudyarda Kiplinga, jehož hrdina jménem Kim nepřestal sloužit koloniální mocnosti. Ondaatjeho Kip se po svržení bomby může zachovat jinak, "napravit" čin literárního předchůdce - to je od kanadsko-srílanského autora Ondaatjeho chytrá provokace vůči anglické literatuře.

Další, související pasáže na téma kolonialismus vznikají z rozprav mezi Kipem a anglickým pacientem, jenž už v poušti proklínal národy a nyní, běloch ohněm spálený na kost, má kůži stejně tmavou jako ženista Kip.

Detaily čtenář docení až po letech - třeba když dnes spisovatel vysvětluje, že v době vzniku Anglického pacienta jeho domovská Kanada debatovala, zda právě sikhové v policejních uniformách mohou nosit turbany. Vrstev Kipovy postavy by se tedy jeden nedobral. Ale podstatné není, kolik jich čtenář odhalí, hlavně aby ve střetu Inda s Evropany vytušil "střet národů".

Román ovšem pohání detektivní pátrání po totožnosti nemohoucího pacienta. Bývalý špion Caravaggio byl kdysi vycvičen k tomu, aby si vymýšlel fiktivní postavy dvojitých agentů, a tak se nyní ve vile snaží přijít na to, kým byl anglický pacient. Podezírá jej, že převáděl nacisty přes poušť, a neboť Caravaggia právě nacisté zmrzačili, má důvod se mstít. Anglického pacienta nakonec rozmluví koktejlem morfia s alkoholem - a čtenář si tak ve vrcholných scénách musí hrdinu znovu přebrat. Byl to zrádce, nebyl?

Jenže, a v tom je zřejmě síla Ondaatjeho prózy, pacientovi nakonec možná tolik nešlo o to, jestli Spojence, nebo nacisty. Jeho srdce patřilo poušti, a zejména ženě, kterou v ní nalezl.

Ze vzpomínek postupně vyvěrá milostný trojúhelník mezi anglickým pacientem, vdanou Katharine a jejím manželem a tuto dávnou událost paralelně zrcadlí jiný milostný trojúhelník ve vile, v současnosti. Když román Anglický pacient roku 1996 zfilmoval Anthony Minghella, zaměřil se právě na tu historickou love story - a snímek získal devět Oscarů.

Jenže Ondaatjeho román je fantastický ještě tím, jak v něm tato vášnivá, zapovězená, k tragickému konci odsouzená láska funguje: příběh skoro vystřižený z červené knihovny, a přitom tak chytře zapuštěný do kostry románu, že nepůsobí ani pitomě, ani kýčovitě.

Čtenář o existenci pasáže tuší dopředu, slýchá útržky, několikrát naráží na repetice klíčových vět či obrazů. Zhruba tuší začátek i konec, ví, že mezi tím nebude nic než setkání, hovory a pocity dvou zamilovaných lidí, a přece žadoní: Už mě nenapínejte! Tak už mi řekněte, jak to bylo!

Přitom by mohlo jít o milostné vzplanutí v cizím kraji jako z šestákových románů, kdyby celá kniha nevyprávěla o vztahu Britů ke koloniím. Mohlo by trvat příliš krátce, kdyby spisovatel předtím dlouho negradoval dění ve vile. Mohlo by být příliš afektované, kdyby mu nepředcházely napínavé, avšak technicistní pasáže o rozebírání bomb.

Buď jak buď, love story z Anglického pacienta, ten náhlý výbuch vášní, ve správnou chvíli udeří jako bomba ze všech největší. Všechno to naznačování, oddalování, detektivní pátrání, všechen ten válečný zmar, melodramatické prvky a vypravěčské triky typu střídání první a třetí osoby - vše to najednou ve správný čas zapadne do sebe, rozhrne oponu, uvolní jeviště. A začíná tajná pouštní romance anglického pacienta s Katharine, ženou čerstvě vdanou, "až příliš nadšenou pro poušť", dvou lidí, kteří se do sebe osudově zamilovali tak silně, až se nedovedli ovládat.

Autor fotografie: Argo

Michael Ondaatje: Anglický pacient

(Přeložila Eva Masnerová)
Nakladatelství Argo 1997 a 2007, 272 stran, 259 korun

Funguje to, protože se jedná o konvenční románek skrytý v sofistikovaném románu postmoderním? Protože je předznamenán vědomím, že končí tragicky? Protože anglický pacient na Katharine musí čekat skoro tak dlouho jako hrabě Monte Christo na Mercedes?

Ať je to jakkoliv: čtvrtstoletí po vydání Anglického pacienta mají ty scény pořád sílu. Vůbec neblednou s časem, ožívají před očima. Teď Katharine kráčí rušným káhirským tržištěm, přes ulici s dováženými papoušky sesbíranými "jako květy v rovníkových zahradách". Teď přichází do pacientova bytu. A teď už ti dva leží v objetí, jako nějaké podivné sousoší, v rytmu a stínu větráku, chladu mozaikové dlažby, s výhledem na střechy plné koček, na minarety a felúky.

Bezčasí v italské vile se rozplývá, válka končí, román vrcholí. Scény z Káhiry zůstávají, jako důkaz literární síly Anglického pacienta. Moře noční oblohy a luňáci v řadách, kteří za šera letí k poslední barvě pouště.