Jeho brilantní eseje pod názvem Návrat ruského Leviathana nyní vyšly v českém překladu Libora Dvořáka. Mají potenciál stát se normotvornou záležitostí, "tou" knihou o současném pnutí v putinovském Rusku. V druhém sledu kladou i znepokojivé otázky o tom, co přijde po Vladimiru Vladimirovičovi, který je u moci od roku 2000.
Medveděva nebudou mít rádi ani ruští oligarchové, pravoslavná hierarchie a zjevně ani onen hýčkaný "lid". Autor v knize opakovaně poukazuje na démona souhlasu, na společenskou smlouvu, podle níž všichni kradou - pamětníci reálného socialismu v ČSSR dobře vědí, oč jde -, na ochotu vidět nepřítele kdekoliv, jen ne ve vlastních selháních.
Kniha čítající 280 stran je postavena na smutných a absurdních příbězích, které nebude znát ani mnohý pozorný čtenář českých médií. Jízdní pruh frekventované silnice v centru Moskvy vyčleněný výhradně pro papaláše, tryskáč, v němž létají psi (!) vysoce postaveného kremelského politika, samozvaná domobrana, která "čistí" parky od alkoholiků a Kavkazanů - to vše Medveděvovi není podnětem k posměšku, ani stesku, ale k jasnému stanovisku. Na pár řádcích dokáže problém analyzovat, aniž by moralizoval.
Eseje napsané v letech 2014 až 2017 jsou rozčleněny do čtyř oddílů. Už samo dělení o mnohém vypovídá. Válka o prostor, Válka o symboly, Válka o tělo, Válka o paměť - základní představu o obsahu jednotlivých několikastránkových kapitolek lze získat už z jejich názvů.
Vybíráme několik z třetího "tělesného" oddílu: Protokoly sodomských mudrců, Prezervativ jako symbol protestu, Miss věznice… Ruský režim se jako chobotnice s dlouhými a útlými chapadly skutečně noří za nejzazší mez intimity svých poddaných. I hygiena či sex se stávají věcí veřejnou, předmětem, který lze politicky uchopit.
Základní zájem ale Medveděv projevuje o velkou politiku, jak ji známe. "Ruská moc nevychází z voleb, ale ze síly. Z potvrzeného statusu, ze symbolické efektivity pána diskurzu. Aby moc byla legitimní, musí přehánět - veřejně bičovat chátru, žít v demonstrativním přepychu a právem a morálkou opovrhovat," píše autor.
Připomíná, že anexe Krymu na jaře 2014 nebyla prvním vykročením Vladimira Putina za stávající hranice Ruské federace. Pokud bychom si vzali na pomoc Masarykovu myšlenku, že státy se udržují týmiž idejemi, na kterých byly založeny, je to pro nás důvodem k trvalé ostražitosti.
Moskevská Rus byla - jako každý imperiální stát - založena na ideji teritoriálního rozmachu. Když pak ruští nacionalisté exaltovaně zpívají, že Rusku patří i Aljaška a že "naše tanky budou v Praze" (v ruštině se to trochu rýmuje), je to jen dovádění zakladatelské myšlenky do důsledků.
Sergej Medveděv: Návrat ruského Leviathana
(Přeložil Libor Dvořák)
Nakladatelství Pistorius & Olšanská 2019, 280 stran, 329 korun
Sergej Medveděv přitom nepřestává být ostražitý ani vůči Západu. Byť mu přiznává mnohé liberální, demokratické a humánní kvality, pojmenovává některé jevy vědomě nad rámec ruské zkušenosti.
Následující postřeh se týká primárně ruských hybridních válek, ale zjevně nejen jich: "Ve světě, jemuž vládnou média, není smyslem války zvítězit, ale ukázat, smyslem není okupovat území, ale vědomí diváků."
V tomto boji o pozornost publika autor hraje s vysokými kartami. Neupadá do nostalgie či sladkobolné beznaděje. Je kritický a ve své kritice přesný i střízlivý. Volič Vladimira Putina na takovou hru zatím nepřistupuje. Ten český by ale mohl. A hlavně by měl.
