Když jako univerzitní pedagožka shání řečníka na konferenci o humanitních vědách, bůhvíproč si vybere právě úzkostného bankéře Clémenta. Ten se svým cynismem, průměrnou genialitou a hlubokou depresí jako by jen čekal na vhodný okamžik, kdy vedle své nešťastné mysli odstaví i pracující tělo.
Přímočarost, s níž mu Laura sděluje, že po něm touží, Clémenta na čas odzbrojí. A jelikož ho ubíjí práce v bance, která má v názvu led a jejíž kapitál ubývá stejně rychle jako grónský ledovec, rozhodne se zariskovat. Z naprosté ztráty smyslu a nedůvěry v jeho nalezení se Laura s Clémentem vrhají do vztahu. Oba touží být vášniví a milovaní, ale místo společného naplňování kolísajících tužeb si prostě jen nerozumí. Buď sebou vzájemně pohrdají, nebo se litují. A průběžně procvičují ironii, která milostné vzplanutí nakonec zadusí.
Oheň, jejž v překladu Alexandry Pflimpflové nedávno vydal Odeon, je v pořadí šestým románem dvaačtyřicetileté francouzské spisovatelky a socioložky médií Marie Pourchet. Doma je známá, právě za tuto svou zatím poslední prózu byla nominována na prestižní Goncourtovu cenu.
Kromě románů, povídek či poezie píše eseje a odborné texty. Mimo jiné je spoluautorkou kolektivní monografie o konstrukci autora, respektive spisovatele, a proměnách jeho mediálně-společenské identity. V novince si nebere za námět nic menšího než lásku, která má nad akademickou činností sice ironickou moc, sama však na svou ironii hyne.
Ochota zapomenout
Už v počátcích vztahu lemovaného opatrným poměrem se ukazuje, že otupělá touha nestačí ani na sexuální uspokojení, natož na prohlubování blízkosti. Laura a Clément se jeden na druhém dovedou ukojit jen v představách. Také víra a důvěra, pokud bychom je brali za předpoklady lásky, jsou disfunkční.
Maria Pourchet příběhem selhávající lásky poukazuje na širší problém: erozi lidské vzájemnosti a porozumění. Nicméně byť touha v Lauře i Clémentovi vyvolává zvracení, vzájemné objetí je škrtí a pud sebezáchovy jim velí utéct, přesto je to láska. Z toho spisovatelka nesleví. Dokonce poskytuje třeba následující definici, jež v závěru získává ironický význam: "Láska je abstraktní cíl, o který subjekt usiluje donekonečna v závislosti na své ochotě zapomenout na to, co to stojí." Ale co když jsme příliš ochotni? Co když zapomínáme milovat?
Román místy působí jako znepokojivá parodie lásky. To však lze říct jen do té míry, do jaké je záměrem parodie zobrazit věci humorně, stejně jako podat vážnou zprávu o jejich stavu.
Z hlediska víry a důvěry by láska znamenala úplně se vystavit druhému, podstoupit jakýsi existenciální boj. Potíž tkví v tom, že Laura i Clément postupně skládají zbraně a "trénují porážku". Na milostný boj jsou ve svém trápení více zlenivělí než zamilovaní. Nebo příliš pochybují, když sami sobě v lásce oponují: "Láska vede k poréznosti, pak k záboru, a potom k čemu?"
Nobelista Elie Wiesel, přeživší holokaustu, svým životem po válce nesvědčil jen o zlu páchaném na člověku, ale mimo jiné o lásce. Podle něj nemá protiklad v nenávisti, ale lhostejnosti. Ani Maria Pourchet nespatřuje zvrácenost lásky v odmítnutí, nýbrž v odvracení se od druhého, v uzavření se do sebe. Ve skeptickém vědomí, které se už nepoznává ve světě, v němž žije.
Když nikdo neštěká
Mezi rozpracovanější postavy románu patří Lauřina nemanželská dcera Vera, která hraje roli jakési soudkyně. Připomíná hrdinky klasických dramat, jež stojí samy proti stávajícímu řádu věcí. Jenže v próze, která už na tragická vykoupení nevěří, to lze těžko brát vážně. Autorka se tak prostřednictvím Very především zamýšlí nad generací současných teenagerů, kteří se v reakci na svět rozvrácený klimatickými změnami a válkami potácejí mezi nihilismem a obtížnou revoltou. K mezigeneračnímu nepochopení opět přispívá vzájemná rezignace na porozumění.
Ve vztahu ke Clémentovi si zmínku zaslouží bernský salašnický pes s příznačným jménem Taťka. Tak jako jiné tváře, jimž připisujeme němotu, i ta jeho odráží pánovy rysy. Clémentovi se nelíbí, že ho vztah k Lauře párá zevnitř. Emoce, které jako by léta krmil sedativy, se v její přítomnosti probouzejí k něčemu, co spíše než zamilovanost připomíná paniku. A čím větší zmatek na Clémenta doléhá, tím úpěnlivěji hledá klid ve starosti o psa. Možná v Taťkovi nachází otce, kterého nikdy neměl, možná i něco z Boha, k němuž ho bolestivě připoutala bigotní, chladná matka.
Právě osud psa vede ke skvěle vypointovanému závěru románu, dávajícímu tušit, že triumf člověka nakonec nespočívá v úspěchu, ale v tom, že se přestane chápat jako oběť. Ať už to provede jakkoli, nelze mu v tom nepřipsat jakési nevítězné vítězství - figuru, kterou mimo jiné pojednává krásná kniha významného českého filozofa Karla Kosíka.
Ten jako obdivovatel Franze Kafky věděl, že když se někdo promění ve zvíře, efekt zasáhne i jeho okolí. Proměna Řehoře Samsy v brouka vylákala bezcitnost ostatních členů rodiny. Maria Pourchet tento nešťastný zázrak ironicky využívá v Clémentově závěrečném sebeironickém činu. Na konci nechává čtenáře s nepříjemným podezřením, že po psovi možná už nikdo neštěkne.
Epocha čili přepínání
Výraz, jímž autorka rozpracovává svůj pohled na současnost, je epocha. Tento pojem z hlediska dějin myšlení označuje nejen určitou dobu, ale v duchu jedné filozofické tradice také jistý typ odkladu. Velice přibližně může označovat uzávorkování toho, co pro nás věc znamená, a vytvářet prostor pro vnímání, jak se věc pouze ukazuje. Maria Pourchet s tím zajímavě pracuje. Upozorňuje, že když se zaměříme na to, jak se věci ukazují, zůstaneme vězet ve vakuu svého nervního já. Svět se nám začne vzdalovat a drolit, přestane dávat smysl.
Na úrovni postav se epocha projevuje odkládáním zodpovědnosti, emocí, paměti i tělesné hmotnosti. "Dokonce i rozum pomíjí," nešetří nás autorka. Výkon mysli nevede k přehlednosti, ale přepínání.
Svět Clémenta a Laury se někdy zdá rozpadlý, složený z mnoha šikovně izolovaných detailů, odkázaných na chybějící spojení mezi vědomím a světem. Jindy jako by postavy znovu začínaly myslet a hledat spojení i tam, kde být nemusí. Jednak samy sebe neustále, až otravně reflektují; jednak všude vidí znamení, jimiž se utvrzují v křečovité lásce.
Spisovatelka je skvělá karikaturistka, jejíž charaktery vzbuzují smích, opovržení i pochopení.
Ačkoli vyprávění sledujeme z pohledu Laury nebo Clémenta, z líčení jejich životů snadno odezíráme určité znaky toho, co autorka nazývá epochou v dějinném slova smyslu. Nic v ní netrvá dlouho, ani hanba, ani láska. Vyprávění má rychlé tempo, které dokresluje atmosféru nervozity a spěchu - jako bychom už vždy měli zpoždění. Literátka tvrdí, že "dnešní doba je skandál". Zároveň však ukazuje, že doopravdy nás už nic nešokuje. Co nás ještě dokáže vzrušit?
Stav světa vystihuje teprve ironický smích doprovázející poslední, Clémentovu větu románu. Ne náhodou připomíná figuru často citovanou jednou jako tragédie, podruhé jako fraška: "Tragédie, ta skutečná, je vždycky jenom báchorka," píše Maria Pourchet. Oheň nabízí výjimečný vhled do mnoha vrstev chybujícího jedince. Zda zvítězila ironie nebo naděje, ten "sadismus z počátku věků", už záleží na míře čtenářova cynismu nebo nadhledu. Stojí za to si je na románu preventivně změřit.
Kniha
Maria Pourchet: Oheň
(Přeložila Alexandra Pflimpflová)
Nakladatelství Odeon 2022. 248 stran, 323 korun.
