reklama
 
 

Lovecraftova kartografie hnusu je stále rouhačsky působivá

8. 3. 2014
Po dočtení posledního svazku souborného díla čtenáři může dojít, že H. P. Lovecraft nebyl pouze Cthulhu, ale skutečně bohatý autor, na jehož odkaz narazíme téměř na každém kroku.
Doporučujeme

Recenze - Knihou Stín z času – Příběhy a střípky z let 1931-1935 se završilo úctyhodné snažení nakladatelství Plus, potažmo editora Ondřeje Müllera, o souborné vydání díla Howarda Phillipse Lovecrafta. Stranou byly ponechány jen příběhy, které psal klasik hororového žánru ve spolupráci s jinými autory nebo které přepracoval, a u nichž je proto často nejasná otázka kolem práv.

Navzdory tomu se jedná o zásadní počin. Ke kterému navíc v Plusu přidávají i dobře rozběhnutou edici Pandemonium. V jejím rámci se nám zatím dostalo výborů klasiků žánru duchařského příběhu v jeho nejsilnějším období konce 19. a počátku 20. století (Henry James, Edith Whartonová, M. R. James).

Spisy i Pandemonium jsou zajímavé nejen pro fanoušky obskurností a starého dobrého pulpu (vždyť minimálně Henry James patří bez diskuse ke klasikům anglicky psané literatury obecně). Kromě literární historie získali čtenáři základní kartografickou příručku pro cestování po světě moderní popkultury, ale i po nové vlně duchařských příběhů, které již dávno nejsou omezeny na čistě žánrovou zábavu (jak dokládají nedávno vydané české překlady duchařských románů Sarah Watersové či Hilary Mantelové).

Putování do Lovecraft Country

Pro působivost „čtyřsvazkových“ Spisů je zásadních několik editorských rozhodnutí. V podstatě hříčkou je rozdělení třetího svazku (Volání Cthulhu. Příběhy a novely z let 1927-1930) v polovině Případu Charlese Dextera Warda, jako tomu bylo i při původním vydání v magazínu Weird Tales. Potěší i jednotná úprava s ilustracemi Františka Štorma (dle mého k Lovecraftovi pasují lépe než kresby Káji Saudka, který naopak uměl vystihnout pulpového Conana).

Předně je to ale chronologické seřazení příběhů. Jakkoliv je pak první svazek (Hrobka. Příběhy a vize z let 1917-1920) kvalitativně (i počtem stránek) nejslabší a nejzastaralejší, sledovat vzestupnou tendenci kvality jednotlivých textů, která vrcholí již zmíněným čtvrtým svazkem nabízejícím klasiky V horách šílenství či Stín nad Innsmouthem, je fascinující.

Stejně tak obohacující je procházet poznámky k jednotlivým povídkám. Nalezneme zde drobná připomenutí souvislostí či upozornění na první výskyt některého motivu či termínu, případně zařazení do některého z vnitřních okruhů Lovecraftovy tvorby. Stejně tak se nám ale dostane drobných exkurzů mimo Lovecraftovo dílo.

Kupříkladu u V horách šílenství – onoho „kontinentu motivů“, který „lze znovu a znovu procházet, dobývat, objevovat...“ – nám poznámka nakonec nabídne i stručnou exkurzi do světa hudby inspirované autorovým dílem. Především té rockové, s pro fanoušky rozkošnou řečnickou otázkou: „Bylo by jistě více než zajímavé znát autorovu reakci... když víme, že Lovecraft nesnášel hluk a lekal se jakýchkoliv silnějších akustických projevů...“

Ucelenější pokusy o výklady Lovecraftova díla pak nabízejí doslovy k jednotlivým svazkům. Na úvod se setkáme s dnes již klasickým esejem Josefa Škvoreckého Podivný pán z Providence. Ten nabízí dvojí čtení Lovecraftových děl. Za prvé ve správném čase a ve správný čas – ze zdánlivého literárního štěrku a odpadu se pak stávají texty se silnou přesvědčivostí a naléhavostí. Nebo k nim můžeme přistupovat jako ke campu; rozkošnicky provinile a ironicky, jako k něčemu, k čemu Škvorecký používá starý obrat „je to tak blbé, až je to hezké“.

Zlopověstné plody sekundární literatury

Škvoreckého esej je zakládajícím dílem českého lovecraftismu, ale také produktem své doby, kdy bylo třeba Lovecrafta především obhajovat – podobně jako kdysi Škvorecký v některých svých statích zametal cestičku Raymondu Chandlerovi.

Z hlediska vhledu do Lovecraftova díla je dnes zajímavější příspěvek Fritze Leibera (jinak skvělého autora hrdinské, mírně ironické fantasy série ze světa Edkinu aka Nikdy). Leiber rozebírá Lovecraftovo propojení děsu a kosmu, prolnutí postupů hororu s motivy science fiction.

Ve třetím svazku se pak ke slovu dostává Jens Malte Fischer se svým produktivním hnusem, podnětnou studií využívající psychoanalýzu a představující hnus – a postupy jeho navození, přiblížení a vábení – jako základní prvek Lovecraftových nejlepších děl. V posledním svazku se pak dostaví Ivan Adamovič se zasvěceným zmapováním lovecraftovské tradice v českém prostředí.

Každý z těchto textů nabízí trochu odlišný přístup, dohromady však dokládají, jak nesmírně a až rouhačsky inspirativní může být pulpové dílo psané někým, kdo měl vizi – jakkoliv vyšinutou a založenou na nejrůznějších neurózách a předsudcích. Bylo by krásné, kdyby se podobných studií objevilo v českém překladu více.

Podivný pán z Providence

H. P. Lovecraft se proslavil především jako stvořitel „Mýtu Cthulhu“. Podle něj byla Země kdysi obydlena mocnými bytostmi (Prastaří, Velcí starci, Mocní), pravděpodobně přišedšími z hlubin vesmíru. Tyto bytosti postupně zmizely – stáhly se do ústraní (např. Antarktidy jako V horách šílenství nebo do podmořského města R´lyeh), opustily naši planetu nebo prostě spí... Ale mohou se kdykoliv vrátit a slovy skupiny Blue Oyster Cult „smést naše města do moří“.

Mýtus není ani zdaleka soudržný jako například práce J. R. R. Tolkiena, kterého připomíná ve své studii Fischer. Ovšem toto srovnání, jakkoliv je pravdivé, není spravedlivé. Tolkien byl v prvé řadě vědec a jeho práce lze číst jako vědecké zkoumání fikčního prostoru, kde opravdu vše souvisí se vším. Lovecraft byl vzdělaný, staromilský nadšenec, využívající vše, co jej zrovna inspirovalo nebo se mu hnusilo (zajímavá je například Fischerova poznámka o odporu, který cítil Lovecraft k rybám a rybině).

Ovšem ona konzistence chybí i ve srovnání s dílem jeho souputníka z pulpového světa Roberta E. Howarda, duchovního otce barbara Conana. I on si stvořil jakousi alternativní historii lidstva. A i v ní nalezneme rozpory (kupříkladu líčení dějin Piktů), ale je prostě soudržnější a prochází různými autorovými cykly v podstatě logicky.

Ona nesoudržnost je však svým způsobem silnou Lovecraftovou zbraní. Jeho nejlepší práce jsou ostatně nejpůsobivější právě pro jistou neuchopitelnost, fragmentárnost. Pomezí deliria a snu, popisy rozkladu hmoty, ztráty jasných kontur... útok na racionalitu a zdánlivě nezlomné přírodní zákony doprovázené částečně poťouchlou pseudořečí, záměrně konstruovanou tak, aby byla co nejvíce „unuasprechliche“, která však nakonec dosáhla vlastního rytmu a skutečně dokáže děsit!

Pro autorovo vyprávění je pak příznačné nejen nápadité, jaksi chorobné líčení monster (pokud má literatura vzdělávat, tak kdo četl Lovecrafta v útlém věku, má nepřebernou slovní zásobu na téma ichor, sliz, jícha...), ale i specifické obraty, chytře pracující s nejrůznějšími negativními přívlastky (rouhačský, zlověstný, chorobný etc.) či podivnými obraty, jako jsou „neeuklidovské úhly“ (opět důvod naučit se něco v útlém věku o geometrii), což dokázal později využít působivě a „uvěřitelně“ málokdo (čest výjimkám, jako je Henry Kuttner ve svých fantasy povídkách o Elakovi, jakémsi mixu Conana a Cthulhu).

Mýtus byl každopádně ještě dále rozvíjen a dodnes k jeho poctě vzniká celá řada textů. Mezi nejznámější současné „epigony“ patří Neil Gaiman (Studie v smaragdové), Stephen King (v jeho sbírkách nalezneme pravidelně alespoň jednu lovecraftovskou pastiš a automobil démonického pana Gaunta z Nezbytných věcí byl smontován na planině Leng...) nebo Joe Hill (komiks Zámek a klíč se odehrává v Lovecraftu). Ze starších autorů patřili k pokračovatelům August Derleth nebo Robert Bloch...

A nejslavnější předmět Lovecraftova univerza, zlověstná kniha Necronomicon šíleného Araba Abdula Alhazreda, se objevuje i v dílech R. E. Howarda a Miskatonická univerzita pronikla i do českého pulpu (např. v povídkách Martina Fridricha). O bezpočtu filmových adaptací – přiznaných (Dagon), nepřiznaných (Ve spárech šílenství) i pouze odvozených (Vetřelec, Evil Dead) – či hudebních inspiracích ani nemluvě.

Lovecraft sám se občas stává literární postavou, byť v takovém případě jsou taktně zamlčeny jisté problematické oblasti – dobový rasismus, mnohem výraznější než u Howarda, zaměřený především proti přistěhovalcům se stal dalším zdrojem působivých popisů rozkladu, kde se morální a intelektuální méněcennost začíná projevovat fyzicky... Stranou zůstává i autorova nesmělost a utrpení, že jeho práce nejsou dostatečně reflektovány...

Nicméně jakýkoliv autorův názor, neuróza či patologický vztah k ženám nás už dnes mohou zajímat pouze ve vztahu k tomu, nakolik je dokázal využít ve svém díle. A v tomto ohledu s trochou nadsázky platí, že takové texty by duševně zdravý, normální člověk nenapsal.

Kapitoly (nejen) z dějin hororu pro nováčky i pokročilé

Spisy nabízejí nejen ucelený pohled na Lovecraftův Mýtus Cthulhu. Především první dva svazky, jakkoliv v nich nalezneme z autorových nejlepších textů jen hrstku, jsou přehlídkou motivů a postupů, které na počátku 20. století určovaly vývoj populárních žánrů. Lovecraftova obsese sny, která později vyvrcholila v Snovém putování k neznámému Kadathu, je zde napojena na otázky rasové paměti, potlačovaných frustrací i starší tradici duchařských médií.

Jiné příběhy odkazují na v dobové fantastice populární vytváření předhistorických kultur (Bezejmenné město) ve stylu E. R. Burroughse nebo R. H. Haggarda a dalších. Jiného čtenáře zase může potěšit odhalení motivů, z nichž později vzešel buranský horor i jeho umělečtější forma jako např. román Jamese Dickeyho Vysvobození (povídka Za stěnou spánku).

Dodnes se řada autorů pokouší napodobit Lovecraftův jazyk (přičemž u Spisů jeho působivost podtrhuje mírná archaičnost starých, ovšem znovu prošlých překladů z vydání ve Zlatém koni, pod kterými nalezneme jména jako Stanislava Menšíková, František Jungwirth, Václav Kajdoš nebo Ondřej Neff). Lovecraft se zase občas pokoušel napodobovat E. A. Poea. Nakolik byl v této snaze úspěšný, je dodnes vděčné téma pro diskuse.

Pravdou je, že Lovecraft nebyl geniální básník. Jeho evokace krajiny jeho rodné Providence je ale každopádně dodnes působivá. Práce s hnusem a monstry již byla zmíněna. Často si také hrával s formou deníkových záznamů či pseudovědeckých článků. Právě posledně zmíněná oblast je dokladem toho, jak se postupně coby autor zlepšoval. A překvapivě hravým a barvitým je jeho jazyk ve „snovém cyklu“ - třeba v již zmíněném Snovém putování k neznámému Kadathu, kde se stává až jakýmsi pulpovým pábitelem (včetně úchvatné pocty všem kočkám světa).

Po dočtení posledního svazku tak čtenáři naplno dojde, že Lovecraft nebyl pouze Cthulhu, ale skutečně bohatý autor, na jehož odkaz dnes narazíme takřka na každém kroku. A zároveň bude jasné, že ty nejlepší z jeho povídek a novel obstojí i bez pomůcek spočívajících v četbě na opuštěném místě či „campovém“ přístupu. Pravda, neplatí to ani zdaleka pro všechny jeho příběhy, ale to u málokterého autora, pokud napsal více jak jednu knihu...

Naše literární mapy jsou tak díky Spisům opět o něco bohatší a ucelenější. Velký Cthulhu by měl mít radost a mohl by spát ještě o něco déle.

Howard P. Lovecraft: Stín z času. Příběhy a střípky z let 1931-1937, Spisy 4 (2013)
Howard P. Lovecraft: Volání Cthulhu - Spisy 3/II (2012)
Howard P. Lovecraft: Volání Cthulhu - Spisy 3/I (2011)
Howard P. Lovecraft: Měsíční močál (2011)
Howard P. Lovecraft: Hrobka - Příběhy a vize z let 1917-1920 (2010)
Vše v nakladatelství Plus.

autor: Boris Hokr

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama
    reklama