Historička architektury Klára Brůhová před třemi roky na fakultě architektury ČVUT obhájila disertační práci nazvanou Praha nepostavená, zaměřenou na nerealizované urbanistické a architektonické projekty v hlavním městě zejména z období první republiky.
Práce získala ocenění rektora školy, Cenu Josefa Hlávky a posléze ji knižně vydalo nakladatelství ČVUT. Obsah byl však tak atraktivní, že autorka nyní vypracovala i poněkud populárnější verzi textu a vydala ji v nakladatelství Paseka pod titulem Pražské vize: Fantastické stavby, které nikdy nevznikly. První kniha je členěna spíše tematicky, druhá geograficky.
Název Pražské vize možná trochu zkresluje - jen relativně málo zmíněných staveb má skutečně fantastický, utopický ráz. Ač člověku mnohé navrhované budovy mohou připadat esteticky nepřijatelné, přímo vizionářských by jich bylo jen několik.
Lze mezi ně počítat například utopický projekt Ideální Velká Praha významného teoretika Maxe Urbana, který by se pro svůj klasicistní monumentalismus jistě líbil Hitlerovu architektovi Albertu Speerovi. Dále slavnou "Babylonskou věž", kterou chtěl Josef Gočár roku 1908 upozadit dominantu Staroměstské radnice. Nebo "ideové studie" Josefa Havlíčka z roku 1944, podle nichž měly na Albertově vyrůst pyramidové mrakodrapy.
Mnohem zajímavější je ponořit se s autorkou do dobových diskusí o pražském urbanismu. Kdo si představoval, že vše řídily odvážné rady odborníků a pokrokový étos nové republiky, bude překvapen. Výstavbu Prahy počátkem 20. století doprovázelo váhání, střelba naslepo prostřednictvím někdy nepříliš šťastně zadaných architektonických soutěží, nekonečné diskuse, a dokonce i nedodržování závazných úmluv či podivná zákulisní politika.
Kniha Brůhové ukazuje, že časy se zas až tak moc nemění ani v takové sféře vysoké společenské odpovědnosti, jakou je urbanismus.
Klára Brůhová: Praha nepostavená
Nakladatelství ČVUT 2018, 348 stran, 537 korun
Novodobou éru uvažování o pražském urbanismu koncem 19. století paradoxně zahájila asanace židovského ghetta.
Záměr byl bohulibý a podložen hygienickými důvody, odborníci i veřejnost přesto začali pochybovat, zda je možné historický ráz Prahy proměnit do takové míry. Jakkoliv byla židovská čtvrť, možná i vlivem dobového antisemitismu, považována za "červotočinu", "hnusný labyrint klikatých úzkých uliček, naplněný miasmatickými vůněmi ze stok".
Srovnáno se zemí mělo být původně celé Staré Město, nakonec se asanace týkala jen jeho menší části, především Josefova. Asanace podnítila mimo jiné vznik Klubu za starou Prahu, který je dodnes uznávaným partnerem v diskusi o tváři centra metropole. Zbytek historického centra se naopak pro budoucí urbanisty stal přísným tabu a díky tomu je dnes Praha jedním z nejkrásnějších měst Evropy.
Zdá se zvláštní psát o stavbách, které nevznikly, ale není to zbytečné. Dokumenty čtenáři například vysvětlí leccos ze současné podoby města. Revoluční ulice byla v minulosti rozšířena na dvojnásobek, aby vznikl velkolepý bulvár.
Důvod? Měl poskytovat průhled i cestu k budově parlamentu plánované na Letenské pláni. Parlament se neuskutečnil, ostatně jako většina plánů s úpravou Letné, ale široká Revoluční třída zůstala.
Informace o neuskutečněných stavbách máme dnes především díky dokumentaci tehdejších soutěží. I když z některých nevzešla žádná realizace, nebyly samoúčelné - městští úředníci si alespoň díky dodaným návrhům ujasňovali, co chtějí a jak by výsledek mohl vypadat.
Klára Brůhová: Pražské vize
(Ilustrovali Jan Šrámek a Veronika Vlková)
Nakladatelství Paseka 2018, 232 stran, 299 korun
Knihy Kláry Brůhové obsahují mnoho pozoruhodných momentů, které svádí k neustálému srovnávání s přítomností. Když byla například v roce 1905 zvažována stavba vysoké budovy gymnázia na Malé Straně, nejprve byla na místě vztyčena stejně vysoká dřevěná konstrukce, aby se zjistilo, nakolik stavba naruší pohled na panorama Hradčan. Střecha v perspektivě sahala až k Hradu, proto bylo od stavby upuštěno.
Publikace Praha nepostavená a Pražské vize jsou cenné pro zjištění nesamozřejmosti současné podoby Prahy. Dnešní stav je výsledkem mnoha tápání, omylů i šťastných rozhodnutí. Sotva bychom si je uvědomili, nemít k ruce zahozené varianty.
