Nakonec Jurga Vilė svou první autorskou knihu napsala pro děti a nazvala ji Sibiřské haiku. Příběh, jehož hrdinou a vypravěčem je její otec v roli malého chlapce, vydala s osobitými ilustracemi Liny Itagaki v roce 2017. Okamžitý úspěch obě zaskočil. Spisovatelku ze dne na den zavalila další a další svědectví deportovaných. Lidé jí chtěli vyprávět to, o čem se celá léta neodvážili mluvit. Jako kdyby uvolnila lavinu.
Následující rok byl titul pojednávající o sovětské okupaci a drastické perzekuci Litevců vyhlášen nejlepší dětskou knihou roku, začal sbírat literární i výtvarné ceny po světě a dočkal se překladů do 12 jazyků včetně japonštiny. Koncem roku jej v českém překladu Věry Kociánové vydalo Argo. Nedávno autorka představila Sibiřské haiku v Praze. "Chtěla jsem ten příběh vyprávět dětem, aby to věděly, aby se poučily, aby se to neopakovalo. Ale k čemu poučení, když zase vyjely tanky," říká Jurga Vilė v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
Kdy jste poprvé slyšela slovo Sibiř?
Byla jsem ještě hodně malá. Tatínek občas vyprávěl o zimě, o zmrzlých bramborách, které na Sibiři musel jíst. A také o dobrodružstvích, která tam s ostatními dětmi zažíval, a nebezpečích. Vzpomínal i na maminku, sestru a tatínka, který se mu tam někde na té Sibiři ztratil.
Tedy jste velmi brzy pochopila, co se vaší rodině přesně stalo?
Byl to pro mě spíš pohádkový příběh z velmi vzdálené, mrazem a mlhou zahalené země plné přízraků, pohádkových bytostí, podivných zvířat a lidí, které nepotkám nikde jinde. Bylo to něco, co mi vyprávěli, ale já si to vlastně nedovedla představit. Respektive představovala jsem si to, ale nevěděla jsem, co to ve skutečnosti bylo.
Sibiř mám spojenou s tatínkem a jeho věčným hladem. Nikdy nenechal ani drobeček na talíři, až jsem se za něj někdy i styděla, zlobila se na něho. Když jsme třeba byli u někoho na návštěvě a on doslova vymetl talíř.
Rozumím tomu správně, že vám ale nic nezamlčoval a o deportaci vyprávěl?
Odmala jsem věděla, že Sibiř je příběh, který nesmíme zapomenout. Musíme ho opatrovat, předávat dál. Ale také jsme věděli, že ve škole a na veřejnosti se o tom nemluví. Věděli jsme, na co si dávat pozor. Jiné rodiny byly ovšem ještě opatrnější. A jak jsem právě po vydání své knihy zjistila, jsou takové, které o této zkušenosti nemluví dodnes. Nevyprávějí to dětem ani vnukům, tak silné je stále to trauma.
Váš otec a babička se přes to dokázali přenést?
Tatínek o Sibiři mluvil často, babička Uršula moc ne. Zažila tam skutečné peklo, zastřelili jí muže, přišla o spoustu přátel. Nakonec se jí podařilo z tábora utéct a dostala se až domů do Litvy za svými dětmi, které o rok dříve mohly díky úsilí jejího bratra opustit Sibiř v takzvaném vlaku sirotků. Bratr byl totiž advokát a přesvědčil litevské intelektuály, aby zorganizovali humanitární akci. Jenže když babička Uršula, dlouholetá vězenkyně, konečně doputovala domů, zemřel její druhý bratr. Respektive zbili ho, svlékli donaha a nechali zmrznout na ulici. Byl to nadějný básník a ano, odpůrce sovětského režimu. Babička se samozřejmě vydala na jeho pohřeb a tam ji opět zatkli.
A putovala zase na Sibiř, jak píšete v knížce?
Dva roky ji věznili, mučili a pak babičku poslali znovu na Sibiř. Když se po mnoha letech vrátila a nastěhovala se k nám, někdy plakala a křičela ze spaní, někdy si prozpěvovala neznámé písničky. A také říkala, že při vší té hrůze nakonec v Rusku vždy potkala dobré lidi, kteří jí pomohli. Jen díky nim přežila. A vždycky dodala, že kdyby nebylo dobrých lidí, nebyli bychom ani tady dnes my. Ta věta mi zůstala v hlavě, zasáhla mě. Dala jsem ji také na konec knížky.
Nedovedu si představit, co vaše babička musela překonat, když šla sama napříč Ruskem někdy na začátku padesátých let.
Šla pěšky, občas jela vlakem, někdy na voze. Muselo to být hrozně těžké, ale ona vyprávěla jen o těch, co jí pomohli. Když jsem byla malá, připadala mi samozřejmě zvláštní, divná, někdy mluvila o borůvkách v sibiřských lesích a kalinách a já jí moc nerozuměla. Otevřeně o tom všem zkusila hovořit až poté, kdy se Litva stala zase svobodným státem. Nikdy se ale nelitovala.
Jurga Vilė (1977)
Vystudovala francouzštinu na univerzitě v litevské metropoli Vilniusu a film v Paříži. Posléze si doplnila vzdělání ještě v New Yorku. Dnes působí jako překladatelka, publicistka a filmová dramaturgyně.
Delší dobu žila ve Španělsku, tam se konečně odhodlala sepsat příběh své rodiny. Ta byla v roce 1941 deportována z Litvy na Sibiř. Její děda byl v sovětském lágru zastřelen, babička se vrátila domů až po takřka 16 letech. Jejich děti vyrůstaly v sibiřském táboře, návrat do Litvy jim byl povolen až po několika letech v rámci humanitární akce, kterou zorganizoval jejich strýc a litevští intelektuálové.
Zdecimovaná rodina se s následky prožitých hrůz dodnes vyrovnává, což potvrzuje i Jurga Vilė. Před čase se s dcerou a synem vrátila do Vilniusu. Žijí tam s šestaosmdesátiletým dědečkem, který jako dítě přežil sovětské věznění.
Je to šílený příběh, jeden z nejdramatičtějších ve vaší knize. Tu jste pojala jako vyprávění malého chlapce, svého otce. Proč jste zvolila dětský úhel pohledu?
Očima dítěte byla deportace vlastně dobrodružný výlet, ani smrt nejbližších nebo kamarádů nepůsobila tak strašně. Vyprávím ten příběh prostřednictvím chlapce Algiska, aby se ta hrůza dala snést. A aby to pochopily i děti. I když možná bych zvolila jinou formu, kdybych ten příběh chtěla napsat pro francouzské děti.
Francouzské děti nemohou chápat všechny souvislosti z Litvy, a tak byste tedy víc vysvětlovala?
To si nemyslím. Rozdíl vidím spíš v tom, že francouzské děti jsou ve školách poměrně brzy vedeny k diskusím o politice a historii, o společenských problémech. Jsou tedy i připravenější na knihy, v nichž se píše o perzekuci, politických vězních, o genocidě. Vím to, protože jsem ve Francii studovala a hlídala děti rodičům, kteří byli v práci. Naopak litevské děti jsou delší dobu obklopeny rodinou, vnější svět k nim doléhá spíš v útržcích. Pro ně bylo třeba napsat pohádkový příběh.
Jistě jste prostudovala řadu knih a archivních dokumentů?
Když se Litva stala nezávislým státem, bylo mi třináct. Atmosféra v zemi se radikálně změnila a začalo se také konečně psát o deportacích. Tatínek skupoval všechny knihy, které na tohle téma vycházely, a já je četla s ním. Byly to odborné publikace a hlavně memoáry, autentické vzpomínky těch, kteří přežili Sibiř. Velmi těžké, syrové čtení pro třináctiletého výrostka. Byla jsem zasažena, pohlcena, skoro se mi to stalo drogou. Chtěla jsem vědět všechno. Získané informace se propojovaly s rodinným příběhem. Poměrně brzy jsem věděla, že o tom všem chci napsat. A natočit film. Musela jsem ještě ale vystudovat, cestovat, přivést na svět děti… Trvalo roky, než k tomu došlo.
Kdo tedy byli vaši prarodiče a proč byli deportováni?
Tatínek mého tatínka byl něco jako supervizor malého litevského města. Nemohu říct starosta, protože starostu tam prostě neměli. Dědeček a babička vlastnili farmu, což bylo trocha polí, lesů a také koně, krávy a další dobytek. Farma prosperovala, na začátku války zrovna dostavěli nový dům. Vedli tedy poměrně dobrý život, tatínek mi to později líčil jako malý ráj. Babička by to asi vyprávěla jinak, protože dva roky před deportací umřelo jejich třetí dítě a oni se s jeho ztrátou těžce vyrovnávali. Žili prostě normální život a v tom se střídaly radost i žal. Nicméně na Sibiř je neposlal osud nebo život, ale Stalin.
Proč byli deportováni?
Dědeček byl vlastenec, člen nějakého sdružení pro svobodnou Litvu. I když neorganizoval žádné akce proti sovětskému režimu, určitě figuroval na seznamu jeho nepřátel. Mohli bychom dnes diskutovat, zda litevští vlastenci byli, nebo nebyli nebezpeční pro stalinské zřízení, ale jak mu mohli škodit ženy, děti, starci? Naprosto absurdní je násilí, jemuž byla vystavena babička. Ze Sibiře se také nevrátila jako většina deportovaných po Stalinově smrti, ale až v roce 1957. Proč tohle té ženě udělali, to je nepochopitelné.
Babička musela Rusy za všechno nenávidět.
Právě že ne. Nikdy nemluvila o nenávisti k Rusku. A o lidech na Sibiři smýšlela vždy v dobrém. Byla jim vděčná za pomoc.
Domů se tedy dostala za takřka šestnáct let, nepočítáme-li první nepovedený pokus o návrat. To muselo být přece také velmi těžké, začínat po takové době znovu?
V Litvě to bylo velmi komplikované. Řada lidí, kteří se ze Sibiře vraceli po deseti a více letech, se rozhodla nakonec znovu odejít - už dobrovolně - do Ruska. Na Sibiři celé roky žili vlastně už jiný život, nedokázali doma v Litvě navázat zpřetrhaná pouta. Babička se po návratu nastěhovala k nám a snad byla šťastná, pokud to vůbec šlo. Nicméně i když byla bývalou vězenkyní sovětského režimu, v naší rodině se vždy otevřeně mluvilo o ruské okupaci Litvy, perzekucích a deportacích a také o tom, že máme právo na sebeurčení.
Měli jsme štěstí, že jsme zažili rozpad Sovětského svazu. Dokázala se Litva vypořádat s jeho přisluhovači? V Česku tato snaha skončila smutným debaklem.
Samozřejmě, že i v Litvě byla řada kolaborantů, ale já jejich osudy nesledovala, nevím ani, jestli byli po pádu režimu nějak stíháni. Asi něco takové proběhlo. Ale vlastně mě to nezajímá, nechci soudit, když jsem vlastně v té době nežila.
Tak se zeptám jinak: byla vaše rodina rehabilitována?
Byli rehabilitováni oficiálně ještě před pádem režimu, v roce 1989, jako všichni deportovaní. Dostali také zpět půdu, domy, jestli tedy nějaké domy zbyly. Promiňte, těžko se mi o tom všem mluví. Knížku jsem vlastně brala jako terapii. Nechtěla jsem zapomenout, jen jsem potřebovala to v sobě nějak uzavřít a dostat to ven. Jenže když knížka vyšla, ozvala se mi spousta lidí. Říkali, že díky mně se u nich doma prolomily ledy a rodiče či prarodiče začali konečně vyprávět o Sibiři, konečně se odvážili. A ti lidé mě chtěli vidět, chtěli sdílet své příběhy. Byla to učiněná smršť, na kterou jsem nebyla připravena. A došlo mi, že ještě nejsem vyléčená.
Vyléčená?
Myslím, že tatínkova a babiččina traumata nějak sdílím. Možná podvědomě, nebo spíš jsem je zdědila s geny. Možná to tak mají všichni potomci deportovaných. Stačí, abych se zúčastnila debaty někde ve škole, v Litvě, ve Francii nebo u vás, chvíli vyprávěla o tátovi a babičce a jako kdybych to zase žila.
Bojíte se, že by se to mohlo opakovat?
Je to absurdní situace. Na knížku jsem se roky chystala a pak jsem ji pojala jako "vlajku míru". Napsala jsem ji proto, aby se nikdy nezapomnělo a hlavně aby se už nikdy nic takového nestalo. O tom také mluvím na besedách s dětmi, říkám jim, že je třeba dívat se do minulosti, abychom z ní čerpali poučení. A vidíte, žádná vlajka míru, žádné poučení. Je to zase tu. Myslela jsem si, že to už naše generace nikdy nemůže zažít. Věřila jsem, že sovětský svět se zhroutil, zmizel v propadlišti dějin. Ale on je jako plevel, raší na polích, prorůstá betonem. Jako zlá nemoc, epidemie. Co je nám platné, že se snažíme nemít předsudky a vyznáváme demokracii, když zase vyjely tanky? Ta strašná rostlina je nezdolná.
Co válce na Ukrajině říká váš otec?
Nedávno jsme spolu a s francouzským televizním štábem strávili tři dny. Byli jsme ve vesnici, kde se narodil. Obvykle se prezentace knížky neúčastní, je to na mně. Tentokrát souhlasil a ta cesta do minulosti byla až dojemně krásná. Myslím, že tatínka útok na Ukrajinu také vyděsil, ale neudivil. Je mu 86 let a teď se strachuje o nás. Válka je hodně blízko.
V dobách Sovětského svazu bylo asi velmi těžké emigrovat z Litvy, nicméně - nikdy to tatínka nenapadlo? Nepokusil se?
Myslím, že Litva pro něj hodně znamená. Když byl malý, ztratil ze dne na den domov, Litva se pro něj stala ztraceným rájem, o němž snil, protože tam nikdy neměl hlad a na stromech tam zrála šťavnatá jablka. Když se vrátil ze Sibiře, přilnul k vlasti ještě víc, bez ohledu na to, že byla okupovaná. Měl tu posléze rodinu a určitou vědeckou kariéru, pracoval jako chemik. Ne, myslím, že emigrovat jej nikdy nenapadlo. Lidé jako on jsou prostě silní, všechno překonají. Nikdy nepřestali věřit, že jejich země bude nakonec svobodná.
A co znamená Litva dnes pro vás?
Prožila jsem řadu let v zahraničí, ale Litva byla stále se mnou. Zní to jako fráze, ale mám Litvu v srdci. A nemyslím jen na ten kus země, je to určitá energie, životní energie. Možná i proto, že jsem žila v jiných zemích, se dnes cítím být ještě větší patriotkou.
Chápou vaše děti, co museli prožít jejich prarodiče a praprarodiče?
Synovi je patnáct, když jsem knihu psala, často jsme si o ní a o Sibiři povídali. Dcera je o čtyři roky mladší, ale dnes už jistě také ví, čím musel její děda projít, co musel vydržet. Říkám dětem, že sice dnes žijeme krásný život, ale je to velmi křehká jistota. Všechno se může změnit. A proto musíme být i na ty horší časy připraveni. Zůstávat silní fyzicky i duševně. Děti mají Litvu rády, vědí, že do ní patří. Koneckonců proto jsem se rozhodla s nimi před časem vrátit domů, aby měly litevskou maturitu.
Přemýšlíte o tom, co byste udělala, kdyby…
Nepřemýšlím! Litva je svobodnou zemí a já doufám, věřím, modlím se, aby to tak zůstalo. Zakazuji si myslet na jiné varianty.
Kniha
Jurga Vilė: Sibiřské haiku
(Přeložila Věra Kociánová)
Nakladatelství Argo 2022, 248 stran, 403 korun.
