V povídkové knize Sny a sekyry, již nedávno vydalo nakladatelství Host, se Padevět zaměřuje na obyčejnost, která obestírá historické okamžiky. Co z okna svého pokoje na Staroměstském náměstí viděl Franz Kafka, když se vyhlašovalo Československo? Co dělal Jan Palach, než opustil Všetaty před svou poslední cestou do Prahy? Čím se posilnil agent StB Ludvík Zifčák, než se vmísil mezi demonstranty 17. listopadu 1989?
Odhozený kabát
Spisovatel se zaujatě noří do mysli statečných i zbabělců a na základě svých znalostí vytváří krátké příběhy.
Osnuje mikropovídky, které by mohly být jen poetickým dotykem starých časů, nebýt několika nenápadných indicií. Kdo v souvislosti s heydrichiádou neslyšel jméno Marie Navarová, možná zpozorní při zmínce o mladíkovi, kterého zahlédla oknem tramvaje v prudké libeňské zatáčce, jak na chodník znenadání odhodil svůj kabát.
Marie Navarová byla zdravotní sestra, která poskytla první pomoc umírajícímu říšskému protektorovi. Po válce za to byla označena za kolaborantku a odsouzena na osm let do vězení.
To jsou ale fakta, která už Jiří Padevět nezmiňuje. Jde mu jen o letmé, intenzivní zobrazení krátké chvíle, předcházející něčemu významnému. Často jsou to situace paradoxní. Nebo dost ubohé, jako když líčí pocity uniformovaného muže, který dělá stafáž u soudu. Nudu zahání přešlapováním, posunováním pásku u kalhot a snaze ulevit si od kousavého límce. "Zlatá služba v kanclu," pomyslí si. "Milada Horáková mluví už strašně dlouho."
Nemytí a zakřiknutí
Stejný princip spojování banality s historickým momentem použil Jiří Padevět už v loňské sbírce povídek Ostny a oprátky. Sny a sekyry jsou jejich pokračováním. Také tady autor k povídkám připojuje faktografické útržky, citáty z tisku i odjinud.
Například povídku o komunistovi Emanuelu Vojtauerovi, který v prvních dnech německé okupace platí studentovi za to, že stahuje z oběhu jeho brožuru Revoluce a diktatura proletariátu z roku 1920, doprovází úryvek z této brožury.
Paradoxně se ukazuje, jak někteří komunisté byli v nacionální otázce blízcí nacistickému uvažování: "Čech je pro Němce přece jen trochu ‚bohémský‘ v pořádku, vykazuje občasné slabiny v organizační zdatnosti, jeho čistotnost není docela na té výši jako německá, velmi rád si zageniálničí, popustí uzdu své náladě, nemá potřebné vytrvalosti, nese s sebou určitou zakřiklost malého národa."
Povídky jsou v útlé knize Sny a sekyry řazeny chronologicky: první je z 28. října 1918, poslední ze 19. listopadu 1989. Nejčetnější jsou mikropříběhy z období nacistické okupace, na kterou je Jiří Padevět specialista. Třiapadesátiletý šéf nakladatelství Academia už napsal například Magnesií Literou oceněnou knihu Průvodce protektorátní Prahou z roku 2013 nebo pozdějšího Průvodce stalinistickou Prahou.
Posolené brambory
Na rozdíl od svých faktografických knih klade v mikropovídkách důraz na poetický jazyk: foukáním "muchlal hladinu" polévky, "sekaná naposledy vydechla mastnotu", "hrnek hřál do dlaní" a teplé ponožky se zase "staraly o nohy".
Padevětovi se daří oživovat dobu ne tak dávnou v obyčejnostech. Připomíná časy, kdy se středobodem domácností v zimním období stala kamna, kdy za pochoutku platily posolené brambory a všude ještě z kohoutku netekla voda.
Sny a sekyry jsou ale o kousek slabší než předchozí sbírka povídek. Vystupuje v nich méně známých osobností a témata i pointy se začínají opakovat. Básníka Jana Zahradníčka zachycuje Padevět v domácím prostředí pár chvil před tím, než si pro něj přijdou fízlové. Stejně jako pro biskupa Josefa Berana nebo číhošťského faráře Josefa Toufara.
Přibližně stovka povídek přináší také nechtěnou rutinu. Nápaditá oživování - židle vzdychla, pytlík mouky se zašklebil, kapky deště se snažily trefit oči - jsou občas příliš kumulovaná a samoúčelná.
Pár slabších povídek ale přebíjejí ty dobré. Například letmý pohled na Záviše Kalandru, který se na chvíli rozptýlí dětinskou hrou během nenávistného soudního projevu prokurátora Urválka.
Jiří Padevět: Sny a sekyry
Nakladatelství Host 2019, 117 stran, 249 korun
