reklama
 
 

Recenze: Hvížďala v knize o exilu mapuje útěk před sebou a zase zpátky k sobě

8. 6. 2019 12:16
Už řadu let se spisovatel a novinář Karel Hvížďala, který právě vydal knihu nazvanou Exilový orloj, snaží zachytit jakousi mentální mapu české společnosti.

Většinou to dělá formou rozhovorů s významnými umělci, intelektuály a politiky, kteří buď stáli přímo na jevišti dějin, nebo je významně ovlivňovali jako inspirátoři, vzory, zdroje myšlenek.

Vždy jde samozřejmě o Hvížďalův subjektivní výběr; dalo by se dokonce říci, že je to osobní mentální mapa, která se v mnoha vrstvách - Václav Havel, Karel Schwarzenberg, Jiří Suchý, Karol Sidon, Pavel Landovský, Václav Bělohradský, Arnošt Lustig a další - podstatně překrývá s mapou celospolečenskou.

V poslední době se sedmasedmdesátiletý doyen české žurnalistiky stále častěji přiklání k té subjektivní rovině. Věnuje se více sám sobě, zkoumání vlastní paměti, což také vyžaduje jiný formát psaní. Cílený a pečlivě strukturovaný rozhovor nahrazuje esejistické psaní, ale ještě spíše fejeton, psaný, i mluvený.

Nenechme se mýlit: i tento vnitřní dialog, prováděný veřejně, je nakonec zase jen rozhovor, byť rozhovor autora se svými jinými já, která zanechal v minulosti a která se nyní snaží sebrat v psaní, shromáždit, uzavřít, chytit v knize, v tomto fetiši paměti, v němž se z tekuté netělesnosti stává pevná hmota, něco, co lze uchopit a mít. Z nehmatatelného neurčita vzniká něco hmatatelného, snad i trvalého.

Posledním příspěvkem do tohoto proudu fejetonů zachraňujících Hvížďalovu osobní minulost je právě vydaný svazek nazvaný Exilový orloj. Autor se v něm vyrovnává se zkušeností exilu, kam zamířil z komunistického Československa v roce 1978. Karel Hvížďala utíká sám před sebou a zároveň k sobě.

Poté, co ze strachu z profesní perzekuce podepsal takzvanou Antichartu, lekl se sám sebe, vyděsil se tím, čeho všeho by byl v prostředí strachu ještě schopen. "Chtěl jsem přestat hrát pokryteckou hru, která mi byla vnucována znásilněnou skutečností, a doufal, že tím snad ještě v sobě dokážu probudit autentickou existenci a vzepřu se oportunismu v sobě i v okolí."

Exil tak byl dvojitým útěkem: byl to útěk do světa vnější svobody, a především běh ke svobodě vnitřní, kterou bylo v totalitním světě normalizace obtížné nalézat. Jak na jednom místě knihy říká další exulant a jeden z Hvížďalových orlojníků, dnes již nežijící spisovatel Arnošt Lustig: "Exil vezme člověku skoro všechno, ale jenom na začátku. Potom mu už jenom přidává. Obohacuje ho. Umožní mu očistit se, vrátit se k podstatnému, k tomu, co v něm bylo zahlušeno všedností…"

Hvížďalovi intelektuální hrdinové, kteří defilují na pomyslném orloji jako připomínky věčné lidské blízkosti, se proti oportunismu svému i vnějšímu bouřili různě. Václav Bělohradský myšlením, Václav Havel politickým odporem a divadlem, Karel Schwarzenberg žitím tradice, Pavel Landovský klaunstvím.

Karel Hvížďala se o to pokouší psaním, přičemž připouští jeho terapeutickou roli. Psaní je tedy nejenom vzpourou proti zapomnění a přirozené lidské sebeobranné potřebě "zahlazovat stopy", je také léčbou ducha a jednou z posledních možností, jak ho udržet pohromadě.

Na osobním exilovém orloji spisovatele Hvížďaly defiluje spousta zajímavých postav, od zapomenutého básníka Antonína Brouska přes známé obličeje disidentů Pavla Landovského a Václava Havla po Pavla Tigrida, Karola Sidona či Milana Kunderu.

Kundera s Havlem a Bělohradským pak stále viditelněji tvoří jakousi osobní "svatou trojici". Ne snad, že by se k nim autor přímo modlil či je vzýval, adoroval jejich velikost, v jeho psaní však lze cítit velký respekt k úrovni a komplexnosti myšlení těchto osobností, které spisovatele bezprostředně inspiruje k důležitým úvahám, k nimž by zřejmě nedošel bez tohoto "startu myšlení".

Rámec jeho nové knihy přesto po celou dobu tuto centrálnost hlavních intelektuálních figur osobního Hvížďalova orloje zpochybňuje, když naznačuje, že i okrajové, až marginální figury jsou pro celkovost obrazu stejně důležité jako postavy dominantní. Není centra bez okrajů, tak jako jsou okraje vždy nějakým způsobem také v centru.

Kruhová představa orloje toto dynamické sjednocení snadno umožňuje, jakkoliv se někomu obraz důležitých lidí coby jisté verze religiózního časostroje může jevit nadnesený a přehnaný.

Jistěže ve všem tom vzpomínání a knižním shromažďování exilových vzpomínek je i určitý prvek sentimentality. Hvížďalovi se však obvykle daří vyhnout se sebedojímání, přestože jsou v knize pasáže, kde se viditelně snaží ozvláštňovat vyprávění básnickým jazykem, který ony "nezapomínky" našlehává a lyricky zabarvuje. Ale který spisovatel někdy nepodlehne potřebě vytvářet krásné věty a stránky? A není nostalgie každého vzpomínání nakonec vždy sama od sebe krásná?

Karel Hvížďala: Exilový orloj

Karel Hvížďala: Exilový orloj

Nakladatelství Novela bohemica 2019, 280 stran, 348 korun

Exilový orloj je knihou příliš osobní na to, aby poskytovala podrobný obecnější vhled do fenoménu exilu a jeho pochopení. Emocionální síla žánru fejetonu, kterou Hvížďala záměrně volí pro téma svých nezapomínek, nicméně umožňuje přenést tuto jednotlivou zkušenost na většinu čtenářů nejen v podobě tradičního vyprávění historek.

Během vypravěčských procházek se zajímavými osobnostmi českých dějin 20. století nakonec každému dojde, že tyto sítě lidí, kteří autorovi krouží kolem hlavy jako na orloji, jsou tím, co spoluvytváří naši totožnost. Exil opravdu jen přidává. A tak díky němu, i díky tomu Hvížďalovu, také víme, že člověk je nějak všemi těmi lidmi, které v sobě nosí. Ani v tom nejvnitřnějším exilu není nikdy sám.

autor: Petr Fischer | 8. 6. 2019 12:16

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama