Jako editor se Američan Harlan Ellison, který žil v letech 1934 až 2018, představil také výborem Nebezpečné vize, přesto v českém prostředí chyběl komplexnější pohled na jeho dílo.
Měnit se to začalo až vloni. Nakladatelství Fobos nejprve v překladu Milana Žáčka vydalo povídkovou sbírku Nemám ústa a musím křičet, obsahující sedm textů, a vzápětí Argo sáhlo po obsáhlém a reprezentativním výboru z Ellisonovy tvorby nazvaném Vrchol vulkánu. Kniha zvíci 500 stran je antologií těch autorových povídek, které v průběhu času dostaly nějaké literární ocenění.
O překlad se zasloužil tým, jenž je zárukou kvality: Viktor Janiš, Jakub Němeček, Richard Podaný a Robert Tschorn. První jmenovaný pak svazek doplnil pozoruhodným doslovem, který nezapře proslulý doslov Miloše Urbana k překladu románu Flaubertův papoušek od Juliana Barnese. Kéž by se Ellison v Česku uchytil stejně dobře.
Že u nás nebyl znám dřív, může být shoda náhod, i když jako pravděpodobnější vysvětlení se nabízí jeho zaměření: byl především brilantní povídkář, románů napsal jen pár a na rozdíl od jiných autorů řazených do kategorie sci-fi čtenářům nenabídl komplexní svět, který by rozšiřoval či prohluboval dalšími texty.
Takové podrobné románové univerzum působí leckdy jako výchozí premisa i ujištění. Čtenář dostává nový text, zároveň ale vplouvá do něčeho, co už zná. Ne tak u Ellisona, jenž před nás staví kaleidoskop různosti: co povídka, to nový svět s jinými zákony.
Zároveň je obrovsky talentovaný vypravěč, který svět dokáže vystavět na prostoru doslova několika vět. Vnímavý čitatel nemá problém se v textu zabydlet - byť ne vždy je pobyt příjemný, neboť některé z povídek nabízejí bezútěšné prostředí, intenzitou přebíjející mnohé oslavované postapokalyptické romány.
Ellison je navíc náročný. Protože své světy konstruuje na malé ploše, záleží na každém slově - podobně jako u argentinského autora z 20. století Jorge Luise Borgese, který mu byl přiznanou inspirací a jehož vliv z povídek silně prosvítá. V tomto ohledu je třeba vyzdvihnout výkon překladatelů: texty jsou čtivé, zároveň maximálně přesné a promyšlené. Vrchol vulkánu snese nejpřísnější měřítka.
Ostražitost je potřebná i proto, že autor na čtenáře občas nalíčí past. V patrně nejlepší povídce výboru nazvané Kluk a jeho pes se člověk snadno může nechat svést antropocentrickým předsudkem a dívat se na dění optikou jedné z lidských postav. Přesně to se přihodilo těm, kdo Ellisona kvůli makabróznímu závěru této povídky scestně obviňovali z mizogynie. Ve skutečnosti jsou obě hlavní postavy morálně stejně problematické a skutečným hrdinou příběhu je pes.
Jakmile to čtenáři dojde, uvědomí si, jakými stereotypy bylo jeho čtení zatíženo a že Ellison jej vede k tomu, aby na svět po apokalypse pohlížel čerstvou, antihumanistickou optikou.
V jiné, pozoruhodné borgesovské povídce Počítám, jak zvon odbíjí čas je čitatel naopak přinucen zaujmout širší dějinnou perspektivu. Defilují před ním různé historické postavy a je mu předkládána vize dějin jako věčné recyklace: "Nevyužitý čas není vyplýtván na místech, kde se nic neděje. Někam odchází. Odchází sem, abych byl přesnější," píše Ellison.
"Ujišťuji vás, že to dává naprosto rozumný smysl. Ve své době jsem byl špičkovým vědcem; to, co jsem vám sdělil, je jediná teorie odpovídající faktům. Nevyužitý čas není vyplýtván; je odčerpán, přečerpán skrze normální časoprostorové kontinuum a recyklován. Všechny ty dějiny, které vidíte, jak se kolem nás řítí, jsou tou částí plynutí času, jež byla vyplýtvána. Entropická rovnováha, o tom nepochybujte."
Obdivuhodný je rejstřík Ellisonova psaní, jejž právě přeložený výbor skvěle reprezentuje: vedle intelektuálně náročných kusů v knize najdeme téměř komické povídky s vtipnou pointou, jako je Džin, protřepat, nemíchat, nebo vysloveně thrillerové, třeba skvostná Měkká opička.
Široké rozpětí rovněž znemožňuje snadnou klasifikaci: Harlan Ellison se nedrží v hranicích žánru. Naopak jej překračuje všude, kde to je možné. Výsledkem jsou výsostně inspirativní texty a příběhy, které se vryjí do paměti.
Jeho povídky se vyznačují intelektuálními hříčkami, důmyslnou prací s archetypální představivostí a vlivem snů, inspirují ke kladení zásadních intelektuálních i morálních otázek.
Vrchol vulkánu by neměl pominout nikdo, kdo se zajímá o americkou literaturu druhé poloviny 20. století. Lze jen doufat, že časem se nám v českém překladu dostane dalších Ellisonových povídek. I při stávajícím rozsahu kniha tvoří jen zlomek díla velice plodného - a kvalitativně neobyčejně konzistentního - autora.
Kniha
Harlan Ellison: Vrchol vulkánu
(Přeložili Viktor Janiš, Jakub Němeček, Richard Podaný a Robert Tschorn)
Nakladatelství Argo 2020, 510 stran, 498 korun.
