John nevěří ani v Boha, ani ve své pistole. Věří v sílu svých obrovitých pěstí a efekt odstrašení. Žije skryt v divočině se svými nezletilými dětmi Danielem a Cathy. Ukrývají se na území posledního mytického panství starých Keltů, kvůli tomu tady ale není, on není žádný romantik. Přitáhla ho sem znalost prostředí a jeho vlastní minulost. A právě ta se mu stane pastí.
Torzo rodiny, kterou sledujeme, nemůže být úplně soběstačné, proto se John nechává najímat k nelegálním zápasům; zatím svého soupeře vždy porazil. Přijdou ale složitější výzvy, když je majitelem pozemku, kde se s dětmi usídlili, nucen účastnit se vybírání výpalného a pochybných dluhů.
Silák John, který se vždy pokoušel stát stranou, se musí rozhodnout, na které straně stojí. Odpověď, že přece na té své, už neobstojí.
Čtenář může mít tendence spravedlivému násilí otce dvou dětí trochu fandit, autorka ho cíleně vede touto nebezpečnou stezkou, aby ho záhy přivedla ke srázu, kde pěšina končí. Násilí plodí jen další násilí a žádné nemůže být to největší, žádné nestojí na konci kruhu. Tohle není situace, která se dá vyřešit, odtud se dá jen utéct. Alespoň čtrnáctiletému Danielovi, vypravěči příběhu, se to - možná - přece jen podaří. Zároveň ale začíná chápat svou sexuální orientaci a jemnou osobnost. Jak by mohl ve světě obstát on, když to nesvedl ani jeho drsný otec?
Ingredience, ze kterých je poskládán příběh Fiony Mozleyové, v českém překladu Martiny Knápkové vydaný Odeonem, mohly snadno vyprodukovat přeslazenou krmi. Odkazy na keltskou tradici, jakési přirozené právo, duchovnost stromů a kamenů a tak dále. Autorka však po počátečním osahávání obloukem minula sirény, které ji lákaly k uchopení tématu ve stylu ezoterického popu či lkaní nad zkaženou dobou. Na pozadí mlžných kulis vystavěla obecně platnou situaci.
Zklamán bude naopak čtenář, který se nechal zmást úvodními stránkami a čekal tajemné předivo přírodních sil nebo adoraci keltské romantiky. Čeká ho nekomplikovaný příběh vyprávěný sevřeným jazykem. K závěru ve stylu jakéhosi přírodního thrilleru však vede příliš pozvolná cesta. Jako by autorka chtěla ve světě na civilizačním okraji, v prostředí, které sama stvořila, pobýt až zbytečně dlouho.
Nedaleko příbytku čtrnáctiletého Daniela a o rok starší sestry Cathy také žijí nějací teenageři. "Cathy je s oblibou sledovala. Prahla po jejich společnosti. Toužila se k nim přidat, ale neměla odvahu je oslovit. A tak jsme se krčili v příkopu nebo za živým plotem a špehovali je. Stala se z toho naše oblíbená zábava," zaznamenává Mozleyová neschopnost svých hrdinů prolomit společenské bariéry. Pokusí se o to jejich otec, když stojí u marného a naivního vzdoru venkovanů vůči svým uzurpátorům. Ano, vůči těm samým, pro které John pracoval svými pěstmi.
Systému, který člověka drtí, se dá alespoň na určitou dobu vyhnout. Je za to třeba zaplatit značnou cenu, ale ten pokus má smysl. Utéct nutnosti pojmenovat dobro i zlo se ale předem zdá marné. Pokud člověka žijícího v ústraní ta lepší stránka světa přece jen mine, její protiklad určitě ne. Na to se dá spolehnout.
Fiona Mozleyová: Království Elmet
(Přeložila Martina Knápková)
Nakladatelství Odeon 2019, 272 stran, 299 korun
