reklama
 
 

Recenze: V prvotině Eleny Ferrante je vše z Geniální přítelkyně, zejména násilí

7. 11. 2018 18:00
Opět je tu italská Neapol, návrat do rodné čtvrti a marný pokus o vyrovnání se s něčím, co člověka setrvale drtí. Znovu je tu spisovatelka či spisovatel působící pod pseudonymem Elena Ferrante se svou knihou.

Ta aktuálně vydaná, do češtiny přeložená Alicí Flemrovou, se příznačně jmenuje Tíživá láska. Vypovídající je zejména adjektivum.

Elena Ferrante dosáhla mezinárodního věhlasu s objemnou tetralogií Geniální přítelkyně. Soubor uspěl také v Česku, po jeho dokončení tedy nakladatelství Prostor sáhlo po autorčině prvotině. Už v tomto románu z roku 1992 jsou obsaženy všechny ingredience, ze kterých pak Elena Ferrante po dvaceti letech namíchala světový bestseller. Osamělost uprostřed široké rodiny, tajemná, přesto nezkrotná sexualita, chudoba, vzpoura, násilí. To zejména.

Tíživá láska je mnohem ostřejší než širokospektrální Geniální přítelkyně. Domácí násilí je zde snad všudypřítomné, rána pěstí běžným komunikačním prostředkem. Člověka od takového "dialogu" nijak neochrání, že je žena, spíš naopak.

Oběti trpí, obvazují si rány a mnohdy paradoxně nevidí jinou obranu, než aby uzurpátora provokovaly a tím si opět "řekly" o novou porci ran. Při současných diskusích o Istanbulské úmluvě tak můžeme pro zpestření nahlédnout do syrového prostředí, které určuje, či snad určovala, tradovaná úmluva neapolská.

Nadávky v dialektu se sexuálním podtextem si šeptají už malé děti, vyslovené hrozby jsou pro ně zatím ještě bez obsahu, ale i ten se brzy dostaví. Tohle je úmluva, kterou v Neapoli, zdá se, ratifikovali všichni.

Román Tíživá láska rozhodně není aktivistickým výkřikem proti zlému světu mužů. Je lidským řevem proti bezohlednému světu jako takovému. Láska, která by měla být vysvobozením, se stává další pastí. To ona je tím okovem, který spolu s minulostí brání jedinému smysluplnému řešení. Když se schyluje k problému, pokud je to jen trochu možné, utečte, vybízejí své žáky ti nejlepší mistři bojových umění. Teprve když jsou ústupové cesty zahrazeny, může přijít na řadu boj, dodávají.

Hrdinky Eleny Ferrante však utéci nedokážou, ani tehdy, pokud se z Neapole odstěhovaly - podobně jako Delie, hlavní postava Tíživé lásky. Pouta trvají dál, to láska je svazuje.

Když se Delie po podivné matčině smrti vrací do bytů svého dětství, pasti znovu sklapnou. Pátrání po tom, zda se matka utopila nešťastnou náhodou, nebo to byla její forma úniku, či snad, dokonce, jestli jí někdo pod hladinu nepomohl, se ukáže jako ta méně hrozivá linie příběhu. Mnohem temnější je návrat do vlastní minulosti, prokazující, že zlo nepáchají vždy jen ti druzí.

Elena Ferrante: Tíživá láska

Elena Ferrante: Tíživá láska

(Přeložila Alice Flemrová)
Nakladatelství Prostor 2018, 208 stran, 247 korun

Tíživá láska je strukturovaný celek, který drží při sobě, ačkoliv jsou dějové linky zhusta proplétané sny, samozřejmě také tíživými, a vzpomínkami. Autorka - ať už se pod pseudonymem skrývá kdokoliv - záměrně mísí obavy s přítomností a minulost se strachem.

Náročnější čtenář je na takový postup zvyklý, ten příležitostný bude občas čekat, kdy už snění skončí, aby se v knize zase něco stalo. A stane se, Ferrante jeho trpělivost odmění přesně odměřenou dávkou tíhy. Tíživá láska je kniha, která trvá i po otočení poslední stránky. Tíhu přece ze sebe nesejmeme tím, že si o ní budeme vyprávět.

autor: Aleš Palán | 7. 11. 2018 18:00

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama