Knihu, v českém překladu Jakuba Marka vydanou nakladatelstvím Garamond, pětačtyřicetiletá Francouzka provokativně nazvala Jak rabíni dělají děti, protože se hned od počátku rozhodla nás svést. O rabínském početí jistě něco ví, neboť je nejen manželkou a matkou, ale také reformní rabínkou - jinou by ani být nemohla. Ortodoxní židé mají jen rabíny.
Přínos Delphine Horvilleurové spočívá nejen ve francouzsky duchaplném, doširoka rozběhlém stylu, ale také ve vynalézavém využívání bible, textů starých rabínů i novodobých psychoanalytiků. A rovněž ve specificky ženské a mateřské perspektivě. Tu uplatnila už v předešlém, sedm let starém díle nazvaném V rouše Evině: ženskost, stud a judaismus.
Její novinka představuje volný sled úvah propojených společnými tématy, jako jsou touha, plození dětí nebo rodičovství. Čtenář brzy zjistí, že Horvilleurovou zajímají otázky "reprodukce" také metaforicky - v jakém smyslu přebíráme odkaz našich rodičů a jak ho pak sami předáváme další generaci.
Reprezentantka staré víry v nové podobě je skeptická k tvrzení Deklarace práv dítěte, kterou vyhlásila Organizace spojených národů a podle níž "dítě patří jen samo sobě". Horvilleurová staromódně věří, že aby někdo mohl říkat "já", musí být nejdříve součástí nějakého "my". Nepotřebuje se ale kvůli tomu vymezovat vůči jiným, naopak: autorka ukazuje, že principem plodivého ženství je nechat se ovlivnit zvnějšku, "kontaminovat se" něčím jiným, což platí i pro celé kultury. Žádná tradice nestojí na pouhém opakování toho, co už tu bylo.
Otcové a děti
Abrahám, patriarcha židů, ale symbolicky i křesťanů a muslimů, je prototypickým otcem. Jeho role ovšem spočívá v tom, že sám se s tímto dědictvím rozchází, když mu Hospodin nakáže opustit rodné město, otce i pohanskou víru.
Stejně je tomu v případě jiných mytologických synů, od Odyssea po Oidipa. Jak potom ale může vzniknout kontinuita a identita, jestli započít vlastní příběh vždy znamená oddělit se od příběhu otcova? Horvilleurová ukazuje, že otázka identity a tradice, tak klíčová právě pro židovství, je plná protimluvů - stát se synem svého otce je možné právě tehdy, když sejdeme z jeho cesty a najdeme tu vlastní. Teprve pak jsme dědici odkazu, protože si ho můžeme uzpůsobit po svém.
Pro židovství je otázka tradice důležitá a její význam paradoxně zesílil poté, co se západní společnosti staly otevřenějšími a tolerantnějšími i vůči židům. Ještě vážněji téma rezonuje mezi reformními židy jako Horvilleurovou, kde nebezpečí odpadnutí nebo lhostejnosti k tradici je větší než v uzavřených ultraortodoxních komunitách.
Autorka cituje rabína Adina Steinsaltze, podle kterého se židovství nedá měřit tím, zda někdo má židovské předky, ale spíš jestli bude mít také židovské vnuky. Jako by tedy identitu rodičům dodatečně udělovali až jejich potomci.
Tak rabíni "dělají děti", totiž snaží se jim předat to, co trvá, s tím, že toto dědictví si potomci zpracují podle svého. Nejen rabíni, i ostatní židé. Nebo Francouzi. Anebo také Češi.
Synové versus matky
Děti ale nemají jen otce. Jak bychom mohli zapomenout na "židovské matky", které vystupují v tolika anekdotách? Ženy, které své děti, zvláště syny, tak milují, že je ani nenechají žít nebo jít vlastní cestou?
V této pasáži Horvilleurová zmiňuje mínění tuniského sociologa Abdelwahaba Bouhdiby, podle kterého i v muslimských společnostech, kde je vztah matky a dítěte vnímán jako nerozdělitelný, to řadě mužů brání doopravdy dospět.
Takovou "jidiše mame" nemusí být jen lidská maminka, ale třeba celá země. Delphine Horvilleurová vysvětluje, jak se podobně dusivou matkou pro starozákonní židy stal tehdejší Egypt. V knize Genesis se do plodné země zavlažované Nilem uchýlila rodina Abrahámova vnuka Jákoba. V mateřsky úrodném prostoru se z rodiny stal početný národ, až jej toto lůno nemohlo pojmout. Když se naplnil čas, Egypt - v hebrejštině Micrajim, "úzké místo" - své děti vyvrhl ven.
Pesach, židovské Velikonoce, jsou ostatně označovány jako "svátek vyjití". Rabíni dokonce srovnávali Rudé moře s prasklou plodovou vodou.
Kniha Exodus připomíná, že Izraelité tváří v tvář obtížím na poušti pociťovali nutkání vrátit se do žírného Egypta, do bezpečí mateřského klína. To ale možné není: jednou zrozený národ musí pokračovat v cestě do vlastní země. Ne náhodou se Pesach slaví nikoliv coby historická událost, ale jako něco osobního a přítomného. Každý věřící si má připadat, jako by právě opouštěl Egypt.
Metafora odchodu z pohodlného otroctví Egypta a nutnosti obstát na poušti se často objevovala i u nás, a to v souvislosti s pádem komunismu a následnými reformami, jež byly chápány jako zkouška individuální i kolektivní dospělosti národa. Tato pesachová paralela se z české veřejné debaty vytratila. Úvahy Delphine Horvilleurové o životadárném i životu nepřátelském "mateřství" Egypta možná vysvětlují, proč tomu tak je.
Židovská Kámasútra
Horvilleurová nabízí mnoho jiných "rodinných" postřehů, například když popisuje biblického Kaina nikoli jako prototypického vraha, nýbrž jako prototypického syna - příliš milovaného, příliš zavaleného mateřstvím. Jinde rozvíjí pozoruhodné úvahy o významu obřízky, mužích v ženském těle, případně o židovském pojetí času, jaksi "těhotném", v němž je přítomnost neustále oplodňována minulostí.
Čtenář navnaděný lascivním titulem se nakonec přece jen dočká, když se autorka zabývá i úlohou tělesné vášně pro jedince i kolektivní osud lidstva. A dokonce i pro samotného Hospodina. Podle kabalistů jako by byl Bůh tak trochu závislý na tom, zda se vášním podvolíme, protože plození dětí je projevem nekonečného božství v konečném světě.
Židovství mívá trochu jiný, méně provinilý postoj k erotice a vůbec tělesnosti než křesťanská kultura. Delphine Horvilleurová vysvětluje, odkud se to bere, i jaké rady staří rabíni dávali svým žákům. Kdo se chce dozvědět, co je - autorčinými slovy - "židovská Kámasútra", musí dočíst až do konce knihy Jak rabíni dělají děti. Cestou zažije hodně intelektuálního vzrušení.
Autor je komentátor Českého rozhlasu Plus.
Delphine Horvilleurová: Jak rabíni dělají děti
(Přeložil Jakub Marek)
Nakladatelství Garamond 2019, 250 stran, 260 korun
