První román přitom vydala, ještě než oslavila dvacetiny, a dnes jich má na kontě sedm. Češi z nich dosud mohli znát jen Dívku jménem Boy. Nedávno k ní přibyl Argem vydaný Perník, který do češtiny převedl Petr Onufer. Ten je za překlad momentálně nominovaný na cenu Magnesia Litera.
Oba na první pohled nepříbuzné tituly - Dívka jménem Boy se odehrává v Americe 50. a 60. let minulého století, Perník v současnosti - spojuje jak zájem o legendy, pohádky, archetypy a mýty, tak nespoutaná představivost, která důsledně boří hranici mezi magickým a reálným. Ovšem zatímco Dívka jménem Boy se opírala o motivy ze Sněhurky a menší měrou z Červené Karkulky nebo Popelky, v Perníku si autorka zjevně vypomohla příběhem o Perníkové chaloupce. A také narážkami na klasickou literaturu od Honorého de Balzaca přes Émila Zolu až po Pokání od současníka Iana McEwana, jakož i aktuálními popkulturními odkazy: v knize se odkazuje na zpěvačku Lady Gaga, selfie či speed dating.
Výsledkem je próza, která obdobně jako nejlepší díla dnes již kanonické Angličanky Angely Carterové mísí všednost a temný humor, nebo - jak zaznělo na vlnách respektovaného amerického rozhlasu NPR - "omamně originální román". Či, pokud budeme citovat list New York Times, "místy zlověstné, velmi často bizarní a vždy zcela kouzelné vyprávění".
Začíná jako svého druhu domácí komedie, líčící běžný život neúplné rodiny, jež aktuálně pobývá v Británii: babičky Margot, učitelky a matky Harriet plus její dcery, šestnáctileté Perdity. Londýn je napřed obyčejně "cool", ony se z něj však v surreálném víru slov záhy přenesou do možná imaginární země Harrietina mládí. V románu přestává platit logika příčin i následků a v klikatých odbočkách ubývá podrobného vysvětlování. To, co obvykle chápeme pod pojmem skutečnost, získává díky přízrakům vynořujícím se z minulosti hodně gotický nádech.
Z londýnského domu, kde možná straší, možná nestraší, se hrdinky přenášejí do domu druhého, umístěného kdesi v západních Čechách, a krátce navštíví i Prahu - ta na ně zapůsobí dorty se šlehačkou a vysokou koncentrací kouře v hospodách. Načež se ocitnou v domě třetím, ze všech nejzáhadnějším.
V textu lze sledovat četné paralely s Amerikou za vlády Donalda Trumpa, stejně jako příchuť střední Evropy. Vyskytuje se tu také "domnělý národní stát o blíže neurčené zeměpisné šířce a délce" zvaný Andersajtánie. Ten se opírá o společenské mechanismy jako referendum, "vyhlášené proto, že zdejší obyvatelé nesli velice úkorně to, jak jim do země neustále proudí další a další cizinci" - což zase může být šleh na adresu brexitu. Andersajtánii v knize formálně uznává pouze Česká republika, přičemž "doslovné interpretace tvrzení, že Andersajtánie reálně existuje, možná pramení z hlubokého nepochopení českého humoru".
Perník má tudíž i zcela neexplicitní politický rozměr. V prvé řadě se dotýká bohatství, chudoby a vykořisťování - ne náhodou babička Margot s Harriet opouštějí Andersajtánii "jako náklad", to znamená v roli otrokyň. Za druhé text pracuje se zapeklitostí takzvané ženské síly. Tři generace žen si předávají rodinný recept na perník, jejž "jíst je jako pojídat pomstu… jako kdyby si člověk ukusoval přímo z opravdového srdce toho, kdo hrozně ublížil jeho lásce a myslel si, že mu to projde". Perník se tak symbolicky rovná požehnání i prokletí. A ženská pouta, včetně těch přátelských, v knize kromě solidarity představují též nebezpečí a boj.
Zatímco sexualita v textu rezonuje motivy těhotenství, potratu a lesbické lásky, rasu vnímá autorka - obdobně jako Afroameričanka Toni Morrisonová - coby normu v tom smyslu, že všechny hlavní postavy mají pleť "hnědou jako kůru stromů". O gender ani etnické pozadí jí nicméně nejde: spíš chce po svém uchopit otázky identity, migrace, hranice a transformace. Aniž by jí přitom hrozilo, že zapadne do nějaké předem připravené škatulky typu "černá" feministka. Oyeyemi ostatně dle vlastních slov nestudovala literaturu ani tvůrčí psaní z obavy, že čím více termínů používáme, tím víc se vzdalujeme podstatě beletrie.
Stejně tak její román není snadné podrobit analýze; ostatně ani v anglofonním světě nebyl přijat jednoznačně. Patrně to není autorčino nejlepší dílo, argumentují kritici: postavy se zdají až moc alegorické a některé zápletky překombinované či zbytečné. Čtenář ne vždy tuší, kdo vypráví co, komu a proč - a kupříkladu není jasné, proč musí části vyprávění ještě komentovat panenky se jmény jako Ságo, Bonnie, Primulka nebo Lízatko.
Na druhé straně Helen Oyeyemi nikdy neusilovala o rychločtenáře - v Perníku vyslovuje přesvědčení, že umění typu oblbující televizní seriály je na světě jen proto, aby odvedlo pozornost lidí od nutnosti systémových změn. A vůbec mnohé její postřehy se zdají nečekaně trefné právě tady a teď, což je vedle zřetelného českého rozměru určitě další příčinou, proč tento titul Argo vydalo v prestižní edici angloamerických autorů.
Čtenáři lze nabídnout ještě jeden důvod, proč knihu otevřít, a sice nezvykle bohatý jazyk. Tu zdobně barokní, onde zas stroze minimalistický, v každém případě však přiléhavý a krásný - a navíc kladoucí až neúměrně velké nároky na překladatele, který si musí vyhrát s nejrůznějšími hříčkami či přímo oříšky. Proto byl také Petr Onufer za převod do češtiny nominován na cenu Magnesia Litera. Vzhledem k elegantně organickým řešením, která zvolil, a výsledným hladce plynoucím větám i souvětím zcela právem.
Kniha
Helen Oyeyemi: Perník
(Přeložil Petr Onufer)
Nakladatelství Argo 2021, 256 stran, 298 korun.
