Česko, země šlehačky a kouře. Helen Oyeyemi tady žije a píše fantaskní romány

Hana Ulmanová Hana Ulmanová
4. 4. 2022 11:17
Žila v Paříži, Berlíně, Budapešti nebo Americe, od roku 2014 bydlí v Praze, kam ji přivábil příběh o Golemovi od Gustava Meyrinka. Narodila se však roku 1984 v Nigérii, odkud ve čtyřech letech přesídlila s rodiči do Londýna. Jedna z nejvýraznějších mladých britských autorek Helen Oyeyemi neposkytuje moc rozhovorů a médií se straní. Tudíž se o ní mluví méně, než by zasloužila.
Helen Oyeyemi žije v Praze, je držitelkou Ceny Somerseta Maughama nebo PEN Open Book Award, byla nominovaná na Los Angeles Times Book Prize.
Helen Oyeyemi žije v Praze, je držitelkou Ceny Somerseta Maughama nebo PEN Open Book Award, byla nominovaná na Los Angeles Times Book Prize. | Foto: Milan Bureš/Respekt

První román přitom vydala, ještě než oslavila dvacetiny, a dnes jich má na kontě sedm. Češi z nich dosud mohli znát jen Dívku jménem Boy. Nedávno k ní přibyl Argem vydaný Perník, který do češtiny převedl Petr Onufer. Ten je za překlad momentálně nominovaný na cenu Magnesia Litera.

Oba na první pohled nepříbuzné tituly - Dívka jménem Boy se odehrává v Americe 50. a 60. let minulého století, Perník v současnosti - spojuje jak zájem o legendy, pohádky, archetypy a mýty, tak nespoutaná představivost, která důsledně boří hranici mezi magickým a reálným. Ovšem zatímco Dívka jménem Boy se opírala o motivy ze Sněhurky a menší měrou z Červené Karkulky nebo Popelky, v Perníku si autorka zjevně vypomohla příběhem o Perníkové chaloupce. A také narážkami na klasickou literaturu od Honorého de Balzaca přes Émila Zolu až po Pokání od současníka Iana McEwana, jakož i aktuálními popkulturními odkazy: v knize se odkazuje na zpěvačku Lady Gaga, selfie či speed dating.

Výsledkem je próza, která obdobně jako nejlepší díla dnes již kanonické Angličanky Angely Carterové mísí všednost a temný humor, nebo - jak zaznělo na vlnách respektovaného amerického rozhlasu NPR - "omamně originální román". Či, pokud budeme citovat list New York Times, "místy zlověstné, velmi často bizarní a vždy zcela kouzelné vyprávění".

Začíná jako svého druhu domácí komedie, líčící běžný život neúplné rodiny, jež aktuálně pobývá v Británii: babičky Margot, učitelky a matky Harriet plus její dcery, šestnáctileté Perdity. Londýn je napřed obyčejně "cool", ony se z něj však v surreálném víru slov záhy přenesou do možná imaginární země Harrietina mládí. V románu přestává platit logika příčin i následků a v klikatých odbočkách ubývá podrobného vysvětlování. To, co obvykle chápeme pod pojmem skutečnost, získává díky přízrakům vynořujícím se z minulosti hodně gotický nádech.

Z londýnského domu, kde možná straší, možná nestraší, se hrdinky přenášejí do domu druhého, umístěného kdesi v západních Čechách, a krátce navštíví i Prahu - ta na ně zapůsobí dorty se šlehačkou a vysokou koncentrací kouře v hospodách. Načež se ocitnou v domě třetím, ze všech nejzáhadnějším.

V textu lze sledovat četné paralely s Amerikou za vlády Donalda Trumpa, stejně jako příchuť střední Evropy. Vyskytuje se tu také "domnělý národní stát o blíže neurčené zeměpisné šířce a délce" zvaný Andersajtánie. Ten se opírá o společenské mechanismy jako referendum, "vyhlášené proto, že zdejší obyvatelé nesli velice úkorně to, jak jim do země neustále proudí další a další cizinci" - což zase může být šleh na adresu brexitu. Andersajtánii v knize formálně uznává pouze Česká republika, přičemž "doslovné interpretace tvrzení, že Andersajtánie reálně existuje, možná pramení z hlubokého nepochopení českého humoru".

Perník má tudíž i zcela neexplicitní politický rozměr. V prvé řadě se dotýká bohatství, chudoby a vykořisťování - ne náhodou babička Margot s Harriet opouštějí Andersajtánii "jako náklad", to znamená v roli otrokyň. Za druhé text pracuje se zapeklitostí takzvané ženské síly. Tři generace žen si předávají rodinný recept na perník, jejž "jíst je jako pojídat pomstu… jako kdyby si člověk ukusoval přímo z opravdového srdce toho, kdo hrozně ublížil jeho lásce a myslel si, že mu to projde". Perník se tak symbolicky rovná požehnání i prokletí. A ženská pouta, včetně těch přátelských, v knize kromě solidarity představují též nebezpečí a boj.

Zatímco sexualita v textu rezonuje motivy těhotenství, potratu a lesbické lásky, rasu vnímá autorka - obdobně jako Afroameričanka Toni Morrisonová - coby normu v tom smyslu, že všechny hlavní postavy mají pleť "hnědou jako kůru stromů". O gender ani etnické pozadí jí nicméně nejde: spíš chce po svém uchopit otázky identity, migrace, hranice a transformace. Aniž by jí přitom hrozilo, že zapadne do nějaké předem připravené škatulky typu "černá" feministka. Oyeyemi ostatně dle vlastních slov nestudovala literaturu ani tvůrčí psaní z obavy, že čím více termínů používáme, tím víc se vzdalujeme podstatě beletrie.

Stejně tak její román není snadné podrobit analýze; ostatně ani v anglofonním světě nebyl přijat jednoznačně. Patrně to není autorčino nejlepší dílo, argumentují kritici: postavy se zdají až moc alegorické a některé zápletky překombinované či zbytečné. Čtenář ne vždy tuší, kdo vypráví co, komu a proč - a kupříkladu není jasné, proč musí části vyprávění ještě komentovat panenky se jmény jako Ságo, Bonnie, Primulka nebo Lízatko.

Obal románu Perník.
Obal románu Perník. | Foto: Nakladatelství Argo

Na druhé straně Helen Oyeyemi nikdy neusilovala o rychločtenáře - v Perníku vyslovuje přesvědčení, že umění typu oblbující televizní seriály je na světě jen proto, aby odvedlo pozornost lidí od nutnosti systémových změn. A vůbec mnohé její postřehy se zdají nečekaně trefné právě tady a teď, což je vedle zřetelného českého rozměru určitě další příčinou, proč tento titul Argo vydalo v prestižní edici angloamerických autorů.

Čtenáři lze nabídnout ještě jeden důvod, proč knihu otevřít, a sice nezvykle bohatý jazyk. Tu zdobně barokní, onde zas stroze minimalistický, v každém případě však přiléhavý a krásný - a navíc kladoucí až neúměrně velké nároky na překladatele, který si musí vyhrát s nejrůznějšími hříčkami či přímo oříšky. Proto byl také Petr Onufer za převod do češtiny nominován na cenu Magnesia Litera. Vzhledem k elegantně organickým řešením, která zvolil, a výsledným hladce plynoucím větám i souvětím zcela právem.

Kniha

Helen Oyeyemi: Perník
(Přeložil Petr Onufer)
Nakladatelství Argo 2021, 256 stran, 298 korun.

 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

před 2 hodinami

Bidenovi začala letní dovolená, stráví ji s rodinou v Jižní Karolíně

Americkému prezidentovi Joeu Bidenovi začala letní dovolená, informuje agentura AP. Šéf Bílého domu podle ní stráví se svou rodinou v Jižní Karolíně nejméně sedm dní. Biden opustil Bílý dům v doprovodu první dámy Jill Bidenové. Na Andrewsově letecké základně v Marylandu nedaleko hlavního města Washingtonu na ně čekal prezidentský speciál Air Force One, který je dopravil do Charlestonu. Na palubě byli také prezidentův syn Hunter Biden, snacha Mellisa Cohenová a vnuk Beau.

Prezidentský pár má podle AP v plánu strávit dovolenou na ostrově Kiawah, kde bude mít k dispozici soukromou pláž a golfový resort. Na místě podle agentury zůstanou do úterý.

Bílý dům nereagoval na žádost AP o podrobnosti k Bidenovým dovolenkovým plánům, včetně dotazu, kdy se prezident vrátí do Washingtonu.

Letní dovolené jsou prezidentskou tradicí. George Bush mladší často trávil srpen prací na svém texaském ranči v téměř čtyřicetistupňových vedrech. Barack Obama se zdokonaloval v golfu na ostrově Martha's Vineyard u pobřeží Massachusetts. Donald Trump trávil čas ve svém soukromém golfovém klubu v New Jersey. Loni Bidenovy letní plány narušil legislativní kalendář, nárůst počtu případů covidu-19 a chaotické stahování amerických sil z Afghánistánu.

Zdroj: ČTK
před 3 hodinami

Německá policie čelí kritice za to, že zastřelila nezletilého černocha v dětském domově

Německá policie čelí kritice za pondělní zásah v Dortmundu, při kterém její příslušník zastřelil nezletilého černocha. Uvedla to agentura DPA. Policie byla přivolána do dětského domova, protože mladík měl nůž. V Dortmundu se v úterý i ve středu uskutečnily demonstrace, jejichž účastníci požadovali vyšetření postupu policie.

Policejní hlídku přivolala v pondělí zaměstnankyně jednoho dětského domova v Dortmundu. Ohlásila, že viděla jednoho ze svěřenců s nožem. Na místě zasahovalo 11 policistů, kteří proti nezletilci použili oslňující granáty a slzný plyn. Když mladík zaútočil, jeden z policistů na něj vystřelil ze samopalu MP5 a pětkrát ho zasáhl.

Podle státní zástupkyně Carsten Dombertové je v případu stále mnoho nejasností. Podle ní se šestnáctiletý Senegalec léčil s psychickými problémy a neuměl dobře německy. Vyšetřovatelé také zvažují možnost, že si mladík chtěl nožem ublížit či spáchat sebevraždu. Podle Dombertové zatím nic nenasvědčuje tomu, že by v postupu policistů sehrála nějakou roli barva kůže útočníka.

V Dortmundu demonstrovaly stovky lidí za nezávislé prošetření události. Demonstranti se také pozastavují nad použitím samopalu při zásahu, kde bylo 11 policistů. Podle kriminologa Thomase Feltese tato okolnost mohla zvýšit napětí. Německá asociace právníků DAV kritizuje, že případ vyšetřují policisté z nedalekého města Recklinghausen a nikoli nezávislý orgán.

Zdroj: ČTK
Další zprávy