reklama
 
 

O Krakonošovi jsem psala tajně ve vrátnici, říká autorka

30. 5. 2014 7:00
Rozhovor s Boženou Šimkovou, spisovatelkou a scenáristkou jednoho z nejoblíbenějších večerníčků Krkonošská pohádka.

Praha - Spisovatelce, scenáristce, dramatičce a dramaturgyni Boženě Šimkové bude příští rok v únoru osmdesát let. Přesto má diář stále plný pracovních schůzek a úkolů. Sjednat si s ní rozhovor není zrovna jednoduchý úkol.

Loni měla v Divadle F. X. Šaldy premiéru její divadelní adaptace Krkonošské pohádky, stále pak píše pohádky pro Český rozhlas.

Pravidelně také vyráží tam, kde je "Krakonošovo", tedy do svého rodného Podkrkonoší.

Její Krkonošská pohádka vloni opět ovládla anketu o nejoblíbenější večerníček. Jméno Boženy Šimkové se však před revolucí nesmělo pod večerníčkem ani kdekoliv jinde objevit, byla takzvaně na indexu, neboť odsoudila vpád sovětských vojsk v srpnu 1968 do Československa.

"Jednou mě u nás na vsi potkal sedlák a říkal: 'To jsi pěkně napsala, o tom Krakonošovi.' A já mu zase jako ostatním tvrdila: 'Ale to jsem nenapsala já.' On se ale nedal odbýt: 'Ale jdi, ty máš takové vejšplechty jako tvůj táta, víš? Ten říkával 'Má se boží dárek zkazit, ať se radši bříško roztáhne!' Tak kdo jiný by to napsal, kdo jiný by to věděl?' No, co se na to dalo odpovědět?" vzpomíná nestárnoucí Božena Šimková v rozhovoru pro Aktuálně.cz.

Aktuálně.cz: Když jsem si s vámi domlouvala setkání, říkala jste, že vám "vypadla jedna z pracovních schůzek a měla byste na mě okénko". To mi napovídá, že navzdory vaší blížící se osmdesátce žijete stále velice aktivně. Na čem všem pracujete?

Božena Šimková: Asi je to síla zvyku. Já jsem začala psát už ve třetí třídě obecné školy, k velké nelibosti pana řídícího, který mi zabavil písanku s čerstvě rozepsanou pohádkou a mě poslal stát před lavice. Takže já vlastně píšu už sedmdesát let.

Ale vy jste se ptala, na čem pracuji. Je toho více. Dělám korektury k novému vydání mé knihy Pohádky bratří měsíců, před týdnem jsem odeslala do rozhlasu definitivní text dramatizace vlastní povídky Nanebevstoupení pana řídícího. Něco takového jsem nikdy nedělala, dokonce jsem se bránila, ale dr. Ledvinková, moje přísná, ale báječná dramaturgyně, mě přesvědčila, tak jsem to zkusila.

Vizitka Boženy Šimkové

Vizitka Boženy Šimkové

- dětství prožila v podkrkonošské vesnici Levínská Olešnice

- vystudovala gymnázium v Nové Pace, roku 1958 promovala na Univerzitě Karlově v Praze

- pracovala jako scénáristka a dramaturgyně pro Československou televizi, psala pohádky pro Československý rozhlas

- jako dramaturgyně působila i v Divadle Jiřího Wolkera

- pracovala jako redaktorka v nakladatelství Naše vojsko; poté co po srpnu 1968 odsoudila sovětskou okupaci, musela dát výpověď

- živila se dělnickými profesemi, později byla na volné noze a psala pod vypůjčenými jmény pro televizi a rozhlas

- na motivy Krkonošských pohádek spisovatelky Marie Kubátové napsala scénář k dvacetidílnému Večerníčku Krkonošská pohádka

- kromě pohádek píše i detektivky či hry pro dospělé

A.cz: Jak se dílo podařilo?

Dalo mi to pořádně zabrat a asi bych se do něčeho podobného už nepustila. Takže abych se z tragiky příběhu nějak oklepala, začala jsem hledat námět na pohádku, která by byla veselá, svižná, s písničkami... No a teď právě je to ve stádiu takzvaného boďáku, čili dějová kostra, protože postavy už mám vymyšlené, jen promluvit.

A.cz: Takže vám kromě pohádek, detektivek, povídek a divadelních her nedělají problémy ani texty písní?

Začínala jsem v televizi u Štěpánky Haničincové jako textařka písniček pro děti. Jenomže tenkrát se všechny pořady neuchovávaly a já si texty taky neschovala, takže z těch všech si pamatuji jenom jedinou, jmenovala se Protivný kluk a krásně ji nazpívala asi čtrnáctiletá Laďka Kozderková.

A.cz:  Lidé vás ale mají spojenou především s televizními pohádkami pro děti…

To ano, ale nejdřív jsem se musela naučit řemeslo. Měla jsem štěstí. V redakci pro děti a mládež byla jilemnická rodačka Andula Jurásková, a protože jsme byly krajanky a navíc patriotky, vzala mě do učení a vysvětlovala, jak se dělá televizní scénář. Nejdřív menší patnáctiminutové pořady až k hodinovým pohádkám. Tou první bylo v roce 1966 Sedmero krkavců podle pohádky Boženy Němcové. Režisér Ludvík Ráža ji obsadil opravdu skvěle. Klára Jerneková, Luděk Munzar, Miloš Nedbal, Milena Dvorská, Antonie Hegerlíková, Čestmír Řanda, úspěch byl opravdu veliký.

A.cz: Kdy a jak jste se dostala k námětu Krkonošské pohádky?

Postupně jsem se seznámila se spisovatelkou Marií Kubátovou. Znala jsem její tvorbu, především úspěšnou hru Jak přišla basa do nebe, ale ji osobně ještě ne. První kontakt byl písemný, když jsem jí nabídla, že bych její pohádku Skleněná panna mohla převést do scénáře. Souhlasila, scénář byl schválen, režie se ujala Věra Jordánová a ve dvojroli Skleněná panna-vesnická dívka byla úžasná Hana Maciuchová. Někdy potom jsem zajela za paní Kubátovou do Vrchlabí, pak jsem ještě udělala scénář podle její pohádky Jak Anče s komtesou k modrýmu z nebe přišly a paní Kubátová mi občas posílala další pohádky k případné realizaci.  

A.cz: Až jednou od ní přišla pohádka, kde už byli Krakonoš a Trautenberk…

Ano, bylo to někdy v roce 1972, přišly dvě, v nichž se Krakonoš i Trautenberk objevili. Jenomže dvě postavy byly na pohádku málo, tak jsem si je začala zabydlovat. K pánovi patří čeládka – takže Anče a Kuba, a protože na horách patří ke každému hospodářství les, přibyl ještě Hajnej. A během toho vymýšlení mi napadlo, že by z toho mohl být večerníček. Hraný.

A.cz: To bylo celkem odvážné rozhodnutí, vzhledem k tomu, že se večerníčky zásadně animovaly.

Vedení redakce nechtělo o hraném večerníčku ani slyšet, jeden předchozí hraný byl totiž pořádný propadák. Ale mě už to drželo. Napsala jsem tedy sedm stručných příběhů a získala jsem pro ně dramaturgyni Irenu Povejšilovou. Ale byl tu ještě jeden problém. Byla jsem totiž na jakési "černé listině", což znamenalo, že nesmím pracovat v oboru, a tedy že mě ani televize, ani rozhlas nesmějí uvádět.

A.cz: Jak jste se na tu černou listinu dostala?

V roce 1968 jsem byla redaktorkou v nakladatelství Naše vojsko, takže jsem tam prožila jednadvacátý srpen, ty první týdny se nedají vůbec popsat, situace se měnila z hodiny na hodinu, nikdo nevěděl, co je fáma a co zaručená zpráva. O tom čase bylo napsáno mnoho knih, ale pochopit jej může snad jen ten, kdo to zažil. Další rok se zdál klidnější, redakce pracovaly, tiskárna tiskla, knížky vycházely, ale byl to klid před bouřkou. Jenže pak začala normalizace a myslím, že v říjnu 1969 svolal ředitel nakladatelství schůzi, na kterou měl přijít soudruh z Hlavní politické správy čs. armády.

A.cz: Přiblížil se váš osudný moment…

Ano. Přišel maličký podplukovník a začal řvát: "Jste banda prašivých intelektuálů, jste zaprodanci imperialistů, rozvraceči naší socialistické společnosti, rezivionisti..." – mimochodem, nikdo se této zkomolenině neodvážil zasmát. Řval, dokud neochraptěl úplně. Pak se ředitel zeptal, zda má někdo nějaký dotaz na soudruha podplukovníka. Nikdo neměl, jen já. Zdvořile jsem se zeptala, zda by nám soudruh nevysvětlil tři výroky soudruha Husáka k 21. srpnu: První: Je to tragedie, druhý: Je to nedorozumění, třetí: Je to bratrská pomoc. Jak tomu máme rozumět?

Soudruh nevysvětlil, jen zařval cosi o kriminále a já to měla spočítané. Samozřejmě, byly tu ještě prověrky. Pro komunisty i bezpartijní. A oběma skupinám položila komise otázku: Jaký je váš názor na 21. srpen? Neměla jsem co ztratit, řekla jsem, že je to okupace. Dál se už neptali. Ještě ten den jsem sepsala výpověď, která mě stejně čekala, a výpověď byla přijata.

A.cz: Co jste dělala potom?

Nejdřív jsem byla na měsíční a stále prodlužované brigádě ve Slovanském ústavu v Akademii věd. Vedoucí byla moje dobrá kamarádka z fakulty. Pak ale prasklo, že jsem ten živel, a musela jsem pryč. Pak jsem sháněla místo a nikde mě nechtěli vzít, že prý nemohou. Hrozilo mi, že mě zavřou za příživnictví, na dva roky natvrdo. Takový byl totiž zákon. Práce byla povinnost, kdo se práci vyhýbal, šel sedět. Další kamarád mi sehnal místo vrátné na stavbě metra. Dvanáct hodin denně jsem seděla ve stavební buňce vedle chrámu svaté Ludmily a zapisovala, co všechno na staveniště přijíždí a odjíždí. Byla jsem tam jak v psí boudě.

A.cz: To se asi nedalo dlouho vydržet?

Za nějaký čas mi další kamarád, výtvarník, kterého vyhodili ze svazu, tudíž nesměl pracovat, a tedy ani prodávat svá díla, dohodil místo vrátné, to už v kamenné budově, v podniku ČESMAD (Sdružení automobilových dopravců – pozn. red.). Tam jsem sloužila čtyřiadvacítky, ale v noci se dalo psát.

Seriál "Život začíná v sedmdesáti"

Seriál "Život začíná v sedmdesáti"

Článek je součástí velkého seriálu Aktuálně.cz "Život začíná v sedmdesáti". V něm vám představujeme pětasedmdesátileté dřevorubce či baletky, osmdesátileté spisovatelky a atletky, pětaosmdesátileté vědce nebo operní pěvce, zkrátka aktivní seniory, kteří zapomněli stárnout. Seriál se snaží rozbít zažitý stereotyp pasivního a rezignovaného důchodce.

A.cz: Krkonošské večerníčky jste tedy psala ve vrátnici?

Nejdřív jsem musela sehnat "pokrývače", tedy někoho, kdo bude svým jménem krýt moji práci. Tehdy zájem o pokrývače byl velký, dokonce si někteří na tom založili živnost, jinými slovy, nechávali si za to podíl z honorářů. Prvním mým pokrývačem byla olomoucká spisovatelka Helena Lisická, kryla několik mých pohádek ze začátku sedmdesátých let.

A.cz: U Krkonošské pohádky ale byla jako scénáristka uváděna Zdena Podhrázská. Proč jste tedy zvolila jiného pokrývače?

Protože Helena byla moravská spisovatelka, její tvorba byla spojená s Moravou. Nikdo by nevěřil, že by mohla psát pohádky o Krakonošovi. Nakonec – aniž bych to čekala – mi nabídla roli pokrývačky Zdenka Podhrázská. A to jsme tehdy vůbec netušily, že tou pokrývačkou bude muset být ne na jeden cyklus, ale na tři, od premiéry v roce 1976 až do listopadu 1989, protože úspěch toho večerníčku byl opravdu obrovský a musela jsem přidat dvě další série. A že se toto "pokrývačství" utajilo, považuji opravdu za zázrak. Ale možná i proto, že v titulcích bylo: "Námět Marie Kubátová" a jména scénáristky si už dál nikdo nevšímal.

A.cz: A nepoznali vás v tom známí nebo sousedé z vaší rodné podkrkonošské vesnice Levínská Olešnice?

No, jednou mě  u nás na vsi potkal sedlák a říkal: "To jsi pěkně napsala, o tom Krakonošovi." A já mu zase jako ostatním tvrdila: "Ale to jsem nenapsala já." On se ale nedal odbýt: "Ale jdi, ty máš takové vejšplechty jako tvůj táta, víš? Ten říkával 'Má se boží dárek zkazit, ať se radši bříško roztáhne! ' Tak kdo jiný by to napsal, kdo jiný by to věděl?" No, co se na to dalo odpovědět?

A.cz: Vaše jméno tam nebylo ani dlouho po revoluci, v titulcích se objevilo až nedávno…

Když jsme po listopadu společně požádaly televizi o výměnu titulku, trvalo to celých dvaadvacet let, a to ještě Dilia pohrozila soudem, než jméno Zdenky Podhrázské nahradili mým.

 A.cz: Jste rovněž autorkou divadelních her. Kdy jste naposledy psala pro divadlo?

Předloni jsem psala divadelní zpracování Krkonošské pohádky pro Divadlo F. X. Šaldy.  Poslali mi text, byl špatný, jenomže ředitel Martin Otava mě nakonec umluvil, takže jsem to napsala sama. Za tři týdny v jednom tahu. Premiéra byla v květnu 2013 a zatím se to hraje před nabitým sálem dosud.

A.cz: Pro televizi ještě něco píšete?

S pražskou televizí jsem se slušně řečeno rozešla, protože se mi ozvala brněnská televize. Tam mi uvedli několik pohádek už koncem osmdesátých let, kdy zřejmě měly příslušné dozorové orgány jiné starosti. Během devadesátých let mi natočili tři pohádky, které se vysílají dodnes. Pak zemřel šéfdramaturg, změnilo se vedení a konec.

A.cz: Po revoluci jste začala také vydávat knížky. Jak jste se k tomu dostala?

Za to může zase Krkonošská pohádka. Hned po listopadu 1989 se ozval kamarád Josef Král, že má malé nakladatelství a že by rád vydal Krkonošskou pohádku. Psát scénář podle knížky je snazší než naopak, ale zkusila jsem to a výsledek je až neuvěřitelný. První vydání s mnoha dotisky v letech 1992-2009 dosáhlo 133 000 výtisků. A v roce 2010, kdy Josef Král ukončil nakladatelování, ji vydal Albatros v krásném velkém formátu. Stejně jako pokračování Anče a Kuba mají Kubíčka.

A.cz: Kolik jste celkem napsala knížek?

Knížek pro děti jsem napsala sedm, dvě pro dospělé, za detektivku Svatba bez příbuzenstva jsem v roce 2004 dostala Cenu Jiřího Marka za nejlepší detektivní román roku.

A.cz: Proč se vlastně pokračování Krkonošské pohádky "Anče a Kuba mají Kubíčka" nezrealizovalo jako večerníček?

Ono to mělo být jako večerníček, ostatně ty pohádky jsem krátce před revolucí začala psát na přání televizní dramaturgyně. Už jsme měli všechno s režisérkou Věrou Jordánovou přichystané, herecké obsazení zůstávalo stejné, měli jsme už vybraného i Kubíčka. Přišla ale revoluce a oni nám pak řekli, že nemají peníze a že to nejde.

 A.cz: Takže z dalšího pokračování definitivně sešlo?

Ještě ne, asi v roce 1997 za mnou přišel dramaturg Kutálek a chtěl to realizovat. Potkala jsem krátce na to Hanu Maciuchovou a říkala jsem jí to. Zhrozila se a říkala: "Ježíšmarjá, to ne, my jsme s Jaroslavem Satoranským akorát tak na dědečka a babičku!" Tak jsem vše tlumočila a dramaturg říkal: "Skvělé, tak to tak uděláme." Přepsala jsem to tedy tak, že syn odešel do války a Anči s Kubou zůstal vnuk Kubíček. Všechno bylo hotové, jen to předat, načež pan doktor Kutálek ve svých 49 letech zemřel na infarkt. Tak jsem tu původní verzi, se synem Kubíčkem, přepsala do knížky, která teď už měla druhé vydání.

A.cz: Zaujal mě ten bohatý jazyk, jakým jste příběhy o Krakonošovi psala…

Je to vlastně z lenosti. Já už do bodového scénáře nenapíšu slovo, které mi tam nesedí, abych tyhle základní cihly nemusela pak už vyměňovat, to by bolela ruka od psaní. Nejlépe se mi píšou dialogy. Ty lidi já slyším. Když si vymýšlím postavu, nevymýšlím si, jak vypadá, ale co říká. Protože podle toho, jak člověk mluví, se objeví jeho vnitřní tvář.

A.cz: Co říkáte tomu, jak mnohé pasáže už dávno u Čechů zlidověly? Tady je Krakonošovo, Anče Kubo, hajnej, nestát nelelkovat. Nebo ta kletba: "Himllaudóndonrvetrkrucajselement!"

No ta kletba, ta mi dala práci, s tou jsem se natrápila! Chodila jsem tu po bytě, říkala si všechny možné kletby, co jsem znala, a přemýšlela, zda by se to dalo nějak pospojovat. A aby to taky bylo zvukomalebné.

A.cz: Co říkáte tomu, že loni v divácké anketě České televize o nejoblíbenější večerníček Krkonošská pohádka zvítězila?

No, to už je asi potřetí.

A.cz: Co říkáte dnešním snímkům, tzv. pro děti, často tedy cizí výroby, plné násilí, akčních scén a rychlých střihů?

Já ještě pamatuju naši slavnou éru animátorů Trnkou počínaje. Ty dnešní figuríny nemají duši, o jazyk tam vůbec nejde. Třeba i ten Křemílek a Vochomůrka, kteří nejsou vůbec lidští, mají duši, a proto je děti milují. Děti, které nemají nic jiného, tak si na to asi zvykly, ale to je katastrofa, hlavně to odlidštění pohádek. Někdy se ty hrůzy vyskytují i v českých pohádkách. Viděla jsem například televizní pohádku z Ostravy, kde bylo šíleně hluku a násilí, jak když se mydlej templáři s nevěřícími. Ta hrubost byla už ve výrazech herců, ta krutost z obrazovky úplně šla naproti, to není dobře.

 A.cz: V čem vidíte největší nebezpečí?

Každá pohádka má mít něco, co v dítěti zůstane jako nějaký vzor, že třeba čím kdo zachází, tím taky schází, že se mají lidi stavět na stranu slabších, že se nemá ubližovat zvířatům a podobně, to tam vůbec není.  Naopak tam jsou vzory chování typu: "Já mám tohle a ty to nemáš, takže jsi nic." Tak vzniká šikana. To je jev, který tady nebyl, vznikl až teď, v době, kdy společnost tolik dá na peníze a úspěch. A bohužel jsou hodně na vině i rodiče.

A.cz:  Co říkáte tomu, že i české děti postupně začaly vyrůstat spíše na amerických komiksech než českých pohádkách? Má to vliv na jejich dětství?

Určitě a televize na tom má devadesátiprocentní podíl. Je to všechno o penězích. Je samozřejmě mnohem levnější koupit si něco již hotového a vysílaného než dát peníze na vlastní tvorbu. A i když se tady dělají naše vlastní pohádky, tak nikdo vám nedá peníze na to, aby se to dělalo takzvaně ručně. To je jako kdyby loutky dělala mašina, která vše udělá podle nákresu. Také ty loutky nebudou mít duši.

A.cz: V čem je největší problém a jak z této situace ven?

Největší problém je v penězích. Chováme se ke kultuře jako k Popelce, v mnohém na ni spoléháme, bývá to největší deviza naší země, ale odevzdáváme jí hrozně málo. Problém je, že i kdyby děti volaly po krásných kvalitních pohádkách, tak ty peníze na to stejně nikdo nedá. Peníze mizí v téhle zemi někam jinam. Kdesi jsem slyšela, že hlavní problém nastal s evropskými dotacemi, že naučily Čechy krást. Po revoluci jsem říkala, že k morální obrodě potřebujeme dvě generace, teď mi připadá, že ani tři nestačí.

A.cz: Čeho si v životě nejvíc vážíte?

Že jsem se narodila v kraji, který je stále moje doma, kam se vracím i svou tvorbou. Že mám přátele, na které se mohu spolehnout jako oni na mne. Že mohu dosud pracovat. A že poslední roky svého života mohu prožít ve svobodné zemi, i když to není někdy snadné.

autor: Zuzana Hronová | 30. 5. 2014 7:00

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama