Tato usměvavá dáma, jež je pro jedny dcerou proradného bandity a pro druhé hrdiny národa, si po příchodu neobjednala ani pravou kovbojskou whisky ani Kolalokovu limonádu ale obyčejnou černou kávu a rozpovídala se nejen o práci na své nové knížce Odkaz, o dědovi, otci a jeho přátelích.
Paní Masinová, jak se vám v Praze líbí?
Moc, ale nemám kvůli práci dost času na prohlídku města.
Jste tady již po několikáté, jak na vás nyní město a jeho obyvatelé působí? Cítíte zde atmosféru demokracie?
Když jsem zde byla poprvé s matkou v letech 1984 a 1985, tak nám na hranicích prohledávali zavazadla, všechno z nich vyházeli. Matku to úplně vyvedlo z míry. Když jsme sem přijeli v roce 2001, tak nám dali jen razítko do pasu.
Při představování knihy jste podotkla, že nesouhlasíte s postojem Václava Klause ani Václava Havla k vašemu otci. Nezaznamenala jste alespoň malý posun v této věci po nástupu současného prezidenta?
Nevidím žádné rozdíly, spíše podobnosti. Když například senát doporučil vyznamenat otce a jeho přátele, tak to oba prezidenti shodně ignorovali.
Co se čtenář, který četl osmisetstránkovou beletrizaci příběhu bratří Mašínů od Jana Nováka Zatím dobrý, jež získala hlavní cenu v literární soutěži Magnesia Litera, dozví z vaší knížky nového?
Novákova kniha je velice povedená, ale přece jenom je to velký příběh tří generací naší rodiny. Já jsem se více zaměřila na závěť, kterou napsal před popravou Josef Mašín starší, a okolnosti jejího vzniku. Otcův příběh jsem slyšela mnohokrát, ale na spoustu mých dotazů mi neodpověděl. Hlavně mě zajímalo, proč 24 tisíc ozbrojenců ve východním Německu pronásledovalo pět mládenců vyzbrojených čtyřmi pistolemi. Z dnešního pohledu je to naprosto přehnaná, nepříčetná reakce. Další otázkou bylo, co tehdy vůbec Američané věděli o tomto dění a jak na něj reagovali. Abych mohla odpovědět na tyto otázky, musela jsem se na věc podívat i z druhé strany. Všechny zatím vydané knížky byly založeny na svědectví mého otce, strýce a Milana Paumera. Navštívila jsem tedy archívy ve Spojených státech, v Německu, ve Velké Británii i v České republice. V Čechách jsem hovořila s lidmi, kteří otce znali. V Německu jsem zase zpovídala známé policistů, již se zúčastnili pronásledování, stejně jako některé důstojníky CIC (the Counter Intelligence Corps, vyšetřovací orgán armády USA, předchůdce CIA - pozn. autora), kteří skupinu vyšetřovali po odchodu na západ. Chtěla jsem příběh postavit do kontextu tehdejší doby.
Co si myslíte o lidech dobrovolně sloužících československé armádě potažmo komunistickému režimu po převzetí moci stranami Lidové fronty v roce 1948?
Vzhledem k tomu, že převzetí moci komunisty v únoru 1948 nebylo legitimní, tak by i armáda, jež přísahala věrnost komunistické straně, byla oprávněna zasáhnout proti tomuto aktu. Vojáci totiž především přísahali, že zůstanou věrni československému lidu. Ve skutečnosti existovala řada důstojníků, kteří byli v opozici, i o tom píšu ve své knize.
A co svědomí policistů, kteří se střetli s otcovou skupinou?
Myslím, že je to víceméně stejné jako s důstojnickým sborem, také spousta východoněmeckých policistů utekla na západ. Je to věc svědomí. Jedná se o otázku, jestli být statečný, nebo nebýt statečný, a každý z nás se s ní denně setkává, pokud se děje nějaká nespravedlnost - jestli vstaneme a postavíme se proti tomu, nebo se budeme krčit někde v koutě. Samozřejmě v 50. letech byla situace daleko drsnější, rozhodnutí tím bylo ovlivněné. Proto si myslím, že je to ohromující historie, neboť obě generace mých předků se musely rozhodovat ve velice obtížné situaci.
Jak byste srovnala boj skupiny Tří králů vašeho dědečka proti nacistům a emigraci vašeho otce na západ?
Co se týče dědečka, tak ten byl tady v republice a bojoval, dokud nepadl. Jeho synové chtěli také zůstat a bojovat, dokud to bude možné. Když odešli, tak s úmyslem vrátit se. Při zahájení svého odboje tady stáli s holýma rukama, neměli žádné peníze ani zbraně. Byli to mladí kluci. Jejich otec zahájil odboj ve 40 letech, měl za sebou vojenský výcvik, účast v 1. světové válce. K dispozici měl arzenál zbraní, pomocníky a finanční zdroje. Při uvážení těchto okolností to od jeho synů bylo velice statečné chování, začali prakticky od nuly. Aby získali zbraně, přepadli policejní stanici. V knize jsem popsala, jak se snažili získat nějaký vojenský výcvik. Průměrný občan by si jenom řekl: Proboha, vždyť komunisty podporuje Sovětský svaz, copak je vůbec možné začít s nějakým odbojem? Kdežto ti kluci se rozhodli, že režim svrhnou. Odešli, protože v té době komunistická strana neustále hlásala, že tady jsou špioni CIC, dokonce i Slánský byl označen za špiona, takže se čekalo, že začne třetí světová válka a že USA plánují osvobození Československa. Toto očekávání bylo potvrzováno vysíláním zahraničních rozhlasových stanic, jako byl Hlas Ameriky nebo Rádio Svobodná Evropa.
Co měl váš otec s přáteli v plánu po útěku z republiky?
Dnes se těžko můžeme vžít do tehdejšího myšlení lidí, ale našla jsem doklady o tom, že uprchlíci z Polska, Maďarska a Československa vypovídali ve Spojených státech, jak byli o osvobození přesvědčeni a věřili, že je to jenom otázka týdnů. Takže otec s bratrem se rozhodli k tomu, že odejdou stejně jako předchozí generace do západních ozbrojených sil a vrátí se s armádou, která jejich vlast osvobodí. Tady už se nedal odboj prakticky provozovat. Když například chtěl jet člověk z Prahy do Pardubic nákladním autem, musel na to mít speciální povolení, nesměl vlastnit podrobné mapy, i psací stroje musely být registrovány a materiál do rozmnožovacích strojů byl pod dohledem. Stačilo, když se člověk procházel po městě, kde nežil, a zeptal se na cestu. Mohl být odvlečen na policejní stanici a obviněn ze špionáže.
Jak dlouho otec po emigraci do USA doufal v osvobození Československa za pomoci západních ozbrojených sil?
Do americké armády vstoupili se strýčkem a Milanem Paumerem okamžitě. Dostávali nabídky na studium na různých vysokých školách, samozřejmě zadarmo. Také jim bylo nabízeno zfilmování jejich příběhu, takže měli řadu jiných příležitostí, přesto se stali americkými vojáky s úmyslem osvobodit svoji vlast. Věřili tomu až do roku 1956, kdy Sověti potlačili povstání v Maďarsku a bylo jasné, že západ nebude intervenovat. Otec byl samozřejmě strašlivě zklamán, protože až do té chvíle pevně věřil v osvobození.
Odsuzujete každého, kdo vstoupil do komunistické strany?
Myslím, že je velký rozdíl mezi lidmi, kteří do strany vstoupili v euforii osvobození v roce 1945, a mezi těmi, kteří tam vstoupili po roce 1949. To už každý musel vědět, o co se jedná.
Proč jste knihu nazvala právě Odkaz?
Příběh se točí okolo závěti, kterou dědeček napsal v pankráckém vězení. Je o povinnosti, kterou svým synům odkázal. Povinnosti bojovat vždy proti nesvobodě a za osvobození své země. Je to vlastně stoletá historie o plnění tohoto odkazu mým otcem, jeho bratrem, sestrou a jejich přáteli. Je to i odkaz pro všechny Čechy, protože každý Čech je zodpovědný za svobodu své země.
Co by se muselo stát, aby se váš otec vrátil do České republiky?
To je otázka politické a právní kontinuity a dokud se toto nezmění, tak se otec nevrátí.
