Společnost bez otců si koleduje o brutalitu. Knize o Breivikovi se vzpírá žaludek

Petr Vizina Petr Vizina
21. 9. 2019 13:08
Existují důvody, které četbu činí nesnesitelnou. Česky nedávno vydaná dokumentární reportáž s příběhem norského vraha Anderse Breivika jich několik palčivě připomene hned zkraje.
Norský masový vrah Anders Behring Breivik u soudu.
Norský masový vrah Anders Behring Breivik u soudu. | Foto: Reuters

Ještě před otevřením rozsáhlého textu norské novinářky Åsne Seierstadové nazvaného Jeden z nás: Příběh o Norsku člověka napadne, zda opravdu nejsme fascinováni zlem, zda nás více zajímají strůjci monstrózní, nekonečné krutosti než jejich oběti. Konečně strategii temné přitažlivosti násilí využívají fanatici všech odstínů, ve jménu bílé rasy, islámu nebo ekologie, aby upoutali pozornost.

Otázka na úvod, kterou kniha klade, tedy je, zda se na 578 stranách chceme zabývat Andersem Breivikem namísto těmi 69 lidmi na letním táboře sociálnědemokratické mládeže, které fanatik 22. července 2011 chladnokrevně povraždil na ostrově Utøya.

Debata, zda a proč čtenáře trápit pohledem na lidské neštěstí a surovost, se vede u fikce a je legitimní. V případě norského masového vraha jde o dokument, toto se skutečně stalo. Povede se říci něco doposud nevysloveného o prostředí, které tak odporný čin uprostřed vyspělé a kultivované společnosti zplodilo? Název dokumentární knihy tento "norský příběh" slibuje.

Na počátku vyprávění se autorka vrací na konec 70. let minulého století, do doby Breivikova narození, k příběhu jeho rodičů. Vhled do vrahova dětství vypisuje triviální rovnici: na jedné straně nepřítomný, tedy ničemný otec, zatímco matka, kterou velkoryse podporuje sociální systém tehdejšího Norska, nestačí na plnění základních potřeb dítěte - tedy takových, aby se z něj nestalo necitelné narcistní monstrum.

Společnost bez přítomných otců si koleduje o brutalitu, pokřivená, zmutovaná maskulinita se vybíjí nebezpečnými způsoby, dalo by se poněkud lacino uzavřít a knihu odložit. Dozvídáme se, že Breivik, který tolika rodičům způsobil tolik hrůzy, žije až do svého zločinu doma s matkou, pět let připoutaný k počítačovým hrám téměř nevychází.

Pokus vykročit k mužskému pólu reality končí přijetím ke svobodným zednářům, ale právě jen přijetím. Záliba v rytířích, bojovnících a křižácích zůstane u Breivika infantilní a mělká, touha být rytířem bílé rasy vrcholí střílením bezbranných dětí, které z ostrova nemají kam utéct.Tolik k člověku vraždícímu v uniformě s nášivkou Lovec marxistů.

Autorka knihy Åsne Seierstadová.
Autorka knihy Åsne Seierstadová. | Foto: ČTK/DPA

Čtenářův žaludek se znovu pohne při vzpomínce na perverzní hlasy, které se po tragédii objevily: že sice s Breivikovým činem nesouhlasí, ale není divu, protože islamizace Evropy může tak zoufalý čin odporu vyvolat. O 300 stran později kniha připomene, že stejnou zvrácenou logikou svůj čin vysvětloval po střelbě a atentátu výbušninami i sám masový vrah.

Není těžké pochopit, že fanatické myšlení nemá původ v teroristově hlavě; jedině v jeho hlavě ale perverzní myšlení rozkvete v čin, ať už jde o střelbu do desítek teenagerů, nebo stromy pokácené na koleje, jak tomu bylo v nedávné české obdobě. Ty dva případy se liší jen v míře, nikoli v principu.

Už z pokusů o četbu Hitlerova Mein Kampf víme, že strůjci masové hrůzy nejsou žádní originální myslitelé. Proto se teroristické činy vykládají také jako pomsta světu za to, že jejich namnoze banálnímu uvažování odmítl naslouchat. U Breivika to platí stoprocentně.

Dokument shrnující fakta, jak jej Åsne Seierstadová napsala, naráží na svá omezení. Těžko z něj třeba vystopovat ten zlomový moment, pokud takový existuje, kdy se outsider Breivikova druhu mění ve společenské nebezpečí, kdy perverzní myšlení zablokuje schopnost základní empatie.

Autorce se daří přiblížit šok, který po střílení na ostrově Utøya následoval. Norsko, jehož kultura vyrůstá z dodnes živých kořenů striktního protestantismu, v souladu s touto tradicí vnímá děti jako nanejvýš potřebné společenské ochrany. Proto země cítí vinu za to, že "své" děti před Breivikem nedokázala ochránit. Tehdejší premiér Jens Stoltenberg zjišťuje, že fanatikovu akci na straně policie provázela série nešťastných rozhodnutí.

Reportážní dokument Jeden z nás: Příběh o Norsku je zážitkem nutícím k dávení. Nejspíš je to tak správně. Toto se 22. července 2011 opravdu stalo. Potíž je v tom, že čtenáři mají nejspíš o náboženské nebo rasové nesnášenlivosti jasno. Zatímco ti, kdo slyší na hesla hecující k fanatismu, se objemným dokumentárním knihám asi nevěnují.

Åsne Seierstad: Jeden z nás. Příběh o Norsku

(Přeložila Eva Dohnálková)
Nakladatelství Absynt 2019, 584 stran, 399 korun

 

Právě se děje

před 44 minutami

Policisté v Paříži zasáhli slzným plynem proti demonstrantům, kteří začali páchat výtržnosti po demonstraci proti rasové nespravedlnosti

Policejní těžkooděnci v Paříži zasáhli slzným plynem proti demonstrantům, kteří začali páchat výtržnosti po poklidné, ale nepovolené demonstraci proti násilí bezpečnostních složek a rasové nespravedlnosti. Napsala to agentura AP poté, co se u jednoho z pařížských soudů sešly tisíce lidí v reakci na vlnu protestů v USA. Úřady předtím manifestaci zakázaly, protože kvůli epidemii covidu-19 ve Francii stále nejsou povolené akce o více než deseti lidech.

Zdroj: ČTK
před 1 hodinou

Květnová nehoda dopravního letadla v Pákistánu má další oběť, zraněním v nemocnici podlehla dvanáctiletá dívka

Květnová nehoda dopravního letadla Airbus A-320 v pákistánském velkoměstě Karáčí má další oběť. Tou je dvanáctiletá dívka, která spolu s dalšími třemi lidmi utrpěla zranění na zemi při zřícení letadla na hustě osídlenou čtvrť v blízkosti letiště. Dívka v pondělí následkům zranění podlehla.

Při pádu letadla zahynulo 97 cestujících a členů posádky, dva pasažéři nehodu přežili. Airbus narazil do několika domů ve čtvrti Model Colony blízko letiště, čtyři její obyvatelé utrpěli zranění, mezi nimi i dvanáctiletá dívka, která v pondělí zemřela na následky popálenin. Další tři zranění jsou stále hospitalizovaní. Letadlo při svém pádu zničilo nebo poškodilo nejméně 18 domů.

před 1 hodinou

Americké ministerstvo obrany kvůli nepokojům, jež vypukly kvůli úmrtí černocha George Floyda, vyhlásilo druhý nejvyšší stupeň ochrany ve svém sídle

Zdroj: ČTK
před 2 hodinami

Florbalisty sezony se stali premiérově Curney a Ratajová

Útočníci Jiří Curney z Mladé Boleslavi a Denisa Ratajová ze švédského celku Pixbo Wallenstam se shodně premiérově dočkali triumfu v anketě Florbalista sezony. Ukončili dlouhodobé kralování Matěje Jendrišáka z Linköpingu a Elišky Krupnové, klubové spoluhráčky Ratajové. Kvůli opatřením po pandemii koronaviru se nekonal slavnostní večer a vítězové byli vyhlášeni v přímém přenosu na programu ČT Sport.

Třicetiletý Curney v kategorii Florbalista sezony zvítězil s 503 body a o 62 předčil rekordmana Jendrišáka, který vyhrál v minulých šesti ročnících a celkově triumfoval osmkrát. Třetí skončil s 277 body další útočník Marek Beneš z Pixba Wallenstam.

"Porazit Matěje je pro mě neuvěřitelné. Samozřejmě si toho moc vážím a těší mě to. Nečekal jsem, že to někdy můžu vyhrát," uvedl v tiskové zprávě Českého florbalu Curney, který je rekordmanem základní části české superligy s 685 body i s 383 góly z 309 zápasů a také se 164 body z 89 duelů play off. V ročníku 2018/19 stanovil také maximum jedné sezony superligy s 87 body z 26 utkání.

Čtyřiadvacetiletá Ratajová získala 499 bodů a o dva roky starší Krupnovou, která vyhrála v minulých čtyřech ročnících, předčila o 46 bodů. Třetí skončila Martina Řepková s 237 body.

Ratajová byla nejproduktivnější českou hráčkou na prosincovém mistrovství světa v Neuchatelu s devíti body (6+3) ze šesti zápasů a dostala se i do All Star týmu. Ve švédské lize byla také nejproduktivnější reprezentantkou z tuzemska s 45 body (24+21) z 23 utkání.

"Velice si toho vážím, jsem tím potěšená. Určitě to teď doma s rodinou oslavíme. Patří to i Elišce Krupnové a Tereze Urbánkové, které jsem měla v prvním útoku reprezentace kolem sebe a sedlo nám to spolu, s Eliškou spolu hrajeme už hodně dlouho," prohlásila Ratajová.

Další zprávy