Pohled zvnějšku prospívá, zejména v tak uzavřené společnosti, jako je ta česká, a zvlášť když je zacílený na národní monolit. Pohled Anthonyho Sitruka, narozeného roku 1975, na Jana Palacha, který se upálil v lednu 1969, je ale krátkozraký, nepoučený a mnohokrát se opírající v první řadě o Google.
Příliš příkrý odsudek? Nikoliv. "Ať jsem dělal, co jsem dělal, Google mi o tom nic neprozradil, ani ve francouzštině, ani v angličtině. Byl bych mohl angažovat nějakého českého překladatele," dumá autor ve věci "objevování" toho, zda Jan Palach chodil s nějakou tou "malou studentkou v upnutém svetříku".
Archivy, pamětníci, souvislosti, vzdělání, logika? Ale kdepak, Google přece ví všechno. Jen škoda, že autor neumí česky.
Jazyková nevybavenost a spoléhání se na internetový vyhledávač jsou fatálními limity, ne však těmi posledními. Sitruk vůbec nepochopil komunistický systém za železnou oponou. Represe po roce 1948 redukuje na pouhé střety v rámci komunistické strany, jako by o majetky, kariéru a životy nepřicházeli sedláci, živnostníci, intelektuálové, kněží. Dubčekovo pražské jaro pak naopak podporovali bez výhrad "všichni".
Tam, kde se autorovi nedostává informací, pouští se do nezřízeného snění. Neříká přímo, že věci jsou tak, jak ve svých alternativních pasážích tvrdí, ale třeba by být mohly, že?
Stránky o tom, že třeba skutečně existovala skupina odhodlaných pochodní a Palach si zkrátka vylosoval jedničku, autor nemůže opírat o žádná fakta - kromě obecně známého Palachova tvrzení v dopise na rozloučenou, jejž lze ale pokládat za zostřenou formu nátlaku na nesvobodný režim -, přesto tuto věc označuje za nejchoulostivější a nejnejistější aspekt příběhu. Fake news jak vyšitá. "Předpokládejme, že ta skupina existuje," žene se spisovatel do ztracena bez jakékoliv brzdy.
A co Palachova matka, když za synem jela do Prahy a ještě nevěděla, že se polil hořlavinou. Jaké měla představy o společném programu? Přece že si "dá na terase kavárny trdelník… a koupí si nějaký malý suvenýr". Bože!
Tenhle nesmysl už nevydrží ani překladatel (jehož lze jen litovat, že takovou práci vzal) a v poznámce podotkne: v Praze koncem šedesátých let minulého století nebyly běžné ani kavárny, terasy ještě méně a trdelník se tu nevyskytoval žádný. Prodejny suvenýrů také nebyly z nejpočetnějších, dodejme my.
Prague, il y a cinquante ans. « Comme un éclair, la Torche numéro une, ce tableau de Rubens, cette vision cauchemardesque et sublime d’un corps qui se disloque, noyé dans des flammes immenses, vient de se mettre en route et d’illuminer le musée vers lequel tous les regards se tournent, horrifiés, fascinés, éblouis, et je ne peux m’empêcher de penser qu’aujourd’hui, on filmerait ça d’un téléphone portable. Qu’aujourd’hui on s’exclamerait, comme un journaliste assistant au spectacle insensé d’un Boeing percutant la tour une du World Trade Center : "C’est génial". » La Vie brève de Jan Palach Anthony Sitruk Éditions Le Dilettante [Un immense merci à Christophe Chenallet et Nicolas Plaire pour la réalisation de cette vidéo]
Zveřejnil(a) Anthony Sitruk - Auteur dne NaN. undefined NaN
Autorovi však nelze upřít jistou míru investigativního úsilí. To projevil například tehdy, když přijel do Prahy a ze svého stanoviště na Václavském náměstí se vydal "hledat dlouhou Legerovu ulici, kterou jsem našel ztracenou za Muzeem poté, co jsem bloudil v přilehlých ulicích". Podruhé: Bože! Sitruk Legerovu ulici opravdu "hledal"! A našel ji kdesi "ztracenou".
Pro mimopražské: Legerova ulice je ta dálnice, která protíná Václavák, ta se nedá nenajít ani hledat, ona je prostě všude, rozhodně ne ztracená. Ostatně někdejší klinika plastické chirurgie, kam popáleného Palacha převezli, stojí nějakých 400 metrů od budovy Národního muzea.
Dost už těch jízlivostí, ukažme si na nějakém příkladě další rys Sitrukovy práce, a to její totální plytkost.
Autor se snaží přiblížit francouzskému čtenáři mimo jiné i kvalitu Palachova křestního jména. Ponechme stranou výtku ke stavbě věty, když tvrdí, že jde o jméno "již několik desetiletí nejvíce dávané českým chlapcům", stejně jako drobnost, že aktuálně je tímto jménem Jiří. Po "ani ne dvouminutovém pátrání" (hádejte kde, ano, na Googlu) najde Francouz v českých dějinách řadu hrdých nositelů tohoto jména. Bez ladu a skladu pak jmenuje Jana Patočku, Jana Zajíce či Jana Zábranu.
Majstrštyk se mu povede, když zájem o toto jméno dokumentuje názvem kdysi populárního popěvku "Chtěl bych se jmenovat Jan". Proboha potřetí: co má skladba skupiny Buty, která pokračuje "být přítel dívek a dam / přicházet k nim nepozván / a odcházet nepoznán", co mají tyto dadaistické veršíky společného s tragickým a heroickým činem Jana Palacha? Asi tolik, co kniha Krátký život Jana Palacha s realitou - naprosto nic.
Anthony Sitruk: Krátký život Jana Palacha
(Přeložil Tomáš Kybal)
Nakladatelství Práh 2019, 176 stran, 239 korun
Kdybychom chtěli kvalitu Sitrukova díla vyjádřit v procentech, bylo by těžké najít důvod, proč udělit i nějakých minimálních deset bodů. Snad jen za to, že autor zůstal věrný názvu knihy, která je skutečně krátká, byť se to grafik nebývale vzdušnou sazbou snaží zamaskovat.
Anthony Sitruk projevil pochopení pro chování Čechů po obsazení jejich země Sověty. "Hovořilo se o pasivní rezistenci, ale nic takového: tato byla aktivní a pacifická". No vida, nepovedená kniha tak Čechům přece jen něco nového přinesla. A to moře, dokonce Pacifik. Děkujeme.
Ne, i těch deset procent by bylo příliš mnoho.
