Každý rok návštěvníky festivalu v Karlových Varech čeká nějaké to překvapení. Milovníci kávy letos jásají nad přítomností podniků, kde si lze dopřát šálek z lokálně upražených zrn s patřičně jemnou aciditou a vyváženou sladkostí.
Nejzarytější filmoví fanoušci počítající každou minutu mezi projekcemi - jichž lze při správném načasování stihnout i pět denně - naopak úpí, že zmizela oblíbené bageterie vedle hotelu Thermal, která řešila rychlý příděl kalorií před úprkem na další film.
Ta největší "překvápka" však v sobotu opět čekala v kinosálech. Jedno zní: láska může vypadat, jako když farmář stahuje jehně z kůže. Alespoň tomu tak je v gay filmovém dramatu zvaném Na konci světa, které si během lednové premiéry na americkém festivalu Sundance vysloužilo přirovnání k průlomovému hollywoodskému filmu s homosexuální tematikou Zkrocená hora.
O zvířatech a lidech
Také debutující britský režisér Francis Lee v Na konci světa vypráví o lásce dvou mužů uprostřed přírody, hledá však i domácí inspirace. Nelze si nevzpomenout na adaptaci románové klasiky Na větrné hůrce od Andrey Arnoldové. Její film Bouřlivé výšiny též snímal zablácená těla dvou milenců uprostřed podmanivě nasnímané krajiny v až živočišných polohách.
Francis Lee svůj film natáčel takřka na stejných kopcích. Akorát tentokrát ta těla patří jen mužům, případně ovcím. Ale netřeba se děsit, o zoofilii nepůjde.
Syn ochrnutého farmáře čelí drsnému životu v místech, jež už takřka všichni mladí opustili. Po nocích pije do bezvědomí a občas má až násilně divoký sex s místními mladíky. V něm je asi tolik romantiky jako při cejchování dobytka.
Až s příchodem zprvu nenáviděného rumunského pracanta na rodinnou farmu protagonista objeví, co je něha. A kupodivu možná tou vůbec první scénou, kdy se něco podobného naznačí, je porod jehňátka, které rumunský migrant Gheorghe tře slámou do prvního nadechnutí s pozorností, jako by šlo o dítě.
Snímek Na konci světa je zpočátku pozoruhodný tím, jak zasazuje příběh jednotlivce do osudu celé krajiny a jak se pokouší vyprávět mlčenlivě, až zarputile jen pomocí filmových obrazů. Ty vytvářejí zvláštní paralely mezi vztahy ke zvířatům a k lidem.
Vizuální bravuru však nakonec vždy naruší věta či výraz tváře. Ve snaze vyhnout se klišé příběh bohužel upadá do jiných.
Zoofilie z vesmíru
Nakonec tak o poznání větší překvapení prvních dní festivalu přinesl mexický režisér Amat Escalante. Jeho film - jak napovídá už název Divý kraj - se též noří do lůna přírody. Též řeší homosexualitu a též obsahuje řadu tělesných scén. A v jistém smyslu tu tentokrát o zoofilii jde. A ke všemu je to zoofilie z vesmíru.
Filmaři střední a jižní Ameriky rádi kombinují sociálně laděná dramata s magickým realismem. Escalante ve svém asi nejradikálnějším filmu, s nímž získal cenu za režii na festivalu v Benátkách, dlouho též jen jemně poukazuje na tajuplnost kraje, na cosi záhadného uprostřed mlhy.
Jenže pak diváky převálcují erupce autorovy představivosti, do kraje vtrhne erotický sci-fi horor.
Už v první scéně filmu se žena miluje s podivným, evidentně však živým objektem. Ale to ještě divák dostane jen záblesk, který by mohl být snem, vidinou či metaforou. Pak docela dlouho sleduje drama komplikovaného vztahového několikaúhelníku, u nějž jsou tři úhly jen základem.
Mohl by to být film o potlačované homosexualitě, nevěře, rozbití manželství. Nebo film o sociálních rozdílech v Mexiku. A také je. Ale to je Escalantemu málo. Nejen že až horečnatě stříhá mezi jednotlivými postavami a motivy, neustále zamlčuje a neustále publikum zahrnuje obrazy, v nichž se krása střídá s neklidem.
Především do svého filmu časem vpustí chapadlovité monstrum z vesmíru a sleduje, co přítomnost záhadné bytosti - u níž není jasné, je-li potěšením, spásou či zkázou - provádí s osudy jeho hrdinů a etickými stanovisky publika.
Zní to moc abstraktně? Snímek Divý kraj je až příliš originální, aby se z něj prozradilo něco konkrétního. Může snadno zklamat fanoušky sociálních dramat, neboť pracuje s iracionálními běsy, mezidruhovou erotikou a morálkou z jiné galaxie. A milovníky hororů a filmů z jiných galaxií zase může zmást, že nejde o příběh s hrdiny a padouchy.
Různé podoby touhy však film ohmatává s lačností mimozemské chobotnice, jaká se na plátna multiplexů do běžné kinodistribuce jen tak nepodívá.
Přesně kvůli takovým filmům se jezdí na festivaly. Kvůli nim se vyplatí spát jen několik hodin denně, občas v sále klimbat a pak nespravedlivě odsoudit jiná díla. Stát se zajatcem té zvláštní festivalové subjektivity. V ní občas dojde ke střetu s filmovým monstrem, které diváckými návyky a soudy otřese v základech.
