"Jedno zazvonění, pak položit, chvíli počkat, pak zavolat znovu," vysvětluje domluvený signál Viktor Seige, který se s Fuksem přátelil na sklonku jeho života v 80. a 90. letech. Seige, nyní manažer v pražské IT firmě, patřil tehdy k nadšeným Fuksovým čtenářům. Dnes je jedním z mála žijících pamětníků, kteří spatřili tajemný spisovatelův byt v ulici Národní obrany zevnitř.
Coby student napsal se spolužáky spisovateli dopis a autor, od jehož narození tuto neděli 24. září uplynulo 100 let, ho v roce 1985 pozval na návštěvu. Setkávali se devět let. "Mluvili jsme spolu o matematice, tedy spíš já, protože jsem ji studoval. Ladislav Fuks rád vyprávěl o filozofii, ale ptal se i na život na fakultě, na mou pozdější práci. O svých knížkách vlastně moc mluvit nechtěl," vzpomíná sedmapadesátiletý Seige při rozhovoru v pražské restauraci.
Kdo se do Fuksova přísně střeženého soukromí dostal poprvé, nevycházel z údivu. "Uvnitř to vypadalo jako v operetě a krematoriu zároveň. Plyš, samet, temno, reprodukovaná italská hudba," vzpomínal na svou návštěvu Fukse v 70. letech spisovatel Petr Šabach. Další si v bytě, kde okna byla zalepená tmavými tapetami, vybavují lidskou lebku, amfory, umělé květiny, vycpaného papouška.
Viktor Seige líčí četná zrcadla, díky nimž to vypadalo, že za mysteriózní pracovnou jsou další podobné pokoje, ale "tam vzadu" ve skutečnosti už nic nebylo. Příbytek jako by korespondoval s Fuksovým literárním stylem, v němž si autor "zahrává se čtenářem, přivádí ho na různá rozcestí, takže ten neví, kde vlastně je," jak poznamenává v rozhovoru Jan Poláček, autor knihy o Fuksovi Příběh spalovače mrtvol, která nyní vychází v novém vydání.
Román Spalovač mrtvol z roku 1967 vypráví o tom, jak se spořádaný vedoucí krematoria a starostlivý otec promění po příchodu německých okupantů v udavače a vraha, a je hlavně asi díky filmu Juraje Herze nejznámější Fuksovou knihou.
Ale spisovatel zazářil už svou prvotinou z roku 1963 nazvanou Pan Theodor Mundstock. Tragický příběh o židovském muži čekajícím na transport do koncentračního tábora, jenž věří, že blížící se peklo přežije díky systematické přípravě, byl přeložen do řady jazyků a stal se nečekaně světovou literární událostí. Například New York Times označily román za "skvělý", jeho vyprávěcí styl "za rafinovaný a zároveň empatický" a hlavní postavu přirovnaly ke "Kafkovu Josefu K. vystavenému hrůzám spalovacích pecí".
Jak ale připomíná ve své fuksovské monografii Vítěz i poražený olomoucký literární historik Erik Gilk, Fuksův autorský rukopis byl zcela originální, spisovatel sám beletrii téměř nečetl a před vydáním svých prvních děl se jako čtenář nesetkal s žádnou knihou Franze Kafky, s nímž byl někdy srovnáván. "Při mé přednášce v Benátkách mi italský bohemista Sergio Corduas řekl, že Fukse považuje za významnějšího českého spisovatele, než byl Milan Kundera," poznamenává Gilk v rozhovoru.
Rodák z Prahy Fuks se stal hned po vydání prvotiny v 41 letech spisovatelem z povolání. "To se nepoštěstilo ani Karlu Čapkovi či Michalu Vieweghovi," poznamenává Gilk. V době, kdy na Západě Kunderu ani Bohumila Hrabala ještě nikdo neznal, se zrodila nová literární hvězda pocházející zpoza železné opony. Fuksovi rok po úspěchu Pana Theodora Mundstocka blahopřál k milánské svatbě s italskou bohemistkou Giulianou Limitiovou osobním telegramem dokonce sám papež i předseda italské komunistické strany.
Stín fízla
"Tohle třeba dostal od Karla Gotta," ukazuje někdejší Fuksův přítel a tajemník Jiří Tušl ve svém panelákovém pražském bytě malé přesýpací hodiny, které mu autor později daroval. Fuks s Gottem se setkali při jedné autogramiádě během normalizace.
Zatímco zpěvák rozdával rychle jeden podpis za druhým, vybavuje si Tušl, literát doprovázel každý autogram dlouhým osobním věnováním. "Závidím vám tu rychlost, s jakou stačíte uspokojit dvojnásobek ctitelů než já," řekl podle Tušlových vzpomínek Fuks Gottovi, který na to odpověděl. "To víte, pane doktore, od blbého tenora se - na rozdíl od vás - nic víc než podpis nečeká."
Osmdesátiletý Jiří Tušl si už nepamatuje, jaká podpisová akce svedla tak rozdílné osobnosti dohromady. Tyto dvě celebrity 60. let měly přece jen něco společného. Obě si v následující dekádě svým způsobem posypaly hlavu popelem, aby odčinily své předchozí - v očích normalizátorů - "prohřešky". Gott svou krátkou emigraci ze začátku 70. let napravil dopisem Gustávu Husákovi, v němž ho prosil o shovívavost. Fuks zase učinil pokání za temné ladění svých úspěšných románů a novel, v nichž mnozí viděli kritiku jakéhokoli totalitního režimu, tedy nejen nacistického.
V 70. letech napsal román Návrat z žitného pole, v němž si vzal na paškál poúnorovou emigraci, v novele Křišťálový pantoflíček ztvárnil dětství ikony komunistického odboje Julia Fučíka. A v roce 1977, v předmluvě k novému vydání románu Myši Natalie Mooshabrové, jenž vyšel poprvé v roce 1970, odmítá předchozí výklady, že jde o satiru na tehdejší režim.
Tyto pro leckoho poraženecké kompromisy "svědčí o Fuksově zoufalé snaze dosáhnout nového vydání" svých knih, píše ve své monografii Jan Poláček. Ten také v archivu ministerstva vnitra narazil na spis, podle nějž byl Fuks od roku 1972 veden jako spolupracovník StB, přičemž v dokumentu je původní označení A (agent) přeškrtnuto a nahrazeno písmenem D (důvěrník), což byla jakási nižší a často neplacená forma spolupráce.
Fuksův svazek však byl skartován. Podle Poláčka nicméně není známo, že by spisovatel někomu jakkoli ublížil, a nenašlo se "ani svědectví pamětníků, kteří by takovou možnost naznačovali".
Podle Michaely Kuthanové z Památníku národního písemnictví, jež je kurátorkou výstavy o Fuksovi v pražském letohrádku Hvězda, podepsal v 70. letech tehdy slavný spisovatel "smlouvu s ďáblem" - "výměnou za možnost publikovat doma i v zahraničí, cestovat do západní Evropy a žít vlastním způsobem života". Fuks byl totiž gay a v jeho společnosti se pohybovali velmi mladí - byť tedy ne nezletilí - hoši.
Homosexualita byla v Československu trestná až do roku 1961 a ještě dalších bezmála třicet let představovala společenské tabu. Vydírání a nátlak tajné policie na Fukse, který byl znám jako člověk bojácný a za každou cenu se vyhýbající konfliktům, mohly být velmi brutální.
To ve svých vzpomínkách popsala spisovatelka Eva Kantůrková, kterou Fuks podle jejích slov přesvědčoval, aby odvolala podpis Charty 77. Kantůrková v memoárech zmínila zážitek filozofa Karla Kosíka, jenž potkal Fukse "ve společnosti svých mladíčků a jakéhosi staršího, přísně vyhlížejícího muže". Později Kosík spatřil Fukse, jak klečí u zdi a u něj stojí onen komisní chlapík, nejspíš estébák. Kosík zaslechl, jak říká Fuksovi: "Tak vstaň, ty ku…, tak vstaň!" Ponižující scénu smutně komentoval filozof slovy: "Fízl strká českému spisovateli čumák do bláta."
V nové době, v roce 1990, měla vyjít reedice Fuksových knih Myši Natalie Mooshabrové a Oslovení z tmy, ale nakladatel přípravu zrušil s odůvodněním, že v nových poměrech je třeba dát přednost dříve zakazovaným autorům.
Poté co na vedlejší kolej odsunutý spisovatel v 71 letech v roce 1994 zemřel, následovalo šestileté období sporů o práva na vydávání jeho knih, které proto až do roku 2000 nemohly vycházet. Teprve poté se možnost publikování uvolnila a znovu vyšla Fuksova nejznámější díla. V posledních letech se navíc objevila řada divadelních adaptací jeho románů, zejména Spalovače mrtvol, což podle literární historičky Michaely Kuthanové dokládá novou aktuálnost Fuksových témat.
"Fascinující i pro dnešního čtenáře zůstává mistrné zobrazení procesu postupného zakořeňování zla v mysli jednotlivce, procesu, který ovšem probíhá uvnitř člověka, skryt a nepozorován a velmi nenápadně," zmiňuje Kuthanová například hrůznou transformaci hlavní postavy románu Spalovač mrtvol Karla Kopfrkingla, který si po svém vyložil požadavky nového režimu. "Lež se tváří jako pravda, krutost jako milosrdenství, vrah jako zachránce lidstva. Etická ambivalentnost a zmatení pojmů v mnohém připomínají dnešní média plná kampaní, hoaxů a fake news," doplňuje Kuthanová.
Podle Erika Gilka Fuks například v knize Oslovení z tmy do určité míry předběhl pozdější a dodnes populární vlnu postkatastrofické prózy. Tento román, který líčí manipulaci ze strany samozvaného mesiáše, mnohými chápaný jako alegorie na situaci po sovětské invazi, vyšel až v roce 1972 navzdory za normalizace obnovené cenzuře. Možná šlo o poslední kapku pro StB, která právě v tomto roce začala Fukse zpracovávat.
Krátká vzpoura proti odlišnosti
Fuks přišel na svět v rodině vysoce postaveného důstojníka prvorepublikové kriminální policie a s přísným otcem nikdy nenavázal citový vztah. "Vyrůstal jsem v rodině, kde kroužila tajemství vraždy, otec měl na starosti nejrůznější případy. Nikdy nehovořil o faktech, ale atmosféra… Řekl bych, že byl obětí svého povolání - a já s ním," vyprávěl Fuks v rozhovoru v roce 1969.
V té době možná už pracoval na románu Příběh kriminálního rady, který vyšel o dva roky později a zachycuje neporozumění mezi policejním důstojníkem Heumannem a jeho synem Vikym, jež vyústí až v hororové finále.
Citové zázemí mladého Ladislava Fukse bylo narušené také jistou odtažitostí jeho matky, u níž se ve stáří začala projevovat duševní choroba. Postupující demencí trpící žena bydlela se svým synem v malém dejvickém bytě v posledního letech života až do své smrti v roce 1975. Spisovatel především kvůli ní odmítl emigraci, kterou v roce 1969 zvažoval.
Vystudoval filozofii, psychologii a dějiny umění. Pracoval nejdřív jako úředník v papírnách v Bělé pod Bezdězem a poté dostal místo v památkové péči na západočeském zámku Kynžvart, kde vytvořil jakýsi kabinet kuriozit a zrcadlovou síň, což později realizoval také ve svém pražském bytě.
V roce 1959 v nakladatelství odmítli jeho povídky, které později přepracoval. Kniha vyšla až po Fuksově prvotině Pan Theodor Mundstock. Dostala název Mí černovlasí bratři a autor v ní popisuje tíživou atmosféru nacistické okupace, během níž mizí z jeho gymnaziální třídy jeden židovský spolužák za druhým.
Přestože Fuks nepocházel z židovské rodiny, represe vůči Židům se objevují v několika jeho prvních knihách včetně Spalovače mrtvol. Autor se "snaží všeobecně přijatelnou formou sdělovat své vlastní pocity vyděděnosti z majoritní společnosti," poznamenává Jan Poláček.
Dodává, že dospívajícího chlapce, který si začal uvědomovat svou odlišnost, muselo velmi zasáhnout, když na seřadištích židovských transportů viděl i menší skupinky mužů označených růžovou barvou a mířících také do vyhlazovacích táborů. "Jistě nebezpečí vnímal i osobně," míní Poláček. Aby autor popisoval pocity homosexuála, bylo na začátku 60. let nejen v Československu nemyslitelné.
Traumatické dospívání v rodině vysokého policejního úředníka Fuks vylíčil nejen v pozdějším Příběhu kriminálního rady z roku 1971, ale také ve své třetí knize, Variacích pro temnou strunu z roku 1966. Hlavní dětský hrdina se stejně jako v Mých černovlasých bratrech jmenuje Michal, což bylo Fuksovo biřmovací jméno.
"Postava citově rozjitřeného, mimořádně vnímavého introvertního chlapce, která se objevuje v několika Fuksových knihách, by jistě byla blízká mnohým dnešním mladým lidem," poznamenává literární historička Kuthanová.
Spisovatel se rok po vydání prvotiny rozhodl ke kroku, jenž musel jeho známé, kteří věděli o jeho sexuální orientaci, hodně překvapit. V roce 1964 se v milánské bazilice oženil se stejně starou bohemistkou Giulianou Limitiovou, jež pracovala na univerzitě i v parlamentní knihovně, po matce měla židovské kořeny a její rodina patřila do italské intelektuální smetánky. S Fuksem se seznámila předchozí rok na výstavě v synagoze v pražské Dušní ulici a pak s ním cestovala po Itálii, kde spisovatel přednášel o své knize a judaismu.
Podle Poláčka byla svatba Fuksovou "vzpourou proti vlastní odlišnosti": chtěl těm, kteří se na něj dívali skrz prsty kvůli jeho homosexualitě, ukázat, že je "stejný jako oni". Někdejší Fuksův tajemník Jiří Tušl se domnívá, že spisovatel, který si se svou nastávající před sňatkem zařizoval společný byt v Římě, zamýšlel legálním vystěhováním vyřešit i jiné tlaky. "Věřil, že ve svobodné zemi bude moct svobodně psát," říká Tušl.
Jenže svazek se slečnou Giulianou skončil fiaskem už před svatební nocí. Ladislav Fuks se vytratil z milánské restaurace, ještě než skončila svatební hostina, a společně s mladým rumunským číšníkem odjeli neznámo kam. Z restaurace údajně zmizely i obálky s peněžními dary, které přinesli svatební hosté. Nikdo přesně neví, co se pak dělo. Hned druhý den odjel Fuks vlakem z Říma do Prahy, kde se nechal svým známým, psychiatrem Miroslavem Plzákem na nějakou dobu hospitalizovat v nemocnici v Kateřinské ulici.
Skandál, kvůli němuž intervenovalo například vedení italské komunistické strany u ÚV KSČ, jel za svaz spisovatelů žehlit do Itálie prozaik Arnošt Lustig. Ten se tam setkal i s šokovanou novomanželkou, jež vzápětí odcestovala do Prahy a snažila se na klinice sejít s Fuksem, ale nebylo jí to umožněno. Protože se domnívala, že homosexualita je nemoc, nabízela léčení italskými specialisty. Kvůli vyhýbavým odpovědím doktora Plzáka pojala i podezření, že její Ladislao, jak svou lásku oslovovala, je na klinice držen z politických důvodů.
Ani před svými nejbližšími Fuks, kterého Jan Poláček označuje za "nejzáhadnějšího českého spisovatele druhé poloviny 20. století", o zkrachovalé svatební noci nikdy nemluvil. "Asi v ten svatební večer náhle prozřel, že to prostě nepůjde," domnívá se. Možná si spisovatel uvědomil, že pozornosti StB ani v zahraničí a především při svých návštěvách ve vlasti neunikne, a chtěl se vyhnout případnému vydírání, aby donášel na svou manželku. Ta díky svým kontaktům na italské kulturní a politické kruhy mohla být pro rozvědku zajímavým objektem zájmu.
Přestože italská církev tento rekordně krátký svazek později rozvedla, k občanskému rozvodu nikdy nedošlo a Italka se po Fuksově smrti dožadovala dědictví v podobě práv na vydávání jeho knih. Podle dostupných zpráv neuspěla a práva získali romanopiscovi nejbližší přátelé, každý z nich na jinou knihu.
V křehkosti je naše síla
Práva na Pana Theodora Mundstocka, možná nejpřekládanější Fuksovo dílo, má podle autorovy závěti Radko Tobičík, kterého s o 37 let starším literátem pojil úzký vztah od začátku 70. let. Právník a po roce 1990 podnikatel v cestovním ruchu o soukromí Ladislava Fukse mluvit nechce. "Byla mi blízká jeho životní filozofie: v naší křehkosti je naše největší síla," říká po telefonu Radko Tobičík. Ten podle svých slov poskytl pro aktuální vydání literárního časopisu Host dosud nevydanou Fuksovu esej Mystérium bran, kterou autor napsal krátce před smrtí.
Tobičík, jenž vlastní i práva na zfilmování Pana Theodora Mundstocka, uvádí, že s nejmenovanou filmovou produkcí právě vyjednává o možné nové adaptaci tohoto díla. Román byl zfilmován zatím jen v Polsku, v Maďarsku vznikl podle něj studentský snímek.
Podle Fuksových vzpomínek se o Pana Theodora Mundstocka zajímal jako o svůj možný poslední filmový projekt režisér a producent Charles Chaplin a později také neméně slavný Roman Polanski. Fuks coby nepříliš praktický člověk ale podle pamětníků neměl velký přehled o tom, komu všemu zfilmování přislíbil a případně podepsal, a právě kvůli těmto nejasnostem údajně přestala mít produkce kolem Polanského o námět zájem.
Po zákazu Spalovače mrtvol šly v Československu za normalizace do kin filmy podle dvou Fuksových knih - Pasáček z doliny a Julek, podle prózy Křišťálový pantoflíček o mladém Fučíkovi. U něj si ale spisovatel vymínil, že v titulcích nebude vůbec uveden. Podle Jiřího Tušla doslova nenáviděl televizní zpracování své poslední knihy, obsáhlého románu Vévodkyně a kuchařka z roku 1983 o rakouské šlechtičně, nazvané Ohňostroj v Aspern. Jeho hlavní představitelku Květu Fialovou podle svého tajemníka dokonce doslova vyhodil ze svého bytu, když ho tam navštívila.
Nejznámějším filmem podle Fukse tedy zůstává Spalovač mrtvol z roku 1969, kde autor psal s režisérem Herzem scénář. Fuks ze začátku nebyl spokojen s obsazením Rudolfa Hrušínského, v hlavní roli si podle Tušlových vzpomínek představoval spíše Josefa Kemra. Po uvedení snímku, který však putoval do trezoru pár týdnů po premiéře, ovšem výkon Hrušínského chválil. Rozčílil ho však režisér Herz, když v jednom rozhovoru líčil, že když navštívil literáta doma, zjistil, že spí v rakvi. To spisovatel i jeho blízcí přátelé vždy popírali jako čirý výmysl.
Pověst Ladislava Fukse coby "nejzáhadnějšího spisovatele" však spíše než s vymyšlenými či skutečnými morbidními a bizarními rekvizitami, jimiž se obklopoval, souvisela s tím, že nikdy své okolí nenechal více nahlédnout do svého nitra. A to ani v memoárech Moje zrcadlo… a co bylo za zrcadlem, které vydal po roce 1990, kde se o svých pohnutkách, soukromí či vztahu k normalizačnímu režimu vůbec nezmiňuje a místo toho detailně popisuje například cesty do zahraničí nebo jídla, která tam či onde spořádal. Jak říká Fuksův životopisec Poláček: "Mistr mystifikace chtěl, aby se o něm lidé nejvíc dozvídali z jeho románů."
Video: Herz s Milotou vzpomínají na Spalovače mrtvol
