Viktor Ullmann (1898 až 1944), německy hovořící pražský židovský umělec, se premiéry nedožil, zahynul v Osvětimi. Se spoluvězni se pokusil tuto operu v ghettu v Terezíně uvést, ale vedení SS jejich záměr zmařilo. Ullmann byl odvezen v jednom z posledních transportů.
O opeře jsme již psali více ZDE.
Ač není celé dílo delší než 45 minut, jeho výpovědní hodnota je zcela dostačující, téma je nadčasové, mnohokráte zpracované, ale v Ullmannově podání získává podstatnou přidanou hodnotu - prožitou opravdovost. Vždyť toto dílo vzniklo v Terezíně, kde Smrt mohla Ullmannovi diktovat takt po taktu.
Harlekýn (Christoph Schroeter), jako zosobnění života, a Smrt (Tye M. Thomas) se cítí zostuzeni a zesměšněni výnosem o totální válce císaře Atlantidy, proto Smrt abdikuje na svou funkci.
Zajímavě je na jevišti ztvárněna neomezená moc císaře (Kai Uwe Fahnert), jenž má nelidsky prodlouženy ruce a jiné horní končetiny, kterých je plné jeviště, jako by uštipoval na popředí celé scény, na které spolu promlouvají Smrt a Harlekýn.
V okamžik, kdy Smrt abdikuje, jsou císaři ruce odebrány a lidé přestanou umírat.
Netradiční opera na netradičním místě
Na to, jak je opera komorní, je neuvěřitelně výmluvná. Orchestr složený z pouhých čtrnácti hráčů dotváří komorní pochmurnou atmosféru. Ullmannova hudba odpovídá době svého vzniku, melodika je moderní, ale není fádní a nezajímavá. K zajímavým momentům patří motivy s přesahem do jazzu a hudby šantánů čtyřicátých let. Ty v sobě nesou, podobně jako celá opera, život, ve kterém je však znatelně cítit i jeho opak - smrt. Celkovou atmosféru ještě dotvářel omšelý prostor klubu Roxy, jehož prostory k opeře pasovaly lépe než lecjaká nablýskaná scéna.
Pěvecké výkony byly na vysoké úrovni a ukázaly, že nejmladší, ještě studentská generace berlínských zpěváků již dospěla a má co nabídnout světu. Za vyzdvihnutí stojí projev Christopha Schroetera a Markuse Vollberga (ztvárnil vojáka).
Tato opera má oslovit především mladší publikum, kterému již problematika holocaustu nemůže mnoho říci. Proto je jedině dobře, že po nedávné berlínské premiéře se představení konalo v Praze a nezbývá než doufat, že se dočkáme dalšího uvedení, které přiláká více posluchačů.
