O více než čtyřicet let později, v roce 1849, plánoval Hector Berlioz uctít císařovu vojenskou slávu sledem monumentálních kompozic, v nichž nechyběly vojenské bubny, salvy a bombastické sbory. Z konceptu, jenž měl zvukově otřást stěnami katedrály Notre-Dame, zbylo právě jen Te Deum, které má samo o sobě monumentální rozměry.
Smetanova síň Obecního domu, kde Te Deum zazní 15. května na festivalu Pražské jaro, je jediným koncertním sálem v metropoli, kam se vejde obrovský provozovací aparát. Tvořit jej bude Symfonický orchestr Českého rozhlasu pod taktovkou Johna Nelsona, vyhlášeného znalce Berliozova díla. Na vokální party nestačí jedno těleso, a tak budou povoláni zpěváci a zpěvačky ze Slovenského filharmonického sboru, Kühnova smíšeného sboru i Kühnova dětského sboru.
Úvod večera má patřit koncertu pro violu, jemuž Berlioz dal programní název Harold v Itálii. Skladbu, kterou odmítl Paganini a poté toho hořce litoval, zahraje violista Karel Untermüller.
Sám se sebou spokojen
Hector Berlioz, jenž žil v letech 1803 až 1869, byl mužem hudby i pera. Jeho břitké kritiky − i když práci pro noviny z duše nesnášel − jsou dnes zdrojem informací o pařížském hudebním životě. Stejně tak autorovy paměti a bohatá korespondence.
V době kompozice a přípravy premiéry Te Deum si hojně psal s Franzem Lisztem, skladatelem podobné vizionářské povahy. "Ta záležitost s Te Deum je definitivní. Budeme mít, jak doufám, pečlivě připravené a grandiózní provedení, s nějakými 600 nebo 700 dětmi ve třetím sboru," napsal.
Premiéra byla naplánována na květen 1855 a Berlioz se modlil, aby byl kostel sv. Eustacha v Paříži plný, "jinak zkrachujeme, ta věc bude stát sedm tisíc franků".
Te Deum laudamus − Tebe, Bože chválíme − je latinský slavnostní hymnus, jehož autorství je připisováno sv. Ambrožovi nebo sv. Augustinovi, sahá tedy hluboko do středověku. Místo má v denní liturgii i svátečních bohoslužbách.
V minulosti text zhudebnilo mnoho skladatelů − nejznámější je asi verze Marca-Antoina Charpentiera, dnes známá jako znělka soutěže populární hudby Eurovize. V Česku se samozřejmě uchytilo radostné Te Deum od Antonína Dvořáka. Ve Francii bylo Te Deum naopak tradičně prováděno jako díkuvzdání za vojenské úspěchy.
Sólista Harolda v Itálii
Karel Untermüller bude na Pražském jaru jako sólista vystupovat poprvé. Skromnost mají violisté asi přirozeně v povaze: však jde o instrument, který na sebe neupozorňuje ani v kvartetu, ani v orchestru, její rolí je "dobarvovat" zvuk.
"Myslím, že by zde sólista na sebe neměl strhávat pozornost jako v koncertu, ale měl by jen pokorně posloužit hudbě, což je těžké," hodnotí Untermüller náročnost Berliozovy skladby Harold v Itálii, kterou zahraje na koncertu 15. května.
"Nároky na interpreta jsou samozřejmě velké, ale především ve smyslu, jak se vůbec k tomuto dílu postavit. Nejedná se o tradiční formu koncertu, nýbrž o symfonii s violovým sólem," říká. Violisté jsou přesto rádi, že Harolda mají - v romantismu mnoho skladeb pro jejich nástroj nevzniklo.
Jak se podařila premiéra Berliozova díla, opět sděluje sám autor v dopisech přátelům, které rozeslal ještě plný dojmu. V očích tvůrce byla dokonalá skladba také dokonale provedena. 950 účinkujících, žádná chyba, ani moment zaváhání. "Bylo to kolosální!" Berlioz se uměl pochválit.
Kam se zpěváky
Rezervovanější postoj ke skladbě mají dnešní interpreti, kterým připadá příliš bombastická. "Podobné kompozice v historii existují, ale spíše jsou to pozdější díla. Berlioz byl v tomto novátor," říká sbormistr Jaroslav Brych, který se podílí na pražském provedení. "Berlioz byl fanatický zastánce velkých orchestrů a velkých sborů. Upřímně řečeno, nepovažuji to za moc šťastné, protože dnes je problém dát dohromady zpěváky. My to budeme dělat v počtu 90 dospělých, a tak, jak je koncipován orchestr, je možné, že ani to nebude dost slyšet."
Kühnův smíšený sbor, který letos slaví 60 let od založení, nemá takovou členskou základnu, proto byl na Pražské jaro povolán ještě Slovenský filharmonický sbor. "Zkoušet se bude separátně, poté proběhnou samostatné sborové zkoušky s dirigentem Johnem Nelsonem. Už nám poslal dost detailní připomínky k partituře," líčí sbormistr Brych praktickou stránku nastudování.
"Smetanova síň je ideální a asi jediný možný prostor, kde Te Deum uvést, ale bohužel zde není možnost sbory rozptýlit pro lepší akustický dojem. Pokud budeme všichni stát na jednom balkoně, budeme dost namačkaní," obává se Brych.
Podle něj byl Hector Berlioz velikášský, a tak na detailní práci se zvukem není prostor. Vše zkrátka zní hodně nahlas. Přesto se jedná o dílo pro sboristy náročné. "Berlioz byl dost bezohledný, evidentně nebral ohled na zpěváky. Ženský sbor je rozepsán do dvou sopránů, ale není možné to nechat zpívat jen sopranistky − rozsah je enormní. V tomto smyslu je to dost neprakticky napsané," popisuje sbormistr Brych.
Sbor je exponován od začátku do konce, přičemž Jaroslavu Brychovi ve skladbě chybí momenty zklidnění. "Pořád se to na vás řine," konstatuje, co je náročné také pro posluchače.
Srovnatelnou kompozicí je podle Brycha například Mahlerova Osmá symfonie, kde skladatel podobně bombasticky zhudebnil hymnus Veni sancte spiritus.
Brych dál hovoří o kondici českých a slovenských sborů. Ten Kühnův, jenž pravidelně zaskakuje za profesionální Pražský a Brněnský filharmonický sbor, je na rozdíl od nich tvořen amatéry − nikoli ve smyslu pěveckém, jen každý z členů má své civilní zaměstnání.
Protože sborová tradice u nás se nedá srovnat s tou německou nebo anglickou, zdejší sbory se potýkají s nedostatkem hlasů. "Jsou to vlny, někdy chybí tenoři, teď momentálně máme nouzi o spodní basy," konstatuje Jaroslav Brych.
Kühnův smíšený sbor má tedy permanentní konkurz a předzpívat může kdokoliv. Je to výzva − zazpívat si na Pražském jaru dílo, jako je Berliozovo Te Deum, musí být mimořádný zážitek.
Paganini zaváhal
Není pochyb, že ze Smetanovy síně Obecního domu bude publikum odcházet omámené: kdyby ničím jiným, tak zvukovou opulencí, kterou Berlioz nachystal a jíž se svými svěřenci provede skvělý dirigent John Nelson. Koneckonců za nahrávku Berliozovy opery Trójané vloni získal cenu Grammy.
Je dobře, že tento festivalový večer vybalancuje Berliozova skladba pro orchestr a sólovou violu Harold v Itálii, která je vizionářská poněkud odlišným způsobem.
K jejímu vzniku dal skladateli podnět Niccolo Paganini, nejslavnější houslový virtuos 19. století, který však hrál také na violu. Berlioz píše, jaký skvělý nástroj Paganini vlastnil: byla to viola od Stradivariho. Prý si ale stěžoval, že nemá dost kvalitní hudby a Berlioz je podle něj jediný, komu ze současných skladatelů věří.
Berlioz se příležitosti chopil způsobem sobě vlastním. Jeho orchestrálnímu myšlení však nic nebylo vzdálenější než představa skladby, ve které bude jeden nástroj hrát oslnivá sóla na podkladě orchestrálního "koberce". Vskutku: výsledkem byla spíše symfonie se sólovou violou. Když Paganini ve skice spatřil svůj part, který se hemžil orchestrálními mezihrami, skladbu zklamaně odmítl. "Neobjednal jsem si pauzy, ale hudbu," řekl prý.
To už ale Berliozova invence jela naplno. Inspiraci mu poskytla poema Childe Haroldova pouť od Lorda Byrona.
Vizionářský Berlioz
(Pořádá festival Pražské jaro)
Obecní dům, 15. května
Kompozice nakonec není tak popisná jako například známá Fantastická symfonie, skladatel si z námětu "vypůjčil" některé motivy a nálady. Ačkoli premiéra Harolda v Itálii, jak Berlioz skladbu pojmenoval, byla úspěšná, autor se zapřisáhl, že odteď bude svá díla dirigovat sám.
A co slavný − a ješitný − Paganini? Kompozici slyšel až čtyři roky po premiéře. A okouzlila ho. Po koncertě vtáhl Berlioze na pódium, poklekl před ním a políbil mu ruku za nadšeného aplaudování publika. Inu, jsme v romantismu. Ještě hezčí pozdrav ale jistě byl šek na dvacet tisíc franků, který Berliozovi za pár dní přišel poštou od Paganiniho.
