Až teď Supraphon vydal první kompletní nahrávku smyčcových kvartetů Karla Kovařovice, který žil v letech 1862 až 1920. Pořídilo ji Stamicovo kvarteto v kostele U Jákobova žebříku, stojícím v pražských Kobylisích.
Kovařovicovy kvartety posluchače vracejí na přelom 19. a 20. století, kdy se formovala podoba vrcholných českých hudebních institucí. A také ilustrují, jak tenká je hranice mezi geniálním, nadčasovým autorem a výborným skladatelem, kterého čas odsune do stínu známějších jmen.
Stamicovo kvarteto, jež existuje od roku 1985, má v diskografii už několik pozoruhodných kompletů. Není nic divného na tom, když český komorní ansámbl hraje hudbu Antonína Dvořáka - ale komplet jeho kvartetů každý nenatočí.
Kompletních nahrávek kvartetních děl se kromě obligátních monolitů české hudby Smetany, Janáčka a Martinů dočkali díky Stamicovcům také Josef Bohuslav Foerster, Alois Hába a Jan Klusák. Komplet smyčcových kvartetů Karla Kovařovice tak zapadá do systematické práce tělesa na neotřelých projektech. U Kovařovice to bylo možná ještě obtížnější - nejen proto, že hráči z dochovaných rukopisů museli sami připravit i notový materiál.
Pokud se dnes jméno Karla Kovařovice vůbec zmíní, tak především v souvislosti s jeho rolí "zlého muže", který v Národním divadle 12 let odmítal uvést Janáčkovu operu Její pastorkyňa. Obvykle se ale zapomíná dodat, že právě Kovařovic vybudoval operu Národního divadla jako dobře fungující instituci, která uváděla osvědčená i aktuální díla a obstála v tehdejším divadelním světě.
Skutečnost, že Kovařovic rovněž úspěšně skládal, už zůstává úplně stranou. Stamicovo kvarteto se tak ujalo díla autora, o kterém už dnes vlastně nikdo neví.
Kovařovice lze označit za zakladatele moderní české dirigentské tradice a prvního špičkového šéfa opery Národního divadla - předtím býval členem jejího orchestru.
Do funkce nastupoval roku 1900 s renomé úspěšného skladatele, dirigenta i organizátora, nemluvě o tom, že hrál na harfu i klarinet a dobová kritika ho oceňovala jako výborného klavíristu.
Velká očekávání do schopného kolegy vkládal také orchestr. Kovařovic mu však jako šéf začal pořádně zatápět - důsledně zkoušel, netrpěl šlendrián a bývalé spoluhráče honil do práce jako psy. Orchestr si začal stěžovat na nesnesitelné pracovní podmínky a roku 1901 vstoupil do stávky.
Takřka 120 let stará situace připomíná nedávnou vzpouru operních souborů Národního divadla a Státní opery proti nástupu norského manažera Pera Boye Hansena do funkce uměleckého ředitele. Rozdíl je v tom, že za Kovařovicových časů zaměstnanci nevyhrožovali předem a nechali nového šéfa opery nastoupit - stávku spustili až potom.
Kovařovic si s nimi zase nedopisoval přes média a nechal odejít všechny, kdo zůstat nechtěli. Během tří týdnů sestavil nový orchestr, s nímž uvedl Figarovu svatbu na hudební úrovni, kterou nemohli odmítnout ani jeho odpůrci.
Členové orchestru, kteří odešli, se stali základem samostatné České filharmonie. Z dnešní perspektivy a současným jazykem by se dalo říci, že to byla "win-win situace", i když dobová atmosféra pořádně houstla a nikdo nemohl tušit, jak daleko jednou Česká filharmonie na své umělecké cestě dojde.
Epizoda z minulosti charakteristicky vykresluje Kovařovicovu osobnost schopného a nekompromisního hudebníka, pro kterého byly na prvním místě výkony a služba divadlu. Kromě české operní tradice uváděl domácí i zahraniční novinky. Byť našel zálibu ve francouzské hudbě, jejíž eleganci reflektoval i vlastní tvorbou, v repertoáru Národního divadla se to nijak zvlášť neprojevovalo.
Z dirigentů mu byl pravděpodobně nejbližší Gustav Mahler - od hudebních schopností a neúnavného workoholismu až po umění tvrdošíjně si stát za svým a nadělat si spoustu zlé krve.
Proti tomu, jak nekompromisní byl Kovařovic šéf i dirigent, stojí jeho hudba v jistém protikladu. Jak dokázal být přísný k hudebníkům, tak šel jako autor vstříc publiku, které ve svých skladbách nevystavoval experimentům ani novotám. Pro jeho tvůrčí počiny to platí bez výjimky: od prvních, které vznikaly před rokem 1880, až po ty závěrečné.
Kovařovic - ještě v předšéfovském období - u publika uspěl komickými operami Ženichové a Cesta oknem, oblíbené byly i jeho balety Hašiš a Pohádka o nalezeném štěstí.
Poněkud uplakaná opera Psohlavci na námět románu Aloise Jiráska mu vynesla nejen vítězství v operní soutěži v roce 1897, stal se z ní na mnoho let obrovský kasovní trhák. Kombinace příběhu lidového hrdiny a vesnického sentimentu na publikum skvěle zabírala, stejně jako citáty lidových písní v čele s evergreenem Zelení hájové.
Nyní natočené smyčcové kvartety Karla Kovařovice jsou z tohoto hlediska podstatně oduševnělejší. Jejich elegance se především v pomalejších částech nese na lehce melancholické vlně: platí to jak pro Kvartet č. 1 D dur z roku 1879, tak pro Kvartet č. 2 a moll z roku 1887 i nedokončený Kvartet č. 3 G dur z roku 1894.
Zřetelný je vliv Antonína Dvořáka, jemuž Kovařovic věnoval svůj druhý kvartet. Mezi elegantně plynoucí hudbou a melancholií vzniká napětí, které posluchače drží v pozornosti.
Pořadí Kovařovicových kvartetů na albu vydaném Supraphonem není chronologické. Na prvním místě se nachází prostřední a nejzdařilejší Kvartet č. 2, který za autorova života úspěšně uvedl i vídeňský sál Musikverein. Jsou v něm koncentrovány Kovařovicovy nemalé skladatelské schopnosti, věnování Antonínu Dvořákovi jako by jej navíc pohánělo k mimořádné zodpovědnosti.
Zadumanou zpěvnost první věty střídá v prudkém kontrastu rychlé a rytmicky dráždivé scherzo.
Variace třetí věty jako by se náladou odvolávaly na úvodní část, kterou zároveň prosvětlují. Přitom ale poukazují na nápaditost, s jakou Kovařovic tvaruje výchozí hudební téma. Čtvrtá věta po opatrném začátku graduje k optimistickému závěru.
Smyčcový kvartet č. 1 z roku 1879 zase překvapí vyspělostí tvůrce, kterému tehdy ještě nebylo ani 17 let. Proti druhému kvartetu jsou tu cítit nespoutanější nápady a více opatrnosti při zpracování. Hudba neplyne tak samozřejmě a je otázka, nakolik jejímu dobrému vyznění pomáhá interpretace Stamicova kvarteta - výsledek je povedený, i když hudebník Kovařovicovy nátury by v partituře zřejmě ještě škrtal a retušoval.
Karel Kovařovic / Stamicovo kvarteto: Smyčcové kvartety
Supraphon 2019
Závěrečnou skladbu kompletu představuje Smyčcový kvartet G dur, který Kovařovic nedokončil. O důvodech lze pouze spekulovat, rozhodně se však nejedná o nevydařené dílo.
Především jeho třetí mollová věta uzavírá album jako teskný epilog. Už z ní je zřetelné, že Kovařovic byl schopným autorem své doby. Z veškeré jeho tvorby, včetně oper, má právě kvartetní dílo největší předpoklad, aby koncertně žilo i dnes.
