Postava s legrační chůzí, ve fraku, který působí jako vypůjčený od většího kamaráda, s kratičkou úklonou usedá za klaviaturu, jako by ho čekal skok do ledové vody. Skoro dělá dojem karikatury klasického pianisty, hrbícího se nad nástrojem. Ale jen do chvíle, než se dotkne kláves a posluchače unese do jiného světa.

Grigorij Sokolov se narodil roku 1950 v tehdejším Leningradu. Tamní proslulá škola pro talentované děti jej připravila na neméně vyhlášenou místní konzervatoř. I když měl za sebou debut v Moskvě, nikdo nebral vážně, když se jako šestnáctiletý mladík rozhodl zúčastnit se Čajkovského soutěže. Porota v čele s Emilem Gilelsem mu ale jednohlasně udělila zlatou medaili.

Tím by měla začít učebnicová kariéra. A skutečně: Sokolov často koncertoval, a to také v místech jako USA, Japonsko nebo Finsko, tedy na opačném ideologickém pólu než SSSR. V 80. letech do vztahů Ameriky a sovětského Ruska zasáhla válka v Afghánistánu. Sokolovovo turné bylo zrušeno a brzy došlo k přerušení kulturních styků obou mocností.

Sám umělec zdaleka není apolitický. Veřejně se vyjádřil k zavedení víz do Velké Británie − a to tak, že zrušil své koncerty. Když mu jako občanovi nečlenské země Evropské unie chtěli odebrat otisky, rozčílil se a odmítl hrát se slovy, že to zažil za komunismu.

Trable koncertním pořadatelům způsobuje také jeho zvyk vybírat si repertoár na poslední chvíli. "Program v jednání," čteme v brožurách festivalů. Tak to bylo na Pražském jaru i při posledním vystoupení na Klavírním festivalu Rudolfa Firkušného před třemi lety. Letos, kdy se na něj vrací, by měl uvést Beethovenovu ranou sonátu, jeho pozdní krátké skladby bagately a mnohobarevné Schubertovo Impromptus.

Proslulost jednoho z nejzajímavějších pianistů doby dlouho nemohly podpořit nahrávky − žádné nebyly. Z důvodů, jimiž se netají, Sokolov odmítá chodit do studia. Proto vše, co dosud vydal, jsou záznamy živých recitálů. "To podstatné se odehrává na pódiu," tvrdí klavírista. Pravdu má v tom, že jeho koncerty se mohou vyvinout nepředvídatelným směrem. Když bude mít z pražského publika dobrý pocit, lze čekat dlouhou sérii přídavků.

Sokolov na Klavírním festivalu Rudolfa Firkušného zahraje Schubertovo Impromptus. | Video: Deutsche Grammophon

Na rozdíl od matadorů, kteří obrážejí pódia s oblíbenými klavírními koncerty a orchestrem, zredukoval Sokolov i tyto aktivity. Proč?

"Pro sólový klavír byly zkomponovány oceány hudby, nemáme šanci za život zvládnout byť jen část. S orchestrem je to komplikované, není čas pořádně zkoušet, najít těleso, které by zajímal konečný výsledek a členové pořád nesledovali hodinky. S dirigenty je také potíž, musíte najít kombinaci hodně dobrého muzikanta, který má zvláštní dar následovat sólistu a porozumět hudbě stejným způsobem jako vy. To se děje zřídka," líčí hudebník. "A pak je tu to nejhorší: když hrajete sólovou skladbu několikrát během několika dní, vyvine se vaše interpretace na vyšší úroveň. Ale s každým orchestrem a dirigentem začínáte na první zkoušce nanovo. Takže proč tolik plýtvat energií?"

Každý klavírní introvert se čas od času nechá přemluvit k rozhovoru. I Grigorij Sokolov za život dva tři poskytl. Ten poslední dal po patnáctileté odmlce týdeníku Die Zeit − a to jen pod podmínkou, že nebude hovořit o sobě, ale o Emilu Gilelsovi, velkém vzoru, jejž sledoval od svých sedmi let a který měl zásluhu na jeho vítězství v Čajkovského soutěži.

Co se od takových osobností může naučit? "Žádné jednotlivosti," tvrdí Sokolov. "Zajímavé je jejich spojení s uměním. A se životem vůbec. Buď to propojení vidíte, ta energie vás promění, nebo nic. Kdo stojí před Sixtinskou madonou a nevidí její krásu, tomu není pomoci. Nepomohou žádné analýzy."