Středeční a čtvrteční zahájení 124. sezony České filharmonie bylo v tomto ohledu zvláštní. Šlo o intenzivní trénink na velké vystoupení ve slavné londýnské Royal Albert Hall, kam filharmonici zamíří příští týden na festival BBC Proms. A tak i zařazení úvodní předehry a tří tanců z opery Prodaná nevěsta Bedřicha Smetany působilo víc jako vstřícné gesto vůči londýnským pořadatelům než coby signál českému publiku, jakým směrem filharmonie zamíří.
Byť je jasné, že notoricky známé a taneční skladby patří k populárnější tváři velkých orchestrů, které chtějí oslovovat všechny potenciální posluchače klasické hudby, výtahy z ikonické Smetanovy opery možná dělají medvědí službu nejen této národní opeře, ale také symfonickému rozmachu orchestru.
Při tréninku na ohromný prostor londýnského sálu navíc šéfdirigent Semjon Byčkov alespoň ve čtvrtek hodně přitlačil, takže ze spíše rozmarně veselého Smetanova díla se chvílemi stával promenádní koncert, přecházející do burácivé mahlerovské symfonie, čemuž odpovídala i následná taneční čísla.
Bedřich Smetana ale není Mahler ani typický skladatel symfonií. Jeho největší síla tkví v komorní jemnosti, která se na velké ploše ztrácí.
Jako doplněk ke Smetanovi si dramaturgové BBC Proms vybrali árii z Čajkovského opery Evžen Oněgin, slavnou dopisovou scénu, v níž se Taťána vyznává z lásky k Oněginovi. Tklivý romantismus Petra Iljiče Čajkovského, současný tvorbě českého hudebního velikána, byl včera kontrapunktem k Smetanově veselosti, furiantství a skočnosti.
Dvaatřicetiletá ruská sopranistka Jelena Stichina dala árii klasický pěvecký výraz, čímž jen umocnila dojem předminulého století. Krystalicky čistým hlasem bohužel nedokázala zprostředkovat okouzlující niternost Puškinových veršů, přestože se diváky o svém hlubokém prožitku snažila přesvědčit i divadelními gesty.
Nebylo to špatné provedení, ale vnější i vnitřní patos pěvkyně, jemuž se někdy říká tradice interpretace, bránil dojít dál.
Rozpaky z první poloviny koncertu, který se na londýnských Proms snad bude líbit, překryla famózní druhá část. Šostakovičova Osmá symfonie c moll byla jednoduše hudební bomba ve všech směrech.
Tady byl Semjon Byčkov konečně doma, jako dirigent velkých symfonií; tady se Česká filharmonie předvedla jako vynikající orchestr, který zvládá všechny stupně dynamiky, suverénně odstiňuje nálady a také ve složité rytmice je kompaktní.
Od prvního třítónového motivu violoncell a kontrabasů, který nekompromisně změnil náladu v sále a vmžiku napjal sluch auditoria na jinou rovinu, až po mimořádně tiché mizení smyčců v závěrečném mírovém klidu a smíření se Dvořákova síň pražského Rudolfina plnila velkou hudbou. Velkou ve smyslu anglického "big" či "large", tedy velikostí rozměru, nesmírností, ale nakonec i velikostí ve smyslu "great", tedy výtečnosti.
Ostatně ve výjimečném vypětí po zákazu své hudby v Sovětském svazu, v době pochybností a osobní i zdravotní krize, k tomu došel i Dmitrij Šostakovič, který se Osmé z roku 1943 chytil jako záchrany sebevědomí. "Během své nemoci či spíše nemocí jsem si znovu vzal partituru a přečetl ji od začátku do konce. Byl jsem ohromen jejími kvalitami," psal Šostakovič svému příteli, literárnímu kritikovi Isaaku Glikmanovi. "Byl jsem hrdý a šťastný, že jsem napsal takové dílo, a nemohl jsem uvěřit, že jsem to byl já, kdo ho napsal."
Šostakovičova Osmá - sovětskou propagandou později označená za perverzní, za dílo zlé, které nemá nic společného s uměním hudby - plasticky zachycuje skladatelův prožitek bitvy u Stalingradu, jeho cit pro válečné utrpení.
Během skladby, která se od c moll přehoupne k c dur, jak velí hudební tradice od "tragédie k triumfu", od utrpení k vítězství - ačkoliv Osmá končí netradičně uklidňujícím tichem -, je slyšet totální hudba. Jako kompozice plná války a jejího opaku míru si žádá totální nasazení orchestru a to Semjon Byčkov se svými hráči přesvědčivě a suverénně dokázal.
Tak jako Šostakovič píše, že je mu líto každého mrtvého, který musel ve válce zemřít pro budoucí klid, v jeho Osmé dostává příležitost každý hráč. Orchestr je jeden, složený z mnoha, a každý v něm má nezastupitelné místo. Nikdo se neztratí.
V úvodním, skoro půlhodinovém Adagiu se ke slovu nejprve dostávají celé nástrojové skupiny cella, kontrabasy, housle, následují dechy a bicí. Orchestr se probouzí k životu, rozvíjí možnosti souhry.
V dalších větách z celků vystupují sóla nezvyklých, "nesólových" nástrojů, ať už je to pikola, fagot nebo basklarinet. K největším zážitkům v tomto směru patřila slavičí sóla pikoly nebo krátký, velmi jemný rozhovor basklarinetu s prvními houslemi, které tentokrát hrála šestadvacetiletá Olga Šroubková, vítězka mnoha světových soutěží včetně té na Pražském jaru.
Mohutnost hudby a zvuku, jejž Byčkov mnohokrát vyhnal až na hranici slyšitelnosti, tak jako ohlušující šrapnely kanonů, se v přeryvech přílivu a odlivu valila sálem. Ten na konci, přemožen hudební vlnou, zůstal v tichosti, vtlačen do sedaček a do sebe.
Česká filharmonie
Zahajovací koncert 124. sezony
Rudolfinum, Praha, 4. a 5. září, psáno z reprízy.
Osmou není třeba poslouchat jako programní hudbu a představovat si u ní hrůzu největší zlomové bitvy druhé světové války. Šostakovičova hudba přesahuje konkrétní koncept, je výrazem obecnějšího konfliktu uvnitř člověka, mezi tvořivostí a destrukcí, z něhož roste jednotlivý život i lidské dějiny.
I závěrečné rozplynutí se do ticha má dvojí tvář: meditativní usebrání i melancholii smutného lidského osudu, ztraceného v prázdnotě všehomíra.
To už je ale otázka pro osobní výklad a pochopení. Každopádně velká hudba, jakou je Šostakovičova Osmá, dokáže alespoň na chvíli všechny odlišnosti spojit v jedno. A Česká filharmonie se Semjonem Byčkovem ji zahrála s bravurou a citem. Na začátek sezony - zážitek pozemské vznešenosti a velký příslib.
