Tance mrtvých jsou téma ze středověku, z dob válek, morových ran a častých úmrtí. Na obrazech, většinou cyklech nástěnných maleb, smrtka v řetězovém tanci odvádí celé zástupy lidí. Nehledí na jejich urozenost, bohatství či moc, kterou za života nabyli. Začíná sice u papeže a končí u nemluvněte, ale se všemi jedná stejně.

Thomas Adès zhudebnil konkrétní Tanec mrtvých: anonymní text, jenž doprovázel slavný výtvarný výjev Bernta Notkeho z kostela v německém Lübecku. Paradoxně zrovna dílo, jež lidem od poloviny 15. století připomínalo konečnost, zaniklo při spojeneckém bombardování během 2. světové války. Současná generace ho zná jen z černobílé fotografie.

"Mělo by to znít, jako když proti vám pochoduje armáda," popisuje svou skladbu Adès majestátním hlubokým hlasem a z plna hrdla se té představě směje.

Čerstvě sedmačtyřicetiletý Brit je v dobrém rozpoložení, byť zjevně doufal, že jeho první účinkování v České republice se obejde bez rozhovoru. Ty poskytuje zřídka. Adès nepotřebuje vykladače, jeho dílem se muzikologové zabývají od 90. let. A čas prý raději věnuje hře na klavír nebo komponování, zakázek má mnoho - například newyorská Met již zinscenovala dvě jeho opery, které prostřednictvím přenosů do kin viděli také čeští diváci.

Partitura Tance mrtvých vyžaduje osmnáct zvířecích kostí. To je symbolické?

Ne tak zcela, kosti se často používaly jako nástroj v lidové hudbě. Když jsem psal Tanec mrtvých, myslel jsem, že už je to pryč. Ale zrovna před pár týdny jsem na západě Irska přišel do hospody, kde účinkovala místní kapela, a perkusista hrál na kosti - byla to ovčí žebra, jimiž o sebe vzájemně tloukl.

Vydávají zvířecí kosti specifický zvuk? Kromě klavíru a skladby jste studoval i hru na perkuse.

Ano, dodnes mám k perkusím vztah. A kdybych nedělal to, co dělám, úplně by mi stačilo sedět vzadu za orchestrem jako bicista. Co se chřestění kostí týče, lze ho vcelku uspokojivě suplovat různými druhy dřeva.

Ve vaší skladbě smrt postupně tančí s lidmi čím dál nižšího společenského postavení, ovšem setne všechny stejně, papeže jako měšťana. Je ta skladba rovnostářská?

Určitě tam je něco z myšlenky, že se všemi by se mělo zacházet stejně. Ale tance mrtvých, danse macabre, byly v pozdním středověku specifický žánr. Lidem musely poskytovat značnou útěchu: zvlášť těm tvrdě pracujícím, živořícím. Připomínaly jim, že tatáž smrt, která čeká je, si jednou přijde také pro všechny, kdo stojí nad nimi, bohaté i mocné.

Thomas Adès zhudebnil text, jejž doprovázel nástěnnou malbu Bernta Notkeho z kostela v německém Lübecku. Vznikla v 15. století a zanikla při spojeneckém bombardování. | Foto: Wilhelm Castelli

Mohl ten výjev tančící smrti působit také komicky?

Nedivil bych se, kdyby měl podobný efekt jako dnešní hororové filmy, že si to lidé jistým způsobem vychutnávali. A když se podíváte na text Tance mrtvých, který jsem zhudebnil, zjistíte, že s papežem smrt mluví stejně jako s měšťanem. Nemá k němu ani trochu úcty. To muselo být pro tehdejší lidi nesmírným zdrojem zábavy, představa, že někdo jedná s papežem jako sobě rovným.

Ale základní emoce, kterou by Tanec mrtvých měl vyvolat, je pokora, kajícnost?

Možná, zároveň je to ovšem trochu karneval. Těžko si představit, jaké měly tance mrtvých efekt na lidi, kteří zažili středověké války nebo morové rány. Naše situace je sice po staletích stejná, také my budeme jednou tančit se smrtí, avšak nám už smrt není tak blízká. Civilizačně vzato jsme od ní získali odstup, déle žijeme, méně častěji nám smrt zasahuje do životů.

Samozřejmě dnes má také církev podstatně menší vliv než dřív. Proto jsem jedním z vrcholů své skladby učinil pasáž, v níž smrt tančí nikoliv s knězem, nýbrž s obchodníkem. Na něm si přímo smlsne. Za to, jak byl ambiciózní, kolik se snažil nahromadit peněz, aby se jejich prostřednictvím vzdálil smrti a ostatním smrtelníkům.

Čili hypoteticky: v nějakém současném Tanci mrtvých by místo kněží vystupovali oligarchové, podnikatelé, manažeři?

Rozhodně lidé hromadící majetek. Peníze jsou náboženstvím našeho světa, to díky nim se lidé stávají mocnější než králové či císařové. Nebo si to o sobě alespoň myslí.

Malba Tance smrti z kostela v Lübecku zanikla při spojeneckém bombardování, existuje jen černobílá reprodukce. Není v tom jistá ironie, že obraz, který měl lidem připomínat blízkost smrti, ve válce zanikl?

Rozhodně je to paradoxní situace. Malba Bernta Notkeho už neexistuje, ale zároveň tu s námi nějak pořád je, jako duch. Všichni ten obrázek známe z knih nebo internetu, tušíme, jak vypadal, já jsem na něj napsal skladbu. Možná svým způsobem přežil a může naopak symbolizovat vítězství nad válečnou zkázou.

Ve vaší skladbě smrt zpívá barytonista, lidi postupně ztvární mezzosopranistka. Proč ne soprán?

Christianne Stotijnová, která Tanec mrtvých zpívala při premiéře na festivalu BBC Proms a teď ho bude zpívat také v Praze, má těžkou roli. Musí zpívat celé lidstvo, muže, ženy i děti. Kdyby ta role byla sopránová, myslím, že by přenesla důraz někam, kde jsem ho mít nechtěl. Takhle je to pestřejší. A některé pasáže má Christianne stejně v sopránovém rejstříku.

Skladbu jste pro uvedení s Českou filharmonií upravil. Co jste měnil?

Ty změny jsem udělal rád, potřebovali jsme, aby se orchestr vešel na jeviště Rudolfina. Postačilo zredukovat některé perkuse, které byly v původní verzi pro větší efekt zdvojené, trochu jako by je napsal třeba Berlioz v 19. století.

Mou snahou bylo, aby Tanec mrtvých zněl, jako když na vás pochoduje armáda, proto tolik perkusí. Ale pokud v Praze třeba místo osmi párů činelů použijeme čtyři, zvuk to zásadněji neposune. Nemusíme mít Rudolfinum upravené jako na heavymetalový koncert.

Obraťme list. V Praze dirigujete poprvé, ale před lety jste se prý přijel podívat na některou Janáčkovu operu.

Ano, bylo to uvedení Z mrtvého domu v pražském Národním divadle. Přijel jsem z Vídně, kde jsem byl pracovně, jen tak na návštěvu vašeho hlavního města. A jak jsem šel podél řeky a spatřil jsem krásnou budovu Národního divadla, říkal jsem si, že se musím podívat dovnitř. Shodou okolností bylo asi pět minut před začátkem představení. U pokladny jsem si takřka vyžebral lístek, protože jsem nebyl řádně oblečený, posadili mě nahoru. Ale představení bylo uchvacující.

Autor fotografie: Brian Voce

Česko plné Adèse

◼ Sedmačtyřicetiletý Thomas Adès dle muzikologů navazuje na Benjamina Brittena či Albana Berga, škatulkám ale uniká. K vyhledávaným autorům patří od 90. let, kdy komponoval na objednávku Simona Rattla. Od té doby jeho opery zněly v newyorské Met či Vídeňské státní opeře.

◼ Češi mohou znát Bouři a Anděla zkázy, které z Metropolitní opery doputovaly také do zdejších biografů. Předloni Národního divadlo Brno zinscenovalo Adèsovu operu Powder Her Face, jíž nastudoval Marko Ivanović.

◼ Adès napsal muzikologickou studii Nothing But Pranks And Puns o Janáčkově krátké klavírní skladbě Na památku. Coby klavírní interpret s tenoristou Ianem Bostridgem nahrál některé písně z Janáčkových cyklů Zápisník zmizelého a Moravská lidová poezie v písních.

◼ Letos 3. prosince Adèse čeká klavírní recitál v brněnské Redutě, kde vystoupí jako host festivalu Janáček Brno. Výhledově chystá kompletní nahrávku Janáčkových klavírních děl.

Jste také klavírista. S tenoristou Ianem Bostridgem jste natočil skladby Leoše Janáčka, o jeho kompozici Na památku jste napsal muzikologickou esej. Ještě se Janáčkovi věnujete?

Brzy se chystám natočit Janáčkovy kompletní sólové klavírní skladby, teď se bavím hledáním těch správných či původních verzí partitur. A krátce před natáčením se sem vrátím a některé Janáčkovy skladby zahraji v Brně, což bude pocta, uvést Janáčka v jeho rodném městě. O jeho hudbu se zajímám dlouho.

Na Cambridgi jsem studoval u britského muzikologa Paula Wingfielda, který se Janáčkem důkladně zabýval. Jeho hudba je pro mě stěžejní, vždy ji kladu na první místo.

V knize rozhovorů s novinářem Tomem Servicem zmiňujete, že v dětství vám učarovala Smetanova Má vlast. Označujete ji za "svým způsobem dokonalou".

Mou vlast mám nesmírně rád, asi i proto, že jsem si k ní vytvořil vztah tak brzy. Jak je programní, to znamená - snaží se vyjádřit příběh, dovede spoustu věcí a míst přesvědčivě evokovat. A přitom krásně funguje i jako abstraktní dílo. Má vlast je výtečně napsaná. Pro mě jako by opravdu měla vše.

Ještě jedna věc. Vaše maminka, kunsthistorička Dawn Adèsová, v 80. letech účinkovala v britském dokumentu o výtvarníkovi Janu Švankmajerovi. Znáte ho?

Ano, díky tomu dokumentu jsem poprvé spatřil Švankmajerovy úchvatné animace a zcela si mě získal. Od té doby ho obdivuji. I když je to asi nepravděpodobné, vždy jsem snil o tom, že jednou v některém operním domě nastuduji mou Janáčkovu oblíbenou operu Výlety páně Broučkovy a požádám Jana Švankmajera, aby k ní vymyslel scénu. Třeba na to jednou dojde.