Dalo to práci. Už řediteli a scénografovi Danielu Dvořákovi. Roku 1999 v pražské Státní opeře uvedl Glassův Pád domu Usherů a čtyři roky nato v Národním divadle jeho Krásku a zvíře. Nad autorovou hudbou k filmu Koyaanisqatsi sice už od 80. let minulého století jásali rockoví fanoušci, ti se ale do operních statistik nepočítají.
Amerika byla vůči kontroverznímu, letos dvaaosmdesátiletému baltimorskému rodákovi pochopitelně vstřícnější a pohotová.
Met mu v roce 1976 s režírujícím spolutvůrcem Robertem Wilsonem uvedla pětihodinovou operu pro neoperní zpěváky Einstein na pláži. Toho času devětatřicetiletý Philip Glass, skladatelsky vyškolený v Paříži u Nadii Boulangerové, už měl v hlavě plán operní trilogie. Druhý díl, Satjágrahu, věnoval v roce 1980 zakladateli moderní Indie Maháthmovi Gándhímu, a třetí egyptskému faraonovi Achnatonovi.
Obě opery zhlédli diváci v 70 zemích světa už za současného ředitele Metropolitní opery Petera Gelba.
Posléze nejúspěšnější Achnaton měl evropskou premiéru v březnu 1984 ve Stuttgartu. Tamní menší prostor si vynutil i skromnější nástrojové obsazení, například bez houslí. (Proto také coby sólista tuto sobotu o přestávce přenosu promluvil první violista.) Český podíl na oné premiéře odvedla Marie Koupilová Tichá v posledním jednání jako jedna ze šesti Achnatonových dcer.
Od té doby je Achnaton nejhranější ze všech Glassových oper a hudebních divadel. Často bývá, stejně jako celá autorova trilogie, srovnáván s tetralogii Richarda Wagnera Prsten Niebelungův. Glass ale počínaje libretem mířil jinam, ne k historickému bájesloví, ale k základním otázkám současné společnosti, nazíraným skrze nejdůležitější osobnosti. Pocházel také z odlišných poměrů. Zkraje se živil jako taxikář a v dobách nouze se k tomu povolání musel vracet.
Pokud snad někdo chtěl v Achnatonovi hledat romantiku na způsob Aidy, v sobotu musel být zklamán. Třebaže se příběh odehrává 1400 let před Kristem, pojednává o pokusu zavést jiné státní zřízení.
Po smrti svého otce Amenhotepa Třetího nový faraon místo mnoha bohů zavádí náboženství jediného Slunečního boha a mění si jméno na Achnatona. Staví nové město a stanoví i jiné životní a umělecké zásady. Prostě odřízne Egypt od ostatního předkřesťanského světa.
Proti němu vystupují kněží a jimi ovládaný dav. Achnaton zůstává osamocen se svou ženou Nefertiti a matkou, královnou Teje. Nakonec je zabit, faraonem se stává Tutanchamon a obnovuje polyteistické náboženství.
Ani na pohled opera Achnaton není žádná Aida. Žádní koně, povozy, kopie původních rouch.
Aby náročné, leč pouze několikavěté libreto drželo pohromadě s dějovými převraty a rozjímavou hudbou, plnou pochmurných nálad a myšlenek, britský režisér Phelim McDermott v Met vymyslel originální výtvarné a pohybové řešení. Do inscenace, původně uskutečněné ve spolupráci s Anglickou národní operou a Losangeleskou operou, zapojil v choreografii Seana Gandiniho takřka všudypřítomné žongléry s míči.
Kostymér Kevin Pollard je oblékl a namaskoval do podob rozpraskaného kamene. Ve střídaném rytmu a tempu hudby, dirigované pevně a neefektně debutující Američankou Karen Kamensekovou, měl a zosobňoval davové nálady až po závěrečný rozpad Achnatonových představ.
Souhra barev, tvarů, materiálů, pohybů a zvuků patřila k estetickým vrcholům dosavadní historie přímých přenosů z Met.
V tak dokonale připraveném prostředí musela být pro všechny sólisty radost tvarovat své role. Vládl faraon Achnaton, americký kontratenor Anthony Roth Costanzo. Vším: celkovým intelektem (zpěvák je vystudovaný muzikolog), mimozemsky křehkým, oduševnělým zjevem, volným pohybem, jakým připomínal i nám dobře známé režie Roberta Wilsona, ale především nebeským zvukem. Kdo nevěřil v existenci nosné lyrické árie v minimalistické opeře, při Achnatonově modlitbě v druhém jednání se nestačil divit.
Mohutnější a barvitější mezzosoprán Nefertiti, někdejší profesionální basketbalistky J'Nai Bridgesové, sametově zasvítil v milostném dvojzpěvu a v posluchači vzbudil velká očekávání do budoucna.
Islandská sopranistka Disella Lárusdóttir dala poněkud statické roli královny přinejmenším krásnou barvu do závěrečného trojhlasu.
Mezi několika slovy ze starých jazyků z egyptské oblasti, posluchači nesrozumitelných, nedůležitých a ostatně ani v titulcích nepřekládaných, vysloveně zvonila mluvená angličtina sedmatřicetiletého broadwayského herce a prototypu mužnosti Zacharyho Jamese v roli Amenhotepa a písaře.
To nejpodstatnější nakonec: pokud někdo nezná operní tvorbu Philipa Glasse, můžeme mu závidět. Má před sebou mnoho krásy.
