Kachyňa, jenž žil v letech 1924 až 2004, patřil k nejplodnějším českým filmařům. Natočil téměř sedm desítek hraných i dokumentárních snímků.
Do zlatého fondu kinematografie se zařadily především ty z 60. let jako Ať žije republika, Kočár do Vídně, Ucho nebo Noc nevěsty. Známé jsou ale také jeho pozdější filmy Lásky mezi kapkami deště, Zlatí úhoři, Smrt krásných srnců či Dobré světlo.
Balzerová hrála ve třech Kachyňových snímcích. K režisérovi měla blízko. "Bydleli jsme v domech naproti sobě, dívali jsme si do oken. Poutala nás hlavně jedna věc, měli jsme psy a on taky, spolu jsme venčili psy a povídali jsme si," vzpomíná herečka.
"Natáčet s ním byla radost. Přesně věděl, co chce, nedejbože říct slovo navíc. Chtěl to mít stylově čisté. Vše vysvětlil a pak to chtěl tak natočit. Nebyla tam žádná nejistota, byli jsme vedeni pevnou rukou," vybavuje si Balzerová. Podle ní byl Kachyňa i pedagog, herce vedl a vychovával. "Nelenil zastavit záběr, aby řekl: Takhle to chci. Nesnesl moc odpor. Měl také výtvarný talent a maloval si scénář," vypočítává herečka.
Splněný sen
Balzerová se objevila mimo jiné ve filmu Městem chodí Mikuláš z roku 1992. "Hrála jsem Starou kozu, byla to stará panna, vrchní sestra v nemocnici na dětském oddělení," objasňuje Balzerová. Poprvé ji však režisér obsadil už koncem 70. let ve snímku Zlatí úhoři na motivy povídek Oty Pavla Jak jsem potkal ryby. "Byla to moje milovaná povídka, byl to splněný sen," shrnuje Balzerová.
Pavel Nový si Kachyni vážil i mimo režisérkou profesi. "Byl to moudrý muž. Měl jsem ho místo vzdělání," uvedl herec, který účinkoval třeba v režisérových Bláznech a děvčátkách z roku 1989.
Balzerová se narodila ve Vsetíně. Vzpomíná také na to, že Kachyňa studoval v baťovské škole. "Říkal, že byl baťovec, tím se pyšnil," zmiňuje herečka. Ta na zlínském festivalu, jehož letošní ročník potrvá do středy, v roce 2020 dostala ocenění Zlatý střevíček za mimořádný přínos kinematografii pro děti a mládež. Pavel Nový ho převzal loni.
Příslušník nové vlny
Karel Kachyňa se narodil ve Vyškově u Brna. V roce 1951 ukončil studium kamery na pražské FAMU, patřil k prvním absolventům této fakulty. Do konce 50. let byl pak režisérem Československého armádního filmu, poté až do roku 1991 působil ve Filmovém studiu Barrandov.
Nejprve vyráběl dokumenty, následně se začal věnovat hrané tvorbě. Jeho prvním takovým snímkem bylo Dnes večer všechno skončí, který v roce 1955 natočil se spolužákem Vojtěchem Jasným.
Výrazně na sebe upozornil dobově tendenčním Králem Šumavy z roku 1959. Rok nato přišel do kin jeho film Práče, válečný příběh malého chlapce podle knihy Jana Mareše.
Ve druhé polovině 60. let se Karel Kachyňa připojil k české "nové vlně". Jeho nejlepší snímky z tohoto období cenzura později zakázala. Tato nejoceňovanější éra jeho působení je spojená se spisovatelem a scenáristou Janem Procházkou, s nímž spolupracoval na válečném snímku Ať žije republika, komorním dramatu Kočár do Vídně, dramatu Noc nevěsty či naposledy slavné politické tragikomedii o praktikách StB nazvané Ucho.
"Často se dočtu, že filmy, které jsem natočil v 60. letech, patří k mým nejlepším. Osobně si ale myslím, že žádný z těch filmů není dokonalý. Ale díky tomu, že jsem měl výtečného scenáristu, se podařilo projevit na tehdejší dobu nezvyklou míru pravdivosti," hodnotil své úspěšné tvůrčí období Kachyňa, který nicméně dál natáčel také v 70. a 80. letech.
"Nejenže nedostal žádný oficiální či neoficiální zákaz, nad čímž se svého času pozastavoval například Pavel Juráček, ale navíc se stal nejvytíženějším normalizačním režisérem," napsal kritik Martin Šrajer, podle nějž se i Kachyňova normalizační tvorba přes neobyčejné pracovní tempo vyznačovala nadprůměrnou úrovní.
Co se námětů týče, režisér ale volil kompromis mezi požadavky dramaturgie a látkou, jaká mu byla blízká. "Například projekt Lenin v Praze, o kterém Kachyňa v dubnu 1971 mluvil v časopise Záběr, nakonec k vlastnímu štěstí režírovat nemusel," zmiňuje Šrajer.
Od roku 1990 učil Kachyňa na pražské FAMU. Byl prezidentem České filmové a televizní akademie. V roce 1995 obdržel Českého lva za umělecký přínos české kinematografii, o čtyři roky později převzal zvláštní cenu na karlovarském festivalu.
Ačkoli na přelomu století prohlásil, že s filmováním končí, točil dál, i když už jen pro Českou televizi - začátkem tisíciletí například tituly Kožené slunce či Otec neznámý aneb Cesta do hlubin duše výstrojního náčelníka. V roce 2003 odvysílala televize jeho poslední film Cesta byla suchá, místy mokrá. "Bláhově jsem si myslel, že do kin půjde. Ale nestalo se. Nemám na to vliv. Zřejmě někdo uznal, že není vhodné, aby se toto dílko prezentovalo v kinech," neskrýval Kachyňa hořkost nad osudem svého závěrečného projektu.
