Na necelých sto stránkách textu najdeme jen několik málo teček. Nejkratší věta se stala názvem knihy, jiné ale zabírají desítky stran. Jsou-li to vůbec ještě věty, neboť tuto strukturu pětašedesátiletý dramatik a spisovatel Jon Fosse příliš nectí.
Vypráví příběh o staré ženě, jejíž manžel před více než dvěma desítkami let vyrazil s loďkou na fjord, avšak z neklidného moře se nikdy nevrátil. Teď k ní přichází ve vzpomínkách, stejně jako jeho předci.
Text má chvílemi blízko k proudu vědomí, jindy k poezii nebo divadelní hře a místy jako by Fosse popisoval jakási vidění. V jedné světnici se zdánlivě ve stejné době potkávají celé generace. Novela nicméně nepřipomíná košatou generační ságu jako od kolumbijského nobelisty Gabriela Garcíi Márqueze. Spíš něco od básníka T. S. Eliota, kdyby byl vystaven dvacetistupňovým mrazům. Postavy přikládají polínka do kamen, postávají u okna, přemýšlejí a vzpomínají.
Když se dvě navzájem, ale zejména samy sobě ztratí, jedna se pokusí navázat kontakt dopisem. Bylo v něm "něco ze všedního života, a nic moc dalšího už tam nebylo, jenom několik slov, několik málo slov, běžných, obyčejných, vůbec ne nějaká velká slova, ale stačilo to, víc nebylo potřeba". Zde jako by Jon Fosse popisoval i vlastní tvůrčí metodu.
Vrací se k detailům, rytmizuje vyprávění, jinými, případně stejnými slovy říká totéž. Posouvá se jen neochotně, nespěchá, nedramatizuje. Vše je současně blízké i vzdálené, zapomenuté i věčně živé.
Slova samotná v knize zdánlivě říkají minimum. To podstatné se odehrává za nimi, za jejich stavbou a významem, ve druhém plánu. Ostatně právě proto spisovateli Švédská akademie vloni udělila Nobelovu cenu za literaturu. On je tím, kdo "vyslovuje nevyslovitelné", tedy dělá něco, co udělat nejde. Je to vskutku velkolepý pokus, intimní vzpoura proti niternosti slov.
U Fosseho neplatí, že četba knih rozšiřuje slovní zásobu. Tady je nejen děj, ale také jazyk ohlodán až na dřeň. Fjord, Nebe (s velkým písmenem na začátku), jít, jíst, koukat, veslovat, zmizet. S takto omezeným výrazivem si autor vystačí a dosahuje opravdu daleko.
Čeští čtenáři se s ním poprvé mohli setkat v letech 2007 až 2009 díky dvojrománu Melancholie, který vydal Dauphin. Aktuální novelu publikovalo nakladatelství Pistorius & Olšanská. Nejde však o pokus chytit za pačesy vítr a svézt se na vlně zájmu o čerstvého laureáta. Nakladatel Vladimír Pistorius už v minulých letech připravil čtyři kompletně rozebrané Fosseho práce včetně prózy Na sklonku dne. Tu vyprávěla stará Ales, tedy stejná postava, která se objevuje v názvu novinky.
Ales z Na sklonku dne mátožně vzpomíná na partnera, který odešel z domu jen na otočku, aby se už nikdy nevrátil. Právě z tohoto motivu Fosse upletl novelu To je Ales.
Není to jeho jediné dílo, v němž se jména či situace opakují. Prozaik jako by se záměrně omezoval, jako by si vymezil pozici hudebního skladatele, který píše výhradně smyčcové kvartety, a to ještě v klasické třívěté struktuře. Forma je jasně daná, všichni vědí, jakou bude mít následující část kompozice dynamiku. Přesto lze vždy vyslovit něco nového.
Jon Fosse píše bytostnou literaturu. Jejím smyslem není burcovat či měnit společnost, jen poskytnout dobrou četbu. Smyslem vyprávění tu je vyprávění samo.
Setkání s jeho dílem v neposlední řadě potvrzuje, že není malých jazyků, jsou jen spisovatelé, kteří jimi píší a v mezinárodním kontextu se neprosadili. Norsko má zhruba poloviční počet obyvatel než Česká republika. Mluví se v něm dvěma jazyky, přičemž světoznámý Fosse se vyjadřuje takzvanou novou norštinou, nynorskem, menším z těch dvou. Užívá jej zhruba dvacet procent občanů, což představuje zhruba milion lidí. Ne, opravdu není malých jazyků.
Kniha
Jon Fosse: To je Ales
(Přeložil Ondřej Vimr)
Nakladatelství Pistorius & Olšanská 2024, 88 stran, 189 korun.
