Londýn (od našeho zpravodaje) - Když otevíráte nové muzeum, potřebujete na sebe nějak upozornit, tvrdí Deyan Sudjic a téměř omluvně přitom rozhodí rukama.
Dokud pracoval jako kritik designu pro britský nedělník Observer, Sudjic podobné rady udílel ve svých článcích. Nyní je ale čtyřiašedesátiletý publicista a pedagog desátým rokem ředitelem Muzea designu v Londýně. Právě ho přestěhoval do nové budovy v londýnské čtvrti Kensington. A teď Sudjic zapojuje instinkty bývalého novináře, aby okolo přestěhování muzea vzbudil rozruch.
Příklad? Do čtvrtečního otevření budovy na nedaleké londýnské ulici stál mobilní přístřešek pro uprchlíky, jejž navrhla firma IKEA.
Na téma migrace, které britskou společností rezonuje podobně jako v Česku, muzeum už před svým otevřením objednalo další výstavu. A na jiné přehlídce v nové budově zřídilo místnost plnou designových předmětů, která se přímo dotýká Brexitu.
Jak Brexit souvisí s designem?
Deyan Sudjic: Snažíme se v Muzeu designu obecně ukázat, že design není jen o tom, jestli máte hezkou židli. Že může klást otázky, nebo dokonce nabízet odpovědi.
Potřebovali jsme novou budovu otevřít ve velkém, a jak to udělat lépe než vyjádřit se k tématům, kterými žije společnost? Naše první výstava tak reaguje na to, z čeho dnes lidé mají strach. Třeba z migrace nebo Brexitu. Jiná část výstavy se týká přesvědčení některých lidi, že jim roboti seberou práci. Nebo že kvůli mobilním telefonům ztratíme soukromí.
To jsou skoro politické otázky. Může být Muzeum designu politické?
Nejsme politici. Pro nás design představuje způsob, jak pochopit okolní svět. Ve stálých sbírkách máme dokonce několik předmětů, na nichž ukazujeme, jak design ten svět okolo mění.
Vezměte si třeba přepravní kontejner. Po technické stránce zcela obyčejný předmět, ale bez něj by se Čína nestala obchodní mocností, jakou dnes je. A bez něj by v Londýně také nevzniklo finanční centrum Canary Wharf. Tahle čtvrť vyrostla na místě bývalých doků, které přestaly být užitečné právě kvůli tomu, že se rozšířily přepravní kontejnery.
Přepravní kontejner není zrovna ten typ předmětu, který by člověk čekal v muzeu.
Snažíme se rozšiřovat vnímání toho, co všechno je design. Vezměte si třeba peníze. Když designér navrhuje peníze, jeho úkolem je přetvořit bezcenný cár papíru v něco, co má hodnotu a navíc to nějak reflektuje vaši zemi. Na britských bankovkách tak najdete královnu, eura pracují se symbolikou mostů, dveří a oken. I podoba platidel je design.
Mění se vnímání toho, co všechno je design?
Kvůli technickému pokroku dnes máme mobilní telefony, a kvůli mobilním telefonům už nepotřebujeme knihu, mapu, fotoaparát, hodinky. Všechny tyto předměty ztrácejí svoji funkci. Jenže člověk je sběratelský tvor. Vymezuje se podle toho, co vlastní, co za život nasbíral a co třeba přenechá svým vnukům. A já jim svůj mobilní telefon určitě odkazovat nebudu. Můžu jim ovšem odkázat třeba rolexky.
Muzeum designu je tedy od toho, aby ty předměty shromažďovalo a dávalo do souvislostí?
Odpovím dalším příkladem. Na příští rok tu připravujeme výstavu o tom, jak se z Kalifornie stal střed světa. Když dnes rozbalíte krabici s novým iPhonem, bude na ní napsáno, že design telefonu vznikl v Kalifornii. Ve skutečnosti iPhone navrhl tým lidí vedený někým, kdo studoval v Británii a také v kalifornském Cupertinu teď vede tým britských designérů. Samotný přístroj se nicméně vyrábí v Číně, přesněji v továrně vlastněné Tchajwanci. A tam je sestaven ze součástek, které pocházejí alespoň z devíti zemí světa. Takže je design iPhonu opravdu americký?
Jsou to hezké příklady, ale každý úplně odjinud. Bude vám výstavní program držet pohromadě, když se rozbíhá tolika směry?
Přemýšleli jsme o tom, už když jsme sestavovali stálou expozici naší sbírky. Navštívili jsme spoustu muzeí, která vystavují různorodé předměty, a přišlo nám, že se to nikomu úplně nedaří. Všichni jen chronologicky řadí předměty vedle druhého, aniž by dobře vysvětlili souvislost. My se nesmíme nechat unést tím, kolik předmětů máme, naházet je na hromadu a nedat jim kontext. Přemýšlíme o tom, jak exponáty co nejvíc oživit. Vysvětlit, jak vznikaly, kdo je vytvořil, jaký byl jejich osud. Myslím, že cesta vede tudy.
Ale na světě v podstatě neexistuje předmět, který byste tu někdy v nějakém kontextu nemohli vystavit?
Asi ne. Na jedné z výstav tu teď třeba máme australské cigarety, které jsou schválně navržené tak, aby vás odpuzovaly a neměli jste chuť kouřit. Kvůli tomu mají dokonce zelenou barvu. Je to dobrý design? Z estetického hlediska asi ne, zato ale funguje. Nebo tu vystavujeme kalašnikov. Také byste o něm nepřemýšleli jako o designovém předmětu. Ale z hlediska parametrů, podle nichž se posuzuje design, je to předmět dostupný, funkční, jednoduchý na použití. Pak má ovšem velmi spornou morální stránku.
Vy nicméně moralizovat nebudete?
Nejsme tu ani od toho, abychom určovali, co je vkusné a co ne, ani abychom moralizovali. Ale můžeme vám připomenout, co všechno v designu ovlivnil tvar kalašnikovu. Že se ta zbraň objevila alespoň na jedné vlajce. A tak dále.
Muzeum designu v Londýně existuje už od roku 1989, teď se jen přestěhovalo do nové budovy. Proč?
Před deseti lety jsem o designu přestal psát a stal jsem se ředitelem tohoto muzea s cílem najít pro něj větší domov. Nejdřív jsme jednali s londýnskou galerií Tate Modern, vypadalo to, že bychom mohli odkoupit pozemky, které s ní sousedí, a přestěhovat se tam. Ale bylo by to příliš nákladné a lidé by nás vnímali jako nějakou přístavbu Tate. Pak tu byla možnost, že se přestěhujeme zpět do Viktoriina a Albertova muzea, kde jsme kdysi začínali. Pak že půjdeme do Manchesteru. Nakonec se objevila varianta, že bychom od města získali tenhle pozemek.
Jak to tu vypadalo, než jste se nastěhovali?
Stálo tu kulturní centrum jménem Institut Commonwealthu. Pamatuji si, jak jsem sem jako dítě povinně chodil na výstavy a přednášky se školou. Byl to asi podobný druh budovy, jaký by v komunistickém Československu postavil stát.
Něco, kam chodíte z povinnosti, ale nikoliv proto, že byste chtěl?
Zhruba tak. Institut Commonwealthu byl užitečný pro uprchlíky, kteří se stěhovali do Londýna a asimilovali se, ale někde si chtěli připomínat svoji totožnost. V tomto institutu probíhaly přednášky, koncerty, výstavy, autorská čtení spisovatelů. Vše bylo zaměřené na kultury jiných zemí. Jenže po zhruba dvaceti letech britská vláda, která institut platila skrze ministerstvo zahraničí, změnila priority.
Co se s budovou stalo?
Úplně ztratila energii. Začala protékat střecha, celé to chátralo. Každý, kdo sem přišel v posledních dvaceti letech, nějak vycítil, že to tu spěje ke konci. Což je škoda, protože svého času šlo o nejmodernější budovu v Londýně. Nám se z původní stavby podařilo zachovat střechu, mramorové podpěry, barevné sklo a několik symbolických předmětů. Třeba nástěnnou mapu, kterou najdete v přízemí. Jinak je vše uvnitř nové.
Co si od přesunu slibujete?
Především potřebujeme zvýšit návštěvnost. V našem dosavadním sídle jsme měli nanejvýš 250 tisíc lidí ročně, z nichž zhruba 150 tisíc si kupovalo vstupenky. Tady jsme si za cíl dali mít až 650 tisíc návštěvníků ročně, z toho řekněme 300 tisíc platících. Muzeum má vlastní kavárnu, obchod, restauraci, stálá expozice s předměty z naší sbírky má vstup zdarma. Nemusíte sem nutně přijít a utrácet za dočasné výstavy. Ale samozřejmě doufáme, že to uděláte.
Galerie Tate Modern před šestnácti lety naučila chodit Brity za současným uměním. Vy chcete udělat něco podobného pro design?
Když dnes vidíte ty davy lidí, které proudí do Tate Modern, je těžké si to představit. Ale ještě nedávno bylo současné umění v Británii něčím zcela okrajovým. I velká část odborné veřejnosti, třeba kulturní rubriky v novinách, ho považovala za žert. To už je minulost. Vloni do Tate Modern přišlo 4,7 milionu lidí.
Proč si tedy neklást vyšší cíle než těch 650 tisíc lidí ročně?
Nepotřebuji tu mít miliony. Podívejte se třeba na pařížský Louvre. Vloni se přiblížil hranici 10 milionů návštěvníků. Když si Louvre na dvoře koncem 80. let postavil prosklenou pyramidu, byl sotva na polovině. A ta pyramida měla lidem zpříjemnit zážitek z tehdy už přeplněného prostoru, trochu ho provzdušnit. Dnes je ale návštěvnost dvojnásobná a kvalita zážitku klesla. Jak moc si to muzeum užijí lidé, kteří se tlačí v davu před Monou Lisou a šermují si před očima selfie tyčkami? My bychom chtěli nabídnout kvalitnější zážitek.
Už začátkem roku jste avizoval, že tu vystavíte návrhy Jana Kaplického. Znali jste se dlouho?
Jako mladý novinář v Londýně jsem kdysi potkal velmi vysokého Čecha jménem Jan Kaplický. Spřátelili jsme se. Hrozně rád klábosil. Občas jsme chodili na obědy, a to pak Jan jako typický Čech o světě smýšlel velmi ponuře. Jindy se ale rád zasmál.
Jan tehdy pracoval u architekta Normana Fostera, ale také už vytvářel úchvatné kresby jakéhosi futuristického světa poháněného turbínami. Jeho návrhy vypadaly, jako by je vytvořil počítač, nicméně Jan všechny kreslil vlastníma rukama. Já si tehdy koupil byt a přišlo mi, že jako kritik umění bych měl jít příkladem. Že jestli píšu o tom, jak je důležitá kvalitní architektura, sám bych si v nějaké mohl zkusit bydlet.
Ten byt jsem pořídil zrovna v době, kdy Jan odcházel od Fostera a zakládal vlastní studio. Tak jsem se ho zeptal, jestli mi byt nechce zařídit, a on to udělal. Byla to úžasná modernizace bytu z 19. století, který měl zdi ozdobené štukem. Jan uvnitř vytvořil kosmickou loď, hliněné podlahy a cosi, čemu říkal kulinářská pracovní stanice a co bylo ze sklolaminátu. Později se ukázalo, že sklolaminát není moc vhodný k tomu, abyste na něj pokládali horké nádobí, ale nějak jsme to zvládli. Ten byt byl skvělý.
A bude tedy Muzeum designu vystavovat Kaplického návrhy?
Jednáme s Eliškou Kaplický o tom, že bychom tu zřídili stálou expozici Kaplického kreseb. Asi mimo prostor pro dočasné výstavy. Zařídili jsme tu systém, díky němuž můžeme kresby zavěsit přímo do prostoru. Zvažujeme, že bychom takhle střídavě vystavovali různé kresby. Ale zatím je to pořád ve fázi příprav. Kromě toho už ale druhým rokem s nadací Bakala Foundation provozujeme stipendijní program Kaplicky Internship.
Ředitelem muzea jste teď deset let, je vám čtyřiašedesát roků. Nepřemýšlíte, že byste ještě zkusil jiné zaměstnání?
Dalších dvacet let tu asi nebudu, ale docela rád bych se ve funkci ještě zdržel a ujistil se, že se nám v nové budově daří. První rok bude stěžejní. Zjistíme, co funguje a co je třeba zlepšit. Ale to hlavní měnit nebudeme. Jsme tu od toho, abychom lidem otevírali oči. Abychom oslovili mladé lidi, abychom i děti naučili vnímat svět prostřednictvím předmětů. To je úkol na dlouho.
Jedním z členů správní rady Muzea designu v Londýně je podnikatel Zdeněk Bakala, majitel vydavatelství Economia, které publikuje web Aktuálně.cz.
