Pokušení točit o své matce se dokumentaristka Theodora Remundová vždy vyhýbala. Možnost začala zvažovat až po 80. jubileu Ivy Janžurové. "Tehdy jsem si řekla, že se asi neobjeví nikdo jiný, kdo by mě v tom zastoupil, a že to budu muset udělat já. Znám ji z nejbližší zkušenosti a přišlo mi, že by ten film měl vzniknout," říká režisérka. Matku chtěla zachytit coby velkou osobnost. "Může to znít zvláštně, když to říkám zrovna já. Ale i když se každý na svých dětech nějakým způsobem podepisuje, já s ní mám opravdu dobrou zkušenost," hodnotí vzájemný vztah.
Snímek je plný laskavého popichování, stejně jako nepříjemných otázek Remundové. "Proč teď brečíš?" ptá se jí třeba, když Janžurová vejde do kuchyně rodného domu v Žirovnici na Vysočině. V rámci natáčení se dnes třiaosmdesátiletá herečka vrátila také do Českých Budějovic, kde studovala střední školu, a pomyslně i do roku 1968 nebo ke svým milostným vztahům.
K tomu Remundová využila krabici s matčinými dopisy, jež "vypátrala" ve sklepě domu. Z dokumentu je patrné, že právě konfrontace s intimní korespondencí byla herečce nejvíce proti srsti. "Raději jsem je měla všechny spálit," říká napůl v žertu. Přiznává, že občas se jí podařilo z některých nepříjemných dotazů vykroutit. "Na něco jsem se vymluvila a otázku jsme přeskočily," konstatuje.
Jako kriminalistka
Režisérka se snažila postupovat tak, aby její vztah k protagonistce neučinil ze snímku oslavný mramorový portrét. "Úskalí je samozřejmě v tom, že člověk nemůže být k příbuznému tak krutý. V tomto ohledu to pro mě bylo těžké," připouští. Podle Janžurové se tomu dcera snažila předejít velkou pílí a zodpovědností. "Postupovala jako kriminalistka, která vyšetřuje vraždu. Zkoumala mě ze všech úhlů v průběhu času i stran mé profese. Podle různých fotografií vyhledávala moje spolužačky a kamarádky z dětství, hledala důkazy, aby ji někdo nenařknul z toho, že točí o mamince líbezný dokument plný chvály a sebechvály. To se mi strašně líbilo," oceňuje.
Janžurová si prý byla jistá, že v dceřině režii nebude moct příliš lhát. "Režírovala mě totiž už od dětství. Když jsem se učila role, napomínala mě: Toto jsi řekla nepřirozeně, řekni to jinak," přidává vzpomínku.
Přesto je herečka přesvědčená, že většina z její osobnosti dokumentu navzdory zůstala skryta. Věří, že každý člověk je tak komplexní, až jej nelze postihnout v žádném filmu. "Když se na sebe dokážete podívat kriticky, zjistíte, že vystihnout vás v celém rozmezí nejde. Každý člověk má tisíce tajemství, hlubin, pater, často ani sám neví, co vše má uloženo v podvědomí," přemýšlí.
V tom se s dcerou neshodne. Z její dokumentaristické praxe se podstata člověka nejvíce projevuje v tom, jak jedná a chová se k okolí, lidem a přírodě.
Mezi mnou a publikem
I proto se Remundová chtěla vyhnout metodě, kdy o slavné osobnosti mluví její kolegové či přátelé nebo kdy se protagonista snaží hovořit sám o sobě. Namísto toho postupovala pozorovatelskou metodou, oslovovala takřka neznámé osobnosti, například přítelkyni z dětství, a především dávala Ivě Janžurové prostor, aby za ni hovořily obyčejné situace jako ranní vstávání nebo měření tlaku. "Člověk má tyto mohutné představy o sobě samém, ale realita je mnohem jednodušší. Je v podstatě tím, jak se chová a jak jedná s ostatními," reaguje Remundová na matku.
Nepřála si, aby se hrdinka dokumentu "nořila do iluzí o sobě samé". A Janžurová je za to nakonec ráda. "Nechtěla bych, aby mě nutila vykládat chytré myšlenky. Stejně dneska už nikdo nic nového nevymyslí, stačí se obrátit k Aristotelovi nebo Sokratovi, kteří už vše podstatné řekli. Herci si některé jejich věty dobře pamatují a pak je uplatňují v rozhovorech. Já jsem s tím byla opatrná. Nechci nikoho poučovat," říká.
Na konci září čeká Janžurovou projekce dokumentu v rodné Žirovnici, kterou doplní vernisáž hereččiných akvarelových maleb. Vyprodáno bylo prý za 15 minut.
Dokumentu se dostalo vřelého ohlasu již na festivalu v Karlových Varech, herečka ale s napětím čeká právě na to, jak jej přijme široké publikum. "Chci si ověřit, že to splnilo ten hlavní cíl, že je to o lidské blízkosti mezi mnou a mým publikem," přeje si.
Říká, že poslání dokumentu je univerzální. "Věřím tomu, že z celého filmu vyplyne důležitá věc - že jsme si strašně podobní, že patřím mezi normální lidi a máme velice podobné problémy. Od Theodory je nejcennější právě to, že se jí podařilo to tam dostat. Že to mám v sobě, dávám to lidem z jeviště a beru si to od nich v přízni zpátky," doufá.
Zároveň se omlouvá všem, kteří souhlasili s natáčením, ale do závěrečného sestřihu se nevešli. "Budu teď muset obejít řadu lidí, kteří se z lásky ke mně nechali natočit, ale ve filmu se neuvidí. Hlavně v Žirovnici jsou zástupy těch, které budu muset odprosit. Všem se jim osobně omlouvám," vzkazuje.
Video: Trailer z filmu Janžurka
