Co jako novinářka, která byla ve válce v Čečensku, prožíváte, když sledujete ruský vpád na Ukrajinu?
Velmi mi to připomíná Čečensko, hlavně co se týče strategie ruské armády. Když vidím, jak okupanti shazují bomby na obytné domy a infrastrukturu, okamžitě se mi vybavuje, co páchali v Čečensku. Dělají to tak, že nejprve shodí bombu, pak odletí, přijdou záchranáři a začnou zachraňovat raněné. Poté se letadlo vrátí a shodí další bombu. Přesně to dělali v Čečensku. Lidé, kteří vyběhli, aby zachránili mrtvá těla pro pohřeb, byli záměrně zasaženi další bombou. To je jedna věc.
O co Rusům po celá ta léta jde?
Myslím, že na Ukrajině teď chtějí hlavně demoralizovat lidi a torpédovat každý pokus o záchranu. Cílem je zlomit morální sílu, zlomit lidi a připravit je o to nejdražší. V Čečensku, kde vyznávají islám, bylo velmi důležité, aby rodina pochovala své členy. Když letadla shazovala bomby, lidé se nemohli ani dostat k tělům, a pak přišli psi, kteří těla ohlodali. Bylo to záměrné ponižování.
Další věc, která mě šokuje, je existence koncentračních táborů, které už za Borise Jelcina zřídila ruská armáda v Čečensku. Tyto tábory, které se postupně rozšířily a zdokonalily za vlády Vladimira Putina, v podstatě fungují jako mučírny. V Čečensku se tam měli "filtrovat" teroristé a bojovníci odporu. Lidi například svlékali donaha, aby zjistili, jestli nemají otlaky od zbraní, mučili je a zabíjeli, aby si z toho udělali obchod a prodávali těla. A tyto filtrační tábory okupanti zřídili také na Ukrajině a ani je nepřejmenovali. To ukazuje, že v ruské společnosti neexistuje absolutně žádné povědomí o válečných zločinech.
Irena Brežná
Čtyřiasedmdesátiletá švýcarská spisovatelka a novinářka slovenského původu v roce 1968 emigrovala s rodiči do Švýcarska. Vystudovala slavistiku, filozofii a psychologii na Univerzitě v Basileji.
Pracovala jako novinářka pro německojazyčná média a exilové rozhlasové stanice, coby psycholožka nebo tlumočnice. Angažovala se v organizaci Amnesty International za propuštění sovětských a československých disidentů a byla také válečnou zpravodajkou v Čečensku. Za své texty získala mnoho cen včetně Pribinova kříže II. třídy, který jí za šíření slovenské kultury ve světě předloni udělila prezidentka Zuzana Čaputová.
Převážně německy píšící autorce vyšlo deset knih. Nejnověji nakladatelství Absynt v českém překladu Jana Mattuše publikovalo její zápisky z čečenské války nazvané Vlčice ze Sernovodsku. Jedná se o druhé, doplněné vydání.
Hodně se mluví o tom, že ruští vojáci, kteří začínali například na poddůstojnické úrovni v Čečensku, jsou nyní veliteli na Ukrajině. Projevuje se to nějak? Je tato válka o to brutálnější?
Myslím, že ano. Mám stejnou informaci, že si krutost nacvičovali v Čečensku. Moje čečenské přítelkyně mě vždy varovaly: "Pozor na něj, to je žoldák, a tohle jsou nováčci." Byli to takoví kluci, jaké teď vidíme na Ukrajině. Když jsme v Čečensku viděli mrtvolu, Čečenci vždy říkali: "Pozor! Nedotýkat se," a převrátili ji pomocí velké hole. Ruská armáda totiž připevňovala výbušniny na mrtvoly, aby zabily jejich blízké, když se je pokusí oplakávat.
Stejná taktika se nyní používá na Ukrajině. Nastražují výbušniny na dveře vyrabovaných domů, které explodují, když se lidé vrátí a otevřou je. Znovu to prožívám a potvrzuje se, že to byla plánovaná taktika. Tehdy se to nevnímalo tak vážně.
Co tím myslíte?
Čečensko je sice malý národ, který nemá ani milion obyvatel, a jedná se o malou zemi, válka na Ukrajině má mnohem větší rozměr. Tehdy všichni měli strach a projevovali servilitu vůči ruskému impériu - mysleli si, že s ním musíme nějak vycházet. My novináři jsme v té době chodili za německými, italskými a francouzskými politiky, kteří nás sice vyslechli, ale říkali: "Co můžeme dělat? Nemůžeme izolovat Rusko."
O jakési lhostejnosti Západu často píšete ve své knize. Vnímáte, že jsme se už probudili?
Ano, válka na Ukrajině konečně prolomila tento postoj. Tehdy to ale nebylo možné, protože ani obyvatelstvo západních demokracií by s tím nesouhlasilo, že by se Rusko příliš sankcionovalo. Až teď.
Proč podle vás trvalo tak dlouho, než evropští politici pochopili, že se ruská strategie nemění? Dlouho jsme přihlíželi tomu, jak Rusko pravděpodobně plánuje velkou invazi na Ukrajinu. Proč jsme si s ohledem na válku v Čečensku neuvědomovali, kam to může vést?
Na začátku, když v prosinci 1994 začala ruská koloniální válka v Čečensku, se objevovaly první zprávy o hrdinském čečenském odboji. Ale potom se to zvrtlo a Rusko vynaložilo mnoho úsilí do propagandy, aby nejprve říkalo, že jsou to banditi a pak islámští fundamentalisté. Rusové prostě zneužili toho, že Čečenci byli malý muslimský národ.
A když pak po útocích 11. září v New Yorku začala společná válka proti terorismu, už bylo těžké mluvit o tom, že šlo o koloniální válku. Saúdská Arábie a Pákistán tuto válku využívaly k prosazování svého fundamentalismu, takzvaného wahhábismu.
Pamatuji si, když jsem potkala Šamila Basajeva, ze kterého se postupem času stal nejhledanější terorista. Na začátku to byl vcelku normální, mladý sovětský muž, pak odjel do Pákistánu, nechal si narůst dlouhou bradu a stal se z něj islamista. No a pak vyhlásil chalífát v Dagestánu a celý odboj se zradikalizoval. A mluvit o Čečensku najednou bylo ještě těžší.
Pak přišla Ukrajina. Začalo to anexí Krymu a poté Donbasu a viděli jsme, jak to postupně eskalovalo. Drzost, která se udála 24. února 2022, otevřela všem oči.
Měla jste povědomí, o co Rusku jde, už od čečenské války. Když tedy Rusové vtrhli na Ukrajinu, byla jste překvapená? Velká část Západu si až do poslední chvíle myslela, že Rusové jen vyhrožují. Pak se to ale stalo a všichni byli v šoku.
Ano, musím přiznat, že jsem také byla překvapená. Dokonce mám pár ruských přátel, například spisovatele Michaila Šiškina, který žije ve Švýcarsku. Navštívila jsem ho asi dva týdny před invazí a on říkal, že k ničemu nedojde, že to není možné. Když jsem viděla, že Ukrajinci chtějí bojovat, připomnělo mi to Čečensko a to, kam to tam vedlo - ke kolaboraci, úplnému zničení země, ekologickému zamoření a mrtvým či mučeným lidem v každé rodině.
Ukrajina má teď však díkybohu významnou mezinárodní podporu, Čečensko takovou pomoc nikdy nemělo. Čečenci si museli poradit sami. Když měli nějaké zbraně, většinou je získali tím, že je ukořistili od ruských vojáků. V některých případech dokonce ruští vojáci, když byli hladoví a zubožení, prodávali své kalašnikovy Čečencům.
Když jste byla ve válce, přijaly vás mezi sebe Čečenky, které vám popsaly, co prožívají a jak vnímají konflikt, který jim zničil domovy a rodiny. Vybavíte si nějakou palčivou vzpomínku z doby, kterou jste s nimi strávila?
Když jsem tam poprvé začala jezdit, zahraniční novináře ani humanitární pracovníky do Čečenska nepouštěli. Čekali jsme v obci Slepcovská v Ingušsku na autobus a Čečenky nám vyčítaly, proč tam nejdeme, co tam jen tak stojíme, když ani nevíme, co se tam děje.
První, čeho jsem si tam všimla, bylo, že člověk nevidí žádné muže, protože byli ve velkém nebezpečí. Každý Čečenec, ať už mu bylo 16, nebo 60 let, byl totiž pro Rusy automaticky bojovníkem nebo teroristou.
Když pak konečně přijel autobus, který jel do zbombardované vesnice v Sernovodsku, přistoupila jsem k těm ženám a řekla jim, aby mi daly šátek. Měla jsem na sobě sukni, což jsem si úmyslně oblékla, abych vypadala jako Čečenka, a řekla jsem jim, že chci jít s nimi. Ochraňovaly mě, vysvětlovaly, co mám dělat a jak se chovat.
A to byl ten moment, kdy vás mezi sebe přijaly…
Ano. Najednou jsem byla zcela odkázaná na pomoc těchto žen, které se vracely do svých domovů, aby zjistily, jestli jejich domácí zvířata přežila to týdenní bombardování, aby je mohly napojit a nakrmit. Když jsem se s nimi vrátila do jejich vesnice, velmi jsem se s nimi sblížila a ony si toho cenily.
Tehdy jsem si uvědomila, že mám určité poslání, že o o tom musím psát a mluvit. Byla jsem jediná novinářka, která se dostala do této vesnice, a hned jsem svolala tiskovou konferenci v Ingušsku, kde jsem o tom hovořila, a později i v Moskvě.
Proč jste se tam vlastně původně rozhodla jet?
Když začala perestrojka a já jsem měla možnost poprvé cestovat do Ruska, moje první reportážní cesta vedla k disidentům, kteří v Moskvě zakládali lidskoprávní organizace. Právě tehdy jsem se seznámila s Andrejem Mironovem, ten doprovázel západní novináře do krizových oblastí. Když začala agrese proti Čečensku, které usilovalo o nezávislost, Andrej tam jel a povzbuzoval mě, abych se k němu připojila. Vyprávěl mi o bojovém duchu Čečenců a já nakonec souhlasila a jela s ním.
Toto rozhodnutí nebylo náhodné, bylo to logické pokračování mého dosavadního života a práce. Už od začátku jsem měla pocit, že to není jen nějaký lokální konflikt, ale že se tam dějí vážné válečné zločiny, které by neměly zůstat bez povšimnutí. Byla to pro mě otázka lidskosti a spravedlnosti - nemohla jsem jen tak přihlížet, jak se tam lidé trápí a umírají, aniž by o tom svět věděl.
