Roland, jak se muž jmenuje, neodolá síle okamžiku. Zdvihá ruku a roztahuje ukazováček s prostředníčkem do symbolu vítězství. Na předešlých stranách se hádal se západními levičáky, kteří považovali komunismus za menší zlo než kapitalismus. Dokonce po jedné večeři vyhodil z bytu přátele kvůli tvrzení, že sovětská vojska v roce 1968 opravdu přijela do Československa na přání dělníků.
Teď se protagonista dostává do povznesené nálady. A ještě roky v ní zůstane, přesvědčený, že tímto okamžikem skončily dějiny. "Liberálně demokratické Rusko rozkvete jako květina na jaře," maluje si to, podobně jako později nepochybuje, že v Číně s rozvojem kapitalismu odejdou komunisté.
Dříve romány tímto triumfálním okamžikem končily. Ian McEwan svou novinku nazvanou Hodiny, kterou v českém překladu Ladislava Šenkyříka právě vydal Odeon, protahuje až do současnosti včetně pandemie koronaviru. Aby ukázal nejen vše pěkné, co jeho generace zažila, ale také její omyly. "Myslel jsem jako spousta z nás, že rok 1989 otevírá dveře nové budoucnosti. Ukázalo se, že to byl jen dočasný vrchol," přiznal letos deníku Independent, proč právě pasáž o Berlínské zdi vybral pro zvláštní večer v londýnské hale Barbican, kde četl ukázky ze své tvorby za doprovodu BBC Symphony Orchestra.
Už jen existence takového večera potvrzuje, že pětasedmdesátiletý Angličan patří vedle Salmana Rushdieho, Juliana Barnese či Kazua Ishigura k nejznámějším současným britským prozaikům. Proslul koncem 70. let minulého století pobuřujícím románem Betonová zahrada. Později získal Bookerovu cenu za precizní Amsterdam a prodal přes dva miliony výtisků romantického válečného Pokání, podle nějž vznikl oscarový film s herečkou Keirou Knightley.
Přestože i dál McEwan udržoval vysokou laťku, jeho poslední prózy o umělé inteligenci nebo brexitu byly slabší. O to mohutnější návrat do formy nyní ohlašují Hodiny, obrovské dílo zachycující jeden obyčejný, ne prvoplánově zajímavý život. Přesto se řadí k autorovým nejlepším. A také nejdelším: rozsah téměř 600 stran umožnila pandemie. "Byl jsem naprosto ponořený do textu, psal jsem sedm dnů v týdnu, často dvanáct hodin denně, s přestávkami jen na venčení psa," řekl listu Guardian.
Je to portrét života, jedné generace i doby. Nejdřív ten život: protagonista Roland působí jako průměrný, nenaplněný muž, "nepříliš geniální" básník, učitel tenisu a pianista hrající v druhořadých restauracích. Sledujeme ho od dětství v cizině přes dospívání na internátní škole po smrt nejbližších ve stáří.
Zatímco střídá vztahy, práce i přátele, zpracovává dvě traumata. Jako čtrnáctiletého jej sexuálně zneužívala učitelka klavíru. Načež ho v dospělosti opustila manželka a nechala mu na krku sedmiměsíční dítě, aby se mohla stát spisovatelkou. Díky tomu čtenář s Rolandem zprvu sympatizuje, než si uvědomí, že McEwan jeho příběh vypráví, aby se ptal, do jaké míry je člověk obětí a za co už si může sám.
Pak je tu generační aspekt. Prozaik srovnává utrpení těch, kdo zažili válku, s jejich dětmi, "boomery" jako Rolandem, jimž historie přála, pakliže se narodili na Západě. Kde si "hověli na rozprostřené zástěře dějin, uhnízdění v drobném záhybu času, kde slízli všechnu smetanu". Neumírali v zákopech, nemuseli čelit totalitám, naopak vyrůstali za hospodářského zázraku a užívali si sexuální revoluce, konzumu i technologického vývoje, zatímco se svět kolem nich rok od roku zlepšoval. "Narodit se v roce 1948 v poklidném Hampshiru, a ne na Ukrajině nebo v Polsku v roce 1928, nebýt v roce 1941 sražený ze schodů synagogy," vyjmenovává McEwan některé rozhodující faktory.
Ani západní "boomerství" ale nepřikrášluje. Na hrdinově příkladu ukazuje, že i když byly člověku dějiny nakloněné, pořád mohl selhat a dopadnout jako Roland. Jehož doba samozřejmě také měla odvrácenou stranu: lidé neuvažovali nad svým duševním zdravím. Někteří muži běžně mlátili manželky. Jistí rodiče ignorovali děti. Mnohé ženy nemohly malovat nebo se stát vědkyněmi, protože vychovávaly děti. A témata jako sexuální zneužívání samozřejmě nerezonovala ve společnosti, ba leckdo ani nevěděl, že své zážitky může takto pojmenovat.
To vše McEwan propojuje s historií, počínaje protinacistickým odbojem přes karibskou krizi, perestrojku, Černobyl a pád železné opony až po pandemii nebo současné debaty o velkých spisovatelích, jimž nikterak neubírá na případné krutosti v osobním životě, napsali-li zároveň geniální román.
I na poměry autora, jehož předešlá novela Šváb byla politická, je taková míra společenského a historického kontextu nezvyklá. Jako by McEwan chtěl zároveň vyprávět příběh celého poválečného Západu.
V textu "velké" dějiny někdy uvěřitelně zasahují do počínání protagonistů a zpochybňují, kdo za co nese odpovědnost - nebýt událostí z roku 1962, kdy očekával třetí světovou válku, Roland nemusel skončit zneužívaný a traumatizovaný. Jindy má naopak jeho osobní nerozhodnost takřka historické důsledky, když si nadobro zavře jednu kariérní cestu.
Někdy dějiny v knize sehrávají jen roli atraktivní kulisy, hlavně při setkání v době pádu Berlínské zdi: scéna až hollywoodsky přitažená za vlasy balancuje na hraně kýče. Jindy jako by si zase McEwan odškrtával, co všechno musí zmínit, než že by s tím pracoval. Proč je toho kontextu tolik? Snaží se spisovatel dnes, kdy pandemii vystřídaly války, uklidnit čtenáře, že také dříve byl svět hektický?
Hodiny jsou každopádně pozoruhodné právě snahou napnout síť všech těch historických událostí, náhod, vědomých rozhodnutí i obyčejného štěstí, které formují člověka. Kdy se někdo jako Roland chvílemi posouvá a jindy stagnuje. Má silnější i slabší období, načež se za vším na konci rozpačitě ohlíží v marné snaze spatřit význam, cosi z té mnohoznačnosti vydedukovat. Určit, jestli a kde se stala chyba. Říct, k čemu to bylo. A zda se to zpětně složí v koherentnější celek, než když to žil. Kdy třeba s někým dlouho spal, ale k ničemu to nevedlo. Někde roky pracoval, ale musel začít nanovo. Desítky let cosi psal, jenže to nevydal.
To všechno je život, jako by říkal McEwan. Patří k němu vzlety i pády, neporozumění mezi lidmi, nedostatečnost člověka, stín, který na něj vrhají rodiče, klidně i nedůstojně šarvátky ve stáří, když ješitnost nedá jinak.
Zároveň čteme román o odpuštění a smíření se stárnutím. Kdy si člověk připustí, že už nenajde větší svobodu, než jakou měl. Že po nejlepším sexu ho nečeká žádný lepší. Kdy se naučí radovat z tak obyčejné věci, jako že má vnučku. Přestane ve vzpomínkách hledat chyby, přemýšlet, co by kdyby. A prostě si jen vybaví, jaký byla tahle láska pocit nebo jak chutnala, dokud neskončila.
To jsou ty lekce z anglického názvu románu Lessons: nejen hodiny klavíru s hrdinovou první láskou a hodiny němčiny s jeho pozdější ženou, ale ponaučení ze života. Jejichž efekt umocňuje, jak úžasně jsou napsané. Místy skoro thrillerové, jindy sentimentální. Celou dobu směřující ke konfrontaci obou osudových žen, a zároveň průběžně prokreslující postavy na škále od jednoznačně sympatických po antagonisty. Přitom McEwan nechává dost prostoru, aby i hrdinův vnitřní život na ploše několika dekád dostatečně rozvinul a jeho trauma ukázal do všech důsledků.
Relativně obyčejně vyprávěný příběh občas prudce skočí v čase, kdy se uprostřed vzpomínání postava zastaví a čtyřicet let nato hodí oblečení do koše na prádlo, načež jí bleskne hlavou něco, co propojí minulost s přítomností. Nebo hrdina přijíždí na pohřeb, avšak autor nás několik stran napíná, kdo zemřel.
Ještě okolo strany 500 spisovatel zinscenuje tak nečekané setkání, až člověk při čtení vzrušeně vykřikne nahlas. Že pak i po jednom z očekávaných dramatických vrcholů dovede McEwan udržet napětí další desítky stran, svědčí o naprosté kontrole nad formou.
Dlouholetí čtenáři Iana McEwana najdou v Hodinách spoustu povědomých témat a kapitolu sama o sobě představuje vysoká míra autobiografičnosti, kterou v doslovu skvěle rozplétá filozofka Tereza Matějčková. Zároveň jsou Hodiny o dost jiné, záměrně volnější a méně vykonstruované než autorovy kratší prózy. Právě proto na čtenáře udeří s takovou silou. Postihnout život na tak velké ploše v takové celistvosti je výsadou nejlepších románů. Hodiny k nim patří.
Kniha
Ian McEwan: Hodiny
(Přeložil Ladislav Šenkyřík)
Nakladatelství Odeon 2023, 592 stran, 699 korun
