Recenze - Yeah Yeah Yeahs natočili zvláštní desku. Je snadné o ní říci, že je špatná. Je snadné tvářit se, že je to geniální nepochopené dílo. Že je to rozbředlá deska bez náboje. Že je to skvostný diamant, vybroušený koncept a jedinečný experiment. Ať už se řadíte k těm, či oněm, první poslech asi rozhodí každého. Ti, kteří s deskou nemají trpělivost, jsou cejchováni jako přízemní, nepozorní posluchači. Ti, kteří desku adorují, si pak snadno říkají o nálepku reakčního snoba.
Yeah Yeah Yeahs tonou v prazvláštní zvukové krajině, kde vše je jakoby zamžené, dvojznačné, nic není vyřčeno jasně. Najdete tu intimní balady, kterým nechybí zápal, ale chybí katarze. Najdete tu gospelový chór, lascivní rockové odrhovačky, stejně tak i ambientně zasněné experimenty.
Karen O dokonale kouzlí s hlasem a jednou jí z úst padají skvělé textařské obraty, jindy se drbete za uchem a přemýšlíte, jestli je to vtip k pochopení, anebo prostě úlet - viz skladba Area 52 nebo titulní Mosquito.
A když dojde na hostovačku rappera Kool Keitha aka Dr. Octagona, i ten nejoddanější fanoušek pomalu ztrácí půdu pod nohama.
Hravé a prostopášné, nebo uncool?
Ještě nikdy Yeah Yeah Yeahs svou deskou nerozdělili fanoušky tak ostře do dvou táborů. Stále platí, že ať už se YYYS pustí do neučesaného pop-punku jako na debutu, ať už pokoušejí uhlazenější písničkové formy jako na druhé desce, nebo se pustí do dekadentně zhýralého disco-varieté jako na posledním albu It´s Blitz, vždy okamžitě poznáte jedinečný jejich rukopis a zvuk.
Platí to i v případě téhle desky, ale zatímco dříve mohli fanoušci diskutovat o tom, zdali Yeah Yeah Yeahs příklon k tomu či onomu zvuku a stylizaci prospěl, či ne - aniž by kdo zpochybňoval kvalitu alba -, nyní se debata točí okolo toho, jestli je deska jednoduše špatná, anebo podvratně geniální.
Poměrně přesně nálady zklamané části fanoušků popisuje recenze na hipsterském serveru Pitchfork. „Mosquito je čtvrtá deska a poprvé je krokem zpátky. Zní vykořeněně a evokuje spoustu slov, které si člověk dříve s touhle kapelou nespojoval: zmatenost, mizérie, nepůvodnost, uncool". Naopak třeba Chicago Tribune popisuje nadšení druhého tábora, když píše o vyzývavém konceptuálním albu, které je hravé a prostopášné.
Nejzajímavější na téhle desce je paradoxně celá tahle diskuse. Kdyby YYYS tohle udělali schválně jako ponouknutí k rozproudění diskuse o tom, co od nich jejich fanoušci chtějí, byl by to zábavný počin na poli konceptuálního umění. Ale tak tomu nebude. Vše spíše nasvědčuje tomu, že Karen a její kluci nevědí, kudy dál. Anebo to vědí velmi přesně, jen se jim jejich poselství ve studiu trochu polámalo, rozředilo a zamlžilo.
Pokud se totiž těšitelé i skeptikové ohledně Mosquito na něčem shodnou, pak je to fakt, že jde o poměrně komplikované a nesnadné album, které se neposlouchá kdovíjak snadno. Jedni tvrdí, že kdo se zdánlivě nesourodým, nesoustředěným a mnohoznačným albem prokouše, bude odměněn poznáním zcela nové dimenze kvalit své oblíbené kapely. Druzí tvrdí, že s každým dalším poslechem člověka deska ještě více vytáčí a otravuje.
Neuvěřitelná nuda
Uvěřit, že tahle deska je geniální, je intelektuálním konstruktem někoho, kdo věří ve svou nadřazenost. Takto nejednoznačnou desku pochopí jen pár vyvolených, a kdo by nechtěl být mezi nimi? Skvělá deska pro oportunistické snoby.
Pravda je ale taková, že často tím nejupřímnějším a často nejtěžším intelektuálním výkonem bývá prachsprostá upřímnost. Takže je třeba si říci: Mosquito je nejhorší album, které kdy YYYS natočili. Vlastně první špatné album, jemněji řečeno. A žádný, ani miliontý poslech z téhle nesourodé kupy hudebních póz a naschválů nevyrube nic víc než nudu.
Yeah Yeah Yeahs toho měli na srdci buď příliš, anebo vůbec nic a předstírají, že nám jdou sdělovat něco zásadního. Ať už je to jakkoliv, jejich přechod z rozjívených bezstarostných dvacátníků do let krize středního věku je poměrně náročný. Nirvana měla svou In Utero, Pulp svou This Is Hardcore, Oasis se velkopansky trápili na Be Here Now.
Každá velká kapela dospěje do stadia, kdy si tak trochu unavena sama sebou zkouší, co si může dovolit. Skutečně velké kapely se oklepou, najdou s další deskou nový směr a jdou dál. A jejich tápavé desky pak slouží fanouškům k nekonečným debatám, jestli jsou kultovní, podhodnocené, anebo oprávněně zavrženíhodné.
Šance, že Yeah Yeah Yeahs najdou způsob, jak být zase elegantní, sdílní, sofistikovaní a nad věcí, je poměrně velká. I v těch nejhorších momentech téhle desky, které jsou zároveň nejhoršími momenty celé jejich diskografie, jsou YYYS stále jednoznačně nadprůměrnou kapelou. Jednou z nejlepších své generace. Málokdo dokáže být tak špatný a přitom alespoň ve svém pochybení inspirativní a technicky zručný. Aspoň že tak.
Yeah Yeah Yeahs: Mosquito. Interscope. 2013.
